Město Brno se od roku 1919, tedy od vzniku tzv. Velkého Brna, potýkalo s neustálým nedostatkem bytů pro sociálně slabé vrstvy. Od počátku 30. let v Brně sice vyrostlo několik malobytových kolonií, zároveň se však neustále množily načerno stavěné chudinské osady s katastrofálními hygienickými podmínkami. Snaha o vyřešení tohoto celorepublikového problému vyústila v novelu stavebního zákona, která státu ukládala povinnost přispívat na výstavbu domů s minimálními byty (do 34 m²). Díky ní mohlo Brno uskutečnit rozsáhlý stavební program „1 000 bytů pro chudé“, jehož součástí byla i výstavba domů v jižní části města za řekou Svratkou.
V letech 1936–1937 zde bylo postaveno dvanáct domů, na jejichž návrzích se podílelo několik architektů. Autorem čtyřpodlažních krychlových domů v ulici Renneské je Bedřich Rozehnal. Na každém podlaží se zde nacházejí čtyři minimální byty tvořené vždy menším kabinetem a větším pokojem s kuchyňským koutem a balkonem. Právě balkony tvořily zajímavý plastický prvek na jinak hladkých světlých fasádách.
Autory druhého typu domů v souběžné ulici Dvorského byli čtyři pražští architekti – Václav Hilský, Rudolf Jasenský, František Jech a Karel Koželka. Jejich pět pavlačových domů, orientovaných podle modernistického modelu řádkově na jihozápad a severovýchod, se z pohledu z Renneské ulice rytmicky střídají s Rozehnalovými stavbami. Zatímco Rozehnal kladl důraz i na estetickou stránku svých staveb, domy těchto pražských architektů se vyznačují strohou utilitárností. Na každém patře se nacházelo sedm jednopokojových bytů, které byly přístupné z pavlačí v severovýchodních fasádách, zatímco okna byla orientována na jihozápad. Funkcionalistický charakter těchto pavlačových domů byl však výrazně potlačen pozdější rekonstrukcí a přidáním tradičních valbových střech.
LV
