Horní Heršpice (německy Ober Gerspitz) patřily po staletí pod farnost v blízkém Komárově a po zpustošení za třicetileté války byly dosídleny převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Zemědělská ves nepatřila mezi největší v okolí Brna, ale spolu s Černovicemi a Komárovem tvořila podstatnou část brněnského německojazyčného ostrova. Výstavba kostela proto mohla být vnímána i jako otázka národní cti a reprezentace, přestože do sousedního komárovského kostela to nebylo daleko a místní farnost se nepotýkala s tak obrovským množstvím věřících jako třeba Zábrdovice zahrnující prudce se rozrůstající Židenice a Husovice, kde postupně vznikly nové farnosti s prostornými kostely. Již roku 1890 byl založen fond pro výstavbu kostela, a tento záměr ještě podpořilo založení výboru pro výstavbu v roce 1908 nově nastoupivším komárovským farářem Františkem Kelblem. Fondu se záhy podařilo nasbírat dostatečnou sumu pro realizaci stavby. V Heršpicích stála od roku 1811 v prostoru dnešní ulice Sokolova kaple Nanebevzetí Panny Marie, pro nový kostel však byla vybrána darem získaná parcela na jižním okraji vsi. Zdejší nadučitel Karel Gerlich doporučil zadat vypracování plánů významnému brněnskému architektovi Ferdinandu Hrachovi, který působil jako profesor na německé vysoké technice a angažoval se v řadě německých spolků, později působil i jako konzervátor státní památkové péče a podílel se na rekonstrukcích řady kostelních staveb. V Brně byl autorem řady reprezentativních staveb, například budovy Zemského domu či německé techniky. Novostavba kostela v Heršpicích je však jeho jedinou sakrální realizací a z hlediska zvoleného architektonického stylu rovněž poněkud vybočující z jeho obvyklé práce hluboce zakotvené v pozdním historismu.
Výstavba kostela probíhala v letech 1911–1912 a prováděl ji stavitel Anton Negrle z Komárova, chrám byl slavnostně vysvěcen 27. října 1912 za účasti brněnského biskupa Pavla hraběte Huyna a řady představitelů německých spolků i redemptoristů.
Heršpický kostel sestává z jedné lodi, odsazeného pětibokého závěru, náznaku transeptu a hranolové věže přiléhající k lodi na severní straně. Architektonické vyznění kostela má blízko k eklektismu pozdního historismu využívajícího v půdorysné struktuře prvky gotiky, v tvarosloví však baroka ovlivněného pozdní secesí. Užití jednoduše tvarovaných štítů a netradičního zakončení věže má blízko k dobovému Heimatstilu typickému pro německy mluvící oblasti. Hrach dokonce zamýšlel kostel jako ústřední stavbu nově založeného náměstí, obklopeného právě domy se štíty odkazujícími na pravidla tohoto architektonického hnutí, tato idea však realizována nebyla. V interiéru chrámu s rovným kazetovým stropem lodi a secesní výmalbou stojí v podstatě secesní hlavní oltář s reliéfním zobrazením titulárního světce mezi mládeží a dětmi. Geometricky secesní vyznění vnějších fasád bylo z velké části upozaděno během rekonstrukce v letech 1978–1980.
Bez zajímavosti není ani zasvěcení kostela sv. Klementu Maria Hofbauerovi (1751–1820), rodáku z jihomoravských (avšak jazykově německých) Tasovic. Hofbauer byl příslušníkem nového řádu redemptoristů, jehož myšlenky založené na pastoraci, misii a celkově šíření katolické víry přinesl z Itálie do střední Evropy. Svatořečení se dočkal roku 1909 a stal se patronem Vídně a Varšavy, stejně jako brněnské diecéze. Ačkoliv se cítil být Němcem, měl po otci české kořeny, česky uměl a pro slovanskou (zejména českou) menšinu založil ve Vídni kostel. Volba zasvětit mu nový kostel v národnostně plurální vsi s německy mluvící většinou proto patrně odpovídala i snaze utišit národnostní nesváry na předměstí Brna.
Matěj Kruntorád
