Adolf Loos
Adolf Loos se narodil v prosinci roku 1870 v Brně do rodiny kameníka a sochaře. Nebyl zrovna excelentní student – gymnazijní léta strávil v Brně, Jihlavě a v Melku, maturitu složil teprve v Liberci na Státní průmyslové škole. Svá architektonická studia, která započal na vídeňské Akademii užitých umění a pokračoval v nich na univerzitě Drážďanech (1889–1890 a 1893), nikdy nedokončil. Nová poznání mu přinesla jeho cesta do Spojených států, kde vystřídal řadu zaměstnání a seznámil se se zdejší architektonickým děním. Nejvíce byl zaujat myšlenkami Louise H. Sullivana, které ho přivedly k úvahám o ornamentu, jež později rozvinul ve své vlastní tvorbě a teorii, především v radikální stati Ornament a zločin (1908).
V roce 1896 se usadil ve Vídni, kde byl nejprve zaměstnán v ateliéru architekta a urbanisty Carla Mayredera, ale hned v následujícím roce si založil vlastní projekční kancelář. Loos patřil mezi vídeňské intelektuály a právě polemiky s nimi tříbily jeho sarkastický pohled na tehdejší kulturu všeobecně, nejen na architekturu. Jeho texty, publikované řadou tehdejších periodik, byly především ostrou kritikou secese a vídeňského měšťáckého vkusu. Tato kritika se pak často obracela proti němu, nejvíce po dostavbě obchodního domu firmy Goldman & Salatsch (1910) na Michelském náměstí, který se stal předmětem mnoha karikatur. Obyvatele Vídně provokoval také Loosův nonkonformní životní styl. Jeho radikální přístup k architektuře si však našel i své příznivce, a to jak ve Vídni, tak i v Plzni či jeho rodném Brně, pro které realizoval v letech 1910–1914 stavby vil či úpravy interiérů jejich bytů. Ačkoli Loos sám svá studia nedokončil, založil si ve Vídni roku 1912 vlastní architektonickou školu, kterou navštěvovali mimo jiné Paul Engelmann, Heinrich Kulka, Richard Neutra, R. M. Schindler a další.
Na počátku dvacátých let byl Loos jmenován vedoucím architektem bytové výstavby města Vídně, což ho přivedlo k návrhům funkčního úsporného rodinného bydlení doplněného o terasovité zahrady (Heubergsiedlung, 1921), od nichž dospěl až k experimentálním terasovým domům (Grandhotel Babylon, 1923). V roce 1923 se na čas vrátil do svého rodného města, kde přednášel dějiny umění, scházel se s místní aktivní architektonickou obcí (Wiesnerem, Fuchsem a dalšími) a psal do časopisu Bytová kultura vedeného jeho přítelem a pozdějším propagátorem Loosova díla Bohumilem Markalousem. Začal také spolupracovat s Janem Vaňkem a UP závody, o jejichž odbyt se staral později i v Paříži. Léta 1924–1928, která strávil ve francouzské metropoli, Loosovi přinesla množství významných setkání se světově proslulými architekty v čele s Le Corbusierem, ale podstatně méně zakázek. Realizoval zde jen jednu stavbu – dům s ateliérem pro dadaistu Tristana Tzaru. Většího úspěchu na tomto poli zaznamenal v závěru dvacátých let v Československu: v Plzni se svými spolupracovníky navrhl řadu interiérů (a navázal tak na své zdejší působení z konce desátých let), v Praze společně s Karlem Lhotou Müllerovu vilu, v Náchodě pak obytnou kolonii řadových domů pro zaměstnance továrníka Mollera, pro nějž ve Vídni postavil vlastní vilu. Jeho myšlenky tehdy u tuzemských architektů a teoretiků získaly značný ohlas (V. V. Štech, Oldřich Starý, Karel Teige); jeho dílo nejvíce podporoval Bohumil Markalous, který publikoval výběr Loosových statí Řeči do prázdna.
U příležitosti Loosových šedesátých narozenin vyšla v československých odborných periodikách řada oslavných studií, ve Vídni byla uspořádána výstava jeho celoživotního díla a vůdčí osobnosti evropského kulturního života (James Joyce, Valéry Lerbaud, Karl Kraus, Heinrich Mann, Arnold Schönberg a další) volaly po založení architektonické školy, jež by nesla jeho jméno. Od československého státu se mu dostalo také finanční pocty a čestného důchodu, jenž byl pro architekta zápasícího celý život s financemi a žijícího často z podpory svých přátel mimořádně důležitý. V posledních letech svého života Loos se svou třetí ženou Claire, pocházející z Plzně, často cestoval nejen za svými zákazníky, ale později především po lázeňských areálech, kde si léčil své podlomené zdraví.
Adolf Loos zemřel v srpnu 1933 v sanatoriu v Kalksburgu u Vídně. V tomto městě byl také původně pohřben. O rok později bylo jeho tělo přeneseno na vídeňský centrální hřbitov, kde bylo místo jeho posledního odpočinku osazeno náhrobkem zhotoveným podle jeho vlastního návrhu. Náhrobek byl podle Loose vedle pomníku jediným architektonickým prvkem, který lze označit za umění – na rozdíl od architektury samotné. Názor, že architektura není umění, od Loose převzala celá generace funkcionalistů. Podobně jako jim záleželo i Loosovi na funkčním rozvrhu prostoru – jeho koncept tzv. raumplanu nicméně spočíval v uspořádání jednotlivých prostorů v různých výškových úrovních. V celé řadě dalších témat se názory Loose a funkcionalistických architektů lišily ještě výrazněji – Adolf Loos až do konce svého života zůstal formálním puristou, uznávajícím architektonickou tradici, vyznávajícím symetrii a obdivujícím přírodní ornament materiálu.
LV
Architekt/ka
Adolf Loos
Datum narození
10.12.1870 Brno
Datum úmrtí
23.8.1933 Kalksburg, Rakousko
Literatura
Marcela Macharáčková (ed.),
Jiří Kroha (1893–1974). Architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století,
2007
Petr Domnický,
Petr Jindra,
Loos – Plzeň – Souvislosti,
Plzeň 2011
Leslie Van Duzer,
Adolf Loos: Dílo a rekonstrukce. Mezinárodní sympozium u příležitosti 70. výročí úmrtí. Plzeň 15.–16. října 2003,
Praha 2005
Lenka Kudělková ,
Prostor Zlín,
2004
Jean-Louis Cohen,
Ludwig Mies van der Rohe,
2007
Maria Szadkowska,
Adolf Loos – dílo v českých zemích,
2009
Bohuslav Fuchs,
Stavitel,
1926
Claire Beck-Loos,
Adolf Loos. Privátní portrét,
Praha 2013
Věra Běhalová,
Bauforum II.,
Wien 1970
Veronika Čadová,
Adolf Loos a Plzeň. Výběrová bibliografie,
Plzeň 2011
Markus Kristan,
Adolf Loos Villen,
Wien 2001
Burkhard Rukschcio,
Roland Schachel,
Adolf Loos Leben und Werk,
Salzburg und Wien 1982
Jindřich Chatrný,
Dagmar Černoušková,
Brněnské stopy Adolfa Loose (kat. výst.),
Brno 2010
Anděla Jahelková,
Vliv Adolfa Loose na československou architekturu,
Brno 1974
Maria Szadkowska,
Architekt ,
2003
Dagmar Černoušková,
Jindřich Chatrný,
Adolf Loos. Architecture 1903–1932,
Brno 2010
