Od počátku 60. let 19. století, kdy začal Adolf Loos st. v Brně působit jako sochař a kameník, se specializoval především na tvorbu náhrobků a sochařské dekorace fasád. Po celá 60. a 70. léta úzce spolupracoval s Josefem Arnoldem (1824–1887), jedním z nejvýznamnějších a nejplodnějších brněnských stavitelů druhé poloviny 19. století. Josef Arnold prováděl řadu novostaveb dle vlastních i cizích návrhů a Adolf Loos st. na nich pravidelně participoval jako dodavatel sochařských prvků fasád a štukových dekorací interiérů. Oba členové této „tvůrčí dvojice“ tak výrazně přispěli k vizuální podobě brněnské architektury třetí čtvrtiny 19. století.
Nejčastěji se jednalo o blokové nebo poloblokové neorenesanční městské paláce typu „Hof“, určené pro objednavatele z řad tehdejších bohatých brněnských průmyslníků a situované v prostoru nově vznikající brněnské Ringstrasse (Okružní třídy) nebo v její blízkosti. K nejvýznamnějším a největším z nich patřily palác Theodora Bochnera von Stražisko bezprostředně související s přilehlým továrním areálem (správní budova bývalého továrního areálu Vlněna Brno, ul. Přízova 1), nárožní palác Gustava Adolfa von Schoellera (ul. Cejl 50), nájemní domy Josefa Flora (ul. Jezuitská 4) či Adolfa Ripky von Rechthofen (ul. Benešova 8) a další. Funkčně tyto stavby sloužily jako rezidence svých majitelů (paláce) a současně jako nájemní domy. Volba neorenesančních forem zde nebyla náhodná: vycházela z dobového vztahu k antice a k italské renesanci, považované za vrchol celých evropských dějin umění. Měla tak zdůraznit kulturnost stavebníků, stejně jako deklarovat „starobylost“ a s ní spojenou „důstojnost“ a „úctyhodnost“ rodin z řad měšťansko-podnikatelské „nové nobility“.
Pomyslným vrcholem staveb tohoto typu byl pak palác pro dědičného člena panské sněmovny Albrechta hraběte von Kaunitze (1829–1897). Honosná a ve své době nesmírně obdivovaná novostavba platila za následováníhodné zosobnění dobrého vkusu. Loosova firma, která byla v souvislosti se vznikem Kounicova paláce v dobovém tisku označována jako „renomovaný ateliér Loos“ (Correspondent XIII, 7. 9. 1873, č. 206, s. 3), zde prováděla veškeré sochařské práce.
Přísně symetricky rozvržený výzdobný aparát fasád průčelí uplatňuje motivy pozdní italské renesance. Dekor je soustředěn zvláště pod korunní římsou s balustrádou, kde fasádu zdobí průběžný štukový vlys s ústředním motivem ženských a mužských maskaronů. Dílem Loose st. je také figurální sochařská výzdoba bohatě dekorovaných portálů osazených v osách průčelí obrácených do dnešního Moravského náměstí a do ulice Brandlovy, se znakem rodu Kouniců (dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli) po stranách doprovázeným ženskými okřídlenými postavami antických bohyň Vítězství (Níké).
Skutečnost, že zakázku na sochařskou výzdobu tak prestižní nemovitosti, jakou byl Kounicův palác, získal právě Adolf Loos st., ukazuje, že si v brněnském prostředí udržoval pověst „uměleckého sochaře školeného ve Vídni“, který je schopen dostát kvalitě svých vídeňských konkurentů.
PC