Velkovinárna a velkorestaurace Plzeňský dvůr

AL11

„V Brně nás [Adolf Loos] všechny káral u stolu. Ten nechal dobrou omáčku, ten trochu rýže a onen nedojedl polévku. A když jedl v Plzeňském dvoře své obložené hovězí, všichni jsme musili míti z jeho mísy, kdyby to bylo i jen pár fazolí, lžíce kapusty či jedna jediná houbička v octě. A svůj sýr rozdával každému na chléb, který lámal a jako pán Ježíš rozdával.“
Bohumil Markalous, Domov!, in: Adolf Loos, Řeči do prázdna. Soubor statí o architektuře, bydlení, ústroji a jiných praktických věcech, které uspořádal dr. Bohumil Markalous, Praha 1929, s. 227–229, cit. s. 229.

„,Vždyť jste si objednal mramoráře zítra na jedenáctou… vždyť jsme smluvili dnes večer schůzku s mladými architekty… Vždyť… vždyť…‘ ‚Ano, ale paní čeká… Jdu… chcete mne vyprovodit?‘“
Bohumil Markalous, Domov!, in: Adolf Loos, Řeči do prázdna. Soubor statí o architektuře, bydlení, ústroji a jiných praktických věcech, které uspořádal dr. Bohumil Markalous, Praha 1929, s. 227–229, cit. s. 229.

„Moravští architekti měli tedy – v době nástupu konstruktivismu – Loose často mezi sebou. Některé z nich pozval do Vídně, aby jim ukázal své práce. […] V Brně byly podmínky pro rozvoj nových myšlenek příznivější nežli v Praze, kde trvala tradice starých institucí.“
Karel Honzík, Ze života avantgardy. Zážitky architektovy, Praha 1963, s. 94.

K obnovení kontaktů architekta Adolfa Loose s rodným městem došlo během první poloviny 20. let 20. století. Přivedla ho sem zakázka na rekonstrukci Bauerova zámečku na Starém Brně. Na pohřeb matky v roce 1921, kterou se nechal po smrti otce dobrovolně vydědit, ale nepřijel. V roce 1924 nabraly osobní styky na intenzitě. Loos se z iniciativy historika umění V. V. Štecha seznámil s redaktorem Lidových novin Bohumilem Markalousem, který se v roce 1923 vrátil z Paříže a začal v Brně v akademickém roce 1923/1924 přednášet na České vysoké škole technické dějiny umění. Štech doporučil Loose jako spolupracovníka nově založené revue Bytová kultura (1924/1925), kterou začal Markalous v roce 1924 vydávat s Janem Vaňkem, tehdejším ředitelem nábytkářské firmy U. P. závody: „,Markalous můj podnět nadšeně přijal. Tak se vrátil neustálený Loos do českého prostředí.‘“

Díky Bohumilu Markalousovi se pak Loos v Brně zkontaktoval se svým pozdějším spolupracovníkem, pražským architektem Karlem Lhotu. Ten zde od října 1923 do ledna 1925 zastával pozici konstruktéra na Ústavu pro pozemní stavby užitkové, publikoval v Bytové kultuře a patřil k pravidelným posluchačům Markalousových přednášek. V únoru 1925 přesídlil Lhota do Plzně, kde získal místo pedagoga na Státní průmyslové škole, a spoluúčastnil se zde na několika Loosových zakázkách. Jednalo se o adaptace bytů rodiny Hirschovy (1927–1930), Brummelovy (1927–1929) a Beckovy (1928). V Praze pak s Loosem spolupracoval na projektu Müllerovy vily (1928–1930), úpravě interiéru vily Lumíra Kapsy (1930) a projektu Winternitzovy vily (1931–1933).

V roce 1924 se do Brna přesunul další absolvent pražské Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství, Jan Víšek. Ten, stejně jako Lhota, přijal pracovní místo v kanceláři pro výstavbu Masarykovy univerzity, kde působil také architekt Jaroslav Grunt. Grunt se prostřednictvím Jana Vaňka, pro kterého navrhoval nábytek, seznámil s Loosem, a v roce 1924 jej s Víškem navštívili ve Vídni. Brzy po svém příchodu do Brna inicioval Jan Víšek založení brněnské pobočky pražského Klubu architektů, který Loosovi začátkem následujícího roku uspořádal veřejné přednášky v Brně a v Praze. „Loosova pověst byla v Brně živá už před ustavením [této] odbočky,“ uvádí ve svých pamětech Karel Honzík. K dalším zástupcům mladé generace brněnských architektů, jež se s Adolfem Loosem v Brně a Vídni setkávali, patří Ernst Wiesner, Bohuslav Fuchs, Otto Eisler, Jindřich Kumpošt, Karel Kotas, Bohumil Tureček a pravděpodobně i další. Plzeňská pivnice na Jakubském náměstí byla jen jedním z míst, kde tato setkání probíhala. Markalous ve svých vzpomínkách uvedl, že „sedávali“ i na Kolišti. Dle vzpomínek Jaroslava Grunta se Loos v Brně ubytovával v hotelu Grand naproti nádraží, kam ho mladí architekti před odjezdem doprovázeli.

Loosovy kritické názory i teoretická východiska, které hlásal u kavárenských stolů, na veřejných přednáškách i na stránkách dobového tisku, stejně jako jím uplatňované stavební principy, našly v Brně brzy úrodnou půdu a začaly v tvorbě mladých architektů brzy rezonovat, a nejednalo se přitom jen o potlačení ornamentu. Důraz na využití ušlechtilého materiálu a mramorových obkladů v tvorbě Ernsta Wiesnera, který v interiéru brněnského krematoria (1925–1930) použil stejný obklad cipollino, jako Loos o pár let dříve v Bauerově zámečku, je jen jedním z příkladů. Víceúrovňové prostorové řešení Víškovy kavárny Kolbaba (1938) a kavárny Savoy (1928–1929) Jindřicha Kumpošta jsou citacemi Loosova Raumplanu, podobně jako restaurační část Fuchsova hotelu Avion (1926–1927). Ernst Wiesner se měl s Loosem dokonce podílet na projektu obchodního domu Heleny Rubinsteinové v Paříži. Jaroslav Grunt s oblibou vybavoval interiéry dlouhými vestavěnými pohovkami a pro Loose typickými lenoškami známými pod názvem „Knieschwimmer“, které do výroby zařadila firma S. B. S. Jana Vaňka. Spolu s Vaňkem a Stanislavem Kučerou se v Alešově ulici v Brně (1925–1926) také pokusili o realizaci tzv. domů s jednou zdí, kde uplatnili konstrukční systém, který si Loos nechal v roce 1921 patentovat. Závěrem dodejme, že Jindřich Kumpošt v roce 1928 navrhl pro Loosova synovce Valtra rodinný dům v Masarykově čtvrti, který však nakonec nebyl realizován.

                                                                                                                                  JK