Ještě do začátku 20. století volné parcely západního okraje tehdejší Falkensteinerovy třídy (dnešní Gorkého) zastavoval v letech 1902–1904 František Hudec stylově jednotnými nájemními domy podle vlastního návrhu (č. 29–35, navazující Úvoz č. 74). Jejich fasády zdobí plošné secesní dekorace, směrem k nároží s ulicí Úvoz doplňované o architektonicky plastičtější prvky přirozeně vrcholící v podobě nárožní budovy č. 35. Tu Hudec rozčlenil výraznými vertikálními motivy spadajícími z plastických ženských maskaronů pod korunní římsou. Tu vynáší lunety a završují nízké obloučky atiky. Fasáda tak přímo naplňuje program české secese kombinující prvky české renesance a secesního ornamentu považovaného za lyricky slovanský. Od roku 1906 část budov využíval spolek Moravské ústřední útulny ženské.
V roce 1899 ho založila Eliška Machová, aby vzniklo místo, „v němž by bezpečný útulek nalezlo osiřelé neb opuštěné dítě, dívka osamělá, studující neb pracující, žena nemající krbu rodinného, stařena vetchá, jež zůstala ve světě bez opory“. Otevření útulku mělo proběhnout při příležitosti 70. narozenin Karoliny Světlé roku 1900, smrt spisovatelky však zprovoznění prvního útulku uspíšila. Po několika letech v pronajatých prostorách v dnešní ulici Křížové si spolek roku 1906 pronajal Hudcovu nárožní budovu na Gorkého, kterou později odkoupil. Rozšiřující se nabídce útulny místo brzy nestačilo a pronajala si rovněž sousední budovu č. 33, a to přímo od stavitele Františka Hudce a jeho manželky Jarmily.
Nárožní budova fungovala zprvu jako pouze dívčí sirotčinec, sousední (roku 1927 rovněž odkoupená) sloužila penzionátu. Útočiště zde nalezly především mladé venkovanky hledající v Brně práci v domácnostech, chudé vdovy a rovněž penzionované členky spolku. Aktivity útulny, v nichž se dlouhá desetiletí výrazně angažovala Marie Steyskalová, nenabízely jen ubytování. Spolek pořádal turistické výlety, kurzy ručních prací, loutkové divadlo vedené Olgou, dcerou skladatele Leoše Janáčka, národopisné a kulturní akce a podobně. V průběhu let provozoval celou řadu dalších útulen a ozdravných středisek nejen v Brně, ale i po celé Moravě. Spolek dokonce vybudoval dětskou ozdravovnu v Cirkvenici na chorvatském pobřeží. Jeho aktivity byly utlumeny za druhé světové války a na začátku padesátých let byl rozpuštěn. Budovy někdejší útulny dnes využívá středoškolský internát.
Na zásluhy obou žen spojených s činností spolku – Elišky Machové a Marie Steyskalové – pamatuje reliéfní deska s jejich podobiznami osazená roku 1952 na nároží budovy. Podle návrhu svého bratra Lubora Laciny je zhotovila Sylva Jílková-Lacinová.
Matěj Kruntorád