„[Bohumil Markalous] byl tvůrce spojení dvou pojmů bydlení a kultura; slovem bytová kultura, takový dal název časopisu pro nábytkářský závod Vaňka v Brně, který založil a shromáždil kolem něho nejlepší architekty té doby, zejména přitáhl i svého přítele, slavného Adolfa Loose.“
Helena Šmahelová, Vzpomínky na Jaromíra Johna, Praha 1979, s. 30.
„Adolf Loos je spolupracovníkem naší revue [Bytová kultura] a U. P. závodů, s nimiž tuto dobu zařizuje adaptace a vnitřní výpravu sídla velkoprůmyslníka Dr. Viktora Bauera v Brně. Nemá zvučných titulů a odmítá i titul architekta jako název dobou zdiskreditovaný.“
Bohumil Markalous, Pracovníci naší doby. Adolf Loos, Bytová kultura I, 1924–1925, č. 4–5, s. 60–61, cit. s. 61.
Stavební konjunktura, která nastala po konci první světové války, přinesla nové výzvy spojené s hledáním adekvátního architektonického výrazu mladého ambiciózního státu. Také nábytkářský průmysl tyto změny reflektoval. Hlavním představitelem progresivních tendencí v oblasti interiérového designu se stal ve dvacátých letech Jan Vaněk. V roce 1922 spojil vlastní Uměleckoprůmyslové dílny v Třebíči s brněnskou stolárenskou firmou Karel Slavíček a čalounickým podnikem Františka Plhoně z Černé Hory, čímž vznikly Spojené uměleckoprůmyslové závody o šesti stech zaměstnancích. Kanceláře, podniková prodejna a výstavní místnost Spojených U. P. závodů sídlily na adrese Masarykova 31. V čele akciové společnosti stál až do počátku roku 1925 Jan Vaněk. Kvůli špatným výsledkům hospodaření byl z představenstva odvolán a založil svůj vlastní výrobní podnik. Svůj podíl na tom nesl i architekt Adolf Loos. Vaněk jej totiž v květnu 1924 zaměstnal jako firemního zástupce Spojených U. P. závodů v Paříži, kam se architekt v té době přestěhoval. Kontraktů však bylo uzavřeno poskrovnu a Loosovo angažmá přinášelo firmě finanční ztráty.
Vaněk byl vizionář. Šlo mu především o produkci moderních, kvalitních a přitom tvarově a z hlediska výroby úsporných výrobků, které by se díky typizaci daly vyrábět sériově a prodávat za přijatelnou cenu. Vysoký standard měli zajistit také autoři návrhů: současní architekti. Účelem bylo definovat a pokrýt potřeby současných domácností a zbavit se přitom estetiky doznívajícího historismu. Za tímto účelem se Vaněk rozhodl v roce 1924 založit revue Bytová kultura, kde by byly aspekty moderní architektury a s ní související otázky představeny v celoevropském měřítku. Cíle byly sice beze zbytku naplněny, životnost časopisu však nepřesáhla jeden rok (vyšel pouze ročník 1924/1925).
Šéfredaktorem revue se stal Bohumil Markalous, který se po návratu z Francie usadil v Brně jako redaktor Lidových novin. Názorová blízkost s koncepcí Bytové kultury, která vycházela též v německé jazykové mutaci, do Brna v roce 1924 přilákala i architekta Adolfa Loose, jehož břitké příspěvky na téma moderní bydlení byly již proslulé. Od šestého čísla se redakční rada rozšířila, a to o Ernsta Wiesnera a o Loose, kterému zde v překladu vyšly i některé texty a autorský medailon. Do rodného města, kterému se díky špatným rodinným vztahům dříve spíše vyhýbal, Loos pravidelně zajížděl zhruba od roku 1922 kvůli zakázce na rekonstrukci rodinného sídla brněnského podnikatele Viktora Bauera ml. V roce 1924 tam pak Vaňkova firma dodala okna, vestavěný nábytek a další doplňky.
Spojené U. P. závody zavedly do výroby např. Loosem navržené stahovací lustry, které po jeho odchodu z firmy od roku 1926 produkoval Vaňkův další podnik: Standard bytová společnost (S. B. S.). Ten pak sériově vyráběl i Loosova čalouněná křesla. V roce 1929 získal Vaněk pro firmu S. B. S. zakázku na nábytek pro Loosem navrženou Müllerovu vilu v Praze a v roce 1930 i na vnitřní vybavení vily Tugendhat.
V Bytové kultuře publikoval i bývalý student Loosovy architektonické školy Giuseppe de Finetti. Ve svém příspěvku o trendech v zařizování hotelových pokojů použil jako ilustraci Loosův proslulý návrh tzv. hotelové židle, jejíž opěradlo bylo odvozeno od tvaru šatního ramínka: „Pozorování, že tato židle vedle toho, že slouží k sedění, slouží v nesčetných případech i k uložení kabátů, vedlo jej k tomu, přeměniti opěradlo tak, aby bylo věšákem. […] A bystrý tento duch, který v této věci vlastně učinil něco podobného ,vejci Kolumbovu‘, žádá pouze, aby se taková židle jmenovala jeho vlastním jménem: Loos.“ Tato židle ovšem nikdy nepřešla do sériové výroby a patrně existovala jen v návrhu. Důvodem mohla být Loosova vlastní nespokojenost s provedením – je známé, že preferoval pořizování kopií podle starých, zejména britských vzorů. „Jednotlivé kusy nábytku považuje za instalační předměty, sám jich nekreslí. Jedinou židli kreslil. Ukazuje ji ve svém vídeňském bytě jako špatný příklad,“ uvedl v roce 1931 Jan Víšek v recenzi architektovy monografie.
JK