„Pozítří přijede z Londýna do Paříže Bauer z Brna a já jej požádám, aby mi dal za srpen 1000 franků.“
Dopis Adolfa Loose Bohumilu Markalousovi ze dne 21. 8. 1924 z Paříže do Brna, in: Zdeněk Kudělka, Činnost Adolfa Loose v Československu I, Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university F 17, Brno 1973, s. 152–15, cit. s. 153.
„V Brně adaptoval (správně celý vnitřek domu přestavoval) obytný dům cukrovarníka Bauera na Rampě. Obklady stěn dodávaly U. P. závody. Byla s tím obtížná práce, místnosti měly křivé stěny, hlavní sál neměl jediného rohu v pravém úhlu, trápení bylo s okny – a na Loose se čekalo jako na smilování. Přijel ráno z Vídně, dopoledne se na všechno podíval, v poledne s námi poobědval, pak navštívil Vaňka v U. P. závodech a mne v redakci ,Bytové Kultury‘, kde s ním už všechno šilo a konečně prohlásil, že za půl hodiny odjíždí zpět do Vídně‘“ Těmito slovy shrnul v roce 1929 novinář, spisovatel a Loosův přítel Bohumil Markalous poněkud rozvláčný průběh rekonstrukce Bauerova zámečku, jíž byl architekt pověřen v první polovině dvacátých let.
Zámecká budova se nacházela v průmyslovém areálu na jihozápadním okraji Starého Brna a bývala součástí komplexu starobrněnského cukrovaru, který v roce 1906 vyhořel. Pozemky tzv. Bauerovy rampy zakoupil pro surovárnu cukru v roce 1849 Bauerův děd Moritz. V té době prošel zámeček první velkou rekonstrukcí a přístavbami k baroknímu jádru získal současnou klasicistní podobu. Když v roce 1911 zemřeli manželé Viktor a Marietta Bauerovi, areál zdědil i s pozemky jejich syn Viktor, který se zde po četných cestách po Evropě i exotických krajích rozhodl usadit se svou manželkou a čtyřmi dětmi. Psal se rok 1919, jenž se nesl v duchu vyhlášení samostatného Československa. Viktor Bauer ml., vystudovaný právník, amatérský etnograf a politolog, zprvu věřil v bezproblémové soužití německých i českých Moravanů. O deset let později se rozhodl vzdát československého občanství. Důvodem byl zábor Bauerovy rampy pro výstavbu zemského výstaviště, které v roce 1928 hostilo proslulou Výstavu soudobé kultury. Oslavu úspěchů mladého státu v nedobrovolném sousedství sledoval Bauer s hořkostí, kterou se mu podařilo mimoděk zachytit na sérii snímků pořízených při fotografování rodiny.
O Loosově rekonstrukci budovy se vědělo už od roku 1925, kdy byla v revue Bytová kultura v architektově medailonu otištěna zmínka, že je spolupracovníkem „U. P. závodů, s nimiž tuto dobu zařizuje adaptace a vnitřní výbavu sídla velkoprůmyslníka dr. Viktora Bauera v Brně.“ Skutečný podíl Adolfa Loose na úpravě zámečku však objasnil až nález série fotografií pořízených Viktorem Bauerem ml. Rodinná fotoalba se dostala do státních sbírek po roce 1945, kdy majetek rodiny podlehl konfiskacím na základě Benešových dekretů. Po připojení zámečku k sousednímu výstavišti ve druhé polovině padesátých let pak došlo k dalším ztrátám.
Na počátku dvacátých let došlo pod Loosovým dohledem k rozšíření a prohloubení levého křídla budovy, která touto asymetrickou úpravou získala pochozí terasu přístupnou z dámské ložnice v patře. Po stranách barokního portiku byla zvětšena dvě okna s půlkruhovým zakončením. Ta jsou, podobně jako oboje vstupní dveře, členěna do pravoúhlého rastru (pro Loose typického). V přízemí byl v letech 1922 a 1923 vybudován velkorysý prostor jídelny s mramorovým obložením, která ale nebyla dokončena, dále zámecká knihovna a kanceláře akciové společnosti Hrušovanská cukerní rafinerie se samostatným vstupem. Za hlavní vchod vlevo byla umístěna šatna. Její strop byl prolomen střešním oknem a také charakteristickým obdélníkovým průhledem orientovaným na podestu hlavního schodiště, do nějž byl zabudován květník obložený mramorem. V tomto specifickém propojení prostor lze spatřit náznak tzv. Raumplanu. Chodbu spojující hlavní vchod se zahradním vstupem i schodiště vedoucí k obytným prostorům v patře nově pokrývalo dřevěné táflování v tmavém odstínu. Pravé křídlo s vlastním vstupem bylo využíváno nájemníky.
Co se týče vnitřního vybavení, jako je nábytek, osvětlení nebo topná tělesa, Loosův rukopis je na historických fotografiích patrný také v řešení pěti průchozích salonů v patře. To platí zejména pro pracovnu, kde byla v sedacím koutu umístěna vestavěná pohovka se skříňkou, kožené křeslo s typickou lenoškou a nad stolem zvaným Elefantenrüsseltisch mosazná stahovací lampa se závažím. V protější straně místnosti se nacházel psací stůl kolmo umístěný k oknu s židlí od firmy F. O. Schmidt a mosaznou stojací lampou s třásněmi, které jsou poznávacím znakem Loosových interiérů. Charakteristické řešení v netradičním pojetí uplatnil architekt v případě ložnice Bauerovy manželky. Moderní, osově symetrická kompozice bílého vestavěného nábytku se zabudovanými zrcadly zde kontrastuje s všudypřítomným zlacením a ornamentem provedeným ve stylu Ludvíka XVI. Sousední ložnice Viktora Bauera se naopak vyznačovala čtvercovým táflováním z leštěného dřeva, květinovou tapetou, jednoduchým nábytkem a manželskou postelí z dílny U. P. závodů Jana Vaňka. Za zmínku stojí též přítomnost židlí typu Chippendale, které Loos nechával s oblibou zhotovit podle anglických předloh: „Navrhování nějaké nové židle […] považuji za bláznovství, úplné, zbytečné bláznění, pro které je škoda času a peněz. Židle […] byla v době Chippendalově dokonale vyřešena. To byl tvůrčí čin. A nemůže být překonán,“ napsal v roce 1929 v nekrologu vídeňského výrobce židlí Josefa Veillicha.
JK
Odkaz na virtuální prohlídku: Baureův zámeček
