Prudký růst obyvatel města Brna v druhé polovině 19. století přinášel zvyšující se požadavky na zdravotní péči a areál Zemské nemocnice u sv. Anny záhy kapacitně nedostačoval. V roce 1898 byl tak pro potřeby nemocnice zakoupen sousední tzv. Křížový dům na Pekařské ulici č. 55 (bývalá komenda řádu johanitů z roku 1243 se špitálem) a následně byly přikoupeny rovněž domy na Křížové ulici č. 3, 5, 7, 11 a 13. Na místě uvolněném jejich demolicí byl pak vedle dalších nemocničních objektů vybudován také dům pro ošetřovatelky s klauzurou a kaplí, umístěný na jihozápadním okraji areálu nemocnice, poblíž vjezdu z Mendlova náměstí. Plány datované v únoru 1909 jsou značeny bývalým Zemským stavebním úřadem v Brně, bez explicitní personální autorizace. Vzhledem k formální podobě stavby je možné uvažovat o autorství architektů Vladimíra Fischera nebo Franze Holika, kteří byli v době vzniku návrhu zaměstnanci úřadu. Stavbu provedl stavitel Antonín Müller, ubytovací dům pro řádové sestry byl slavnostně vysvěcen a předán sestrám k užívání v roce 1910.
V domě žilo okolo třiceti řeholních sester z kongregace Milosrdných sester III. řádu svatého Františka pod ochranou Svaté Rodiny (kongregace dodnes působí v Brně na Grohově ulici). V nemocnici vykonávaly službu na chirurgické klinice, očním a infekční oddělení. Podle smlouvy s nemocnicí z roku 1929 se sestry zavázaly svědomitě ošetřovat nemocné bez ohledu na náboženství a národnost. Činnost v nemocnici vykonávaly jen tělesně i duševně zdravé sestry, občanky ČSR s praxí nebo dvouletou ošetřovatelskou školou, které znaly státní řeč, popřípadě i druhý zemský jazyk. Službu nevykonávaly sestry starší 60 let. Sestry byly osvobozeny od ošetřovatelství na oddělení pro pohlavní nemoci mužů, při porodech a potratech a dostávaly měsíční plat 563‒640 Kč.
Dům pro ošetřovatelky je hodnotnou raně modernistickou architekturou s řadou dochovaných autentických prvků a stavebních detailů. Původní objekt nepravidelného půdorysu přibližně tvaru písmene L v současnosti poněkud zaniká pod vrstvou pozdějších přístaveb. Jednopatrová budova je výrazně definována obrysem vysokých mansardových střech, dříve vyvrcholených vížkou s bání, jež připomínala sakrální funkci stavby. Architektonicky výrazné je zejména řešení oken – v přízemí jsou menší obdélné okenní otvory, v patře pak jsou složitě členěná, převýšená a nahoře zaklenutá okna bývalé kaple, která jsou dominantním architektonickým prvkem celé budovy. Toto řešení opakuje také trojosý polygonální patrový arkýř na východní straně. Hmotu akcentuje přízemní průběžný kamenný sokl s cihelným pásem na vrcholu, jednotlivá podlaží odděluje pravoúhlá průběžná kordonová římsa. Fasády jsou hladké, dekor je maximálně zredukován pouze na obdélné parapetní výplně pod okny prvního patra. Směrem do Mendlova náměstí z průčelí vystupuje modernistický půlválcový patrový rizalit prolomený lunetovými okny a zastřešený kuželovou střechou, do něhož je vloženo schodištní těleso.
Nejvýznamnějším vnitřním prostorem je bývalá domácí kaple sester v patře hlavní budovy. Je osvětlená vysokými zaklenutými špaletovými okny, na jejichž vnitřní straně jsou dochovány vitráže s pestrobarevnými pásy geometrického ornamentu, který střídají čtyřlisté bílé květy. Vitráže pocházejí z produkce tehdy nejlepší brněnské sklářské firmy Benedikta Škardy. Presbytář s oltářem zasvěceným Neposkvrněnému početí Panny Marie byl původně situován v prostoru trojbokého arkýře. V interiérech budovy jsou rovněž dochovány dobové dveře a dekorativní dlažby s motivem bílého řeckého kříže a vegetabilními bordurami, které dodala věhlasná brněnská firma J. Lichtenstern.
Mezi lety 1936–1947 byl dům pro ošetřovatelky rozšířen přístavbou směrem k severu. Tím zaniklo severní štítové průčelí s původním vstupem. Po přístavbě byl objekt sjednocen novou hrubě členěnou linkrustovou omítkou, která poněkud pozměnila architektonický výraz. Po roce 1990 došlo k přístavbě vrátnice areálu nemocnice, která dnes k dřívějšímu objektu rovněž přiléhá. V současnosti budova slouží pro kanceláře správy nemocnice a v bývalé kapli byla zřízena posluchárna pro studenty lékařské fakulty Masarykovy univerzity
Pavla Cenková
