Na samém sklonku 19. století dosáhla nová městská zástavba ulice Veveří až k dnešnímu Konečného náměstí. Pozemky na příhodném místě s vyhlídkou na centrum města postupně skoupil stavitel Franz Pawlu, navrhl urbanistickou strukturu a po roce 1900 nově vytyčené náměstí zastavoval domy ve stylu florální secese a neobaroka. Od roku 1902 u něj začal jako projektant pracovat jeho synovec Josef Müller, který následně získal dvě parcely na ulici Kotlářské přímo sousedící s náměstím. Roku 1909 zde podle projektu Vladimíra Fischera postavil dvojdům, který v následujících letech (1911–1914) doplnil zahradními domy nebo prostory pro transformátor. Vzniklo tím pohodlné nájemní bydlení, z jehož nejvyšších pater se otevřel krásný výhled na centrum města a budoucí botanickou zahradu přírodovědecké fakulty (v době stavby domů zde sídlil zaopatřovací ústav).
Vladimír Fischer patřil mezi nejvýznamnější architekty Brna první poloviny 20. století. Ještě na začátku století stavěl v historizujícím stylu ovlivněn svým pražským a vídeňským školením, na Kotlářské však pracoval s odlišnými výrazovými prostředky. Dvojdům rozdělil přísně osově dvěma širokými rizality po stranách a jedním užším uprostřed. Fasády mezi nimi prolamují arkády velkorysých lodžií, pseudomansarda nejvyššího patra vyvolává dojem podkroví. Na rozdíl od bohatě zdobených domů Franze Pawlu Fischer v návrhu fasád v duchu pozdní německé moderny ornamentem šetřil (omezil se v podstatě jen na reliéf dvou chlapců na vrcholu ústředního rizalitu), nebo ho použil jen jako stylizovaný doplněk (vejcovcem členěné římsy pod lodžiemi a okny v přízemí, zachované pouze u č. 5). Za architektonicky členěnou fasádou se nacházely moderní byty propojené výtahem. Jeho hmotu Fischer vestavěl mezi dvě řady balkonů směřujících do vnitrobloku. Podobně ve stejné době postupoval při projektování domů na ulicích Merhautově nebo Smetanově, na Kotlářské však zašel v upozadění ornamentu nejdál. Nepřekvapí proto, že v průběhu dvacátých let se postupně přiklonil k tradicionalistické formě brněnského funkcionalismu.
Stavebník a stavitel v jedné osobě Antonín Müller s rodinou žil a pracoval v domě č. 5, druhý dům posléze prodal. V majetku rodiny zůstal objekt č. 5 až do roku 1948, kdy byl zkonfiskován a původním majitelům navrácen po roce 1989. Větší č. 3 po restituci několik desítek let chátral. Zevrubná rekonstrukce kolem roku 2020 zčásti rehabilitovala původní stav, avšak pozměnila uspořádání přízemí a nástavbou zobytnila půdu.
Matěj Kruntorád
