V souladu se státem deklarovaným požadavkem na industrializaci stavebnictví bylo v roce 1951 ve Studijním a typizačním ústavu v Praze pod vedením architekta Ericha Kohna zahájeno zpracovávání typizačních sborníků kodifikujících parametry stavebních konstrukcí a prvků. Hlavními nároky na výstavbu zůstávaly kvantita, rychlost a efektivnost, které měly zajistit vyrovnání deficitu bytového fondu zničeného po druhé světové válce. Jaroslav Mlýnský uvádí, že v Brně byl „téměř každý druhý dům zničen nebo poškozen, což představovalo úplné zničení 11 800 bytů a poškození 35 000 bytů“. Od počátku 50. let byla zakládána i řada dalších pracovišť (např. Výzkumný ústav stavebnictví, Ústav architektury a územního plánování a další) zaměřených na vývoj a přípravu podkladů pro realizaci typových standardizovaných objektů a prefabrikovaných stavebních dílců či výzkum v oblasti architektury a urbanismu. Jejich význam vzrostl především po roce 1955, kdy bylo v reakci na situaci v Sovětském svazu československou politickou reprezentací odmítnuto „ozdobnictví v architektuře“ a ÚV KSČ přijal usnesení O opatřeních ke zprůmyslnění a dalšímu rozvoji stavebnictví.
Vývojem montovaných staveb byl po rozdělení Stavoprojektu na specializované projektové ústavy v roce 1954 pověřen Ústav pro zprůmyslnění stavebnictví v Gottwaldově, kde se také pod označením G zrodil první panelový systém. Podle typového projektu Bohumíra Kuly – ovšem s lokálními úpravami vynucenými svažitým terénem – byl postaven také první brněnský dům z celostěnových panelů. Konstrukční systém G je soustavou příčných nosných vnitřních stěn, na které jsou uloženy stropy rovnoběžně s venkovní podélnou zdí. Obvodové panely jsou nenosné a vytvářejí zavětrování stavby. Jedná se o systém s rozponem 3,6 m, přičemž hlavními konstruktivními prvky jsou venkovní panel o tloušťce 24 cm, vnitřní nosný panel (20 cm), příčkové panely (10 cm) a panely schodišťové a doplňkové. Do roku 1958 bylo v této soustavě postaveno dvacet pět tisíc bytů, poté byla nahrazena celostátně uplatňovaným konstrukčním systémem G 57.
Čtyřpodlažní objekt o třech sekcích s třiceti čtyřmi byty je situován v atraktivní rezidenční čtvrti Černá Pole s převahou zástavby z meziválečného období a z devatenáctého století. Brněnský prototyp měl vyrovnat nedostatky dosavadních panelových domů typu G, které byly jen pro orientaci východ–západ, což nedostačovalo při návrhu sídliště. Naděje vkládané do technologické novinky však vyšly naprázdno. Z původně plánovaných čtyřiceti bytů bylo realizováno pouze třicet čtyři a ze čtvrtého patra zbyl v levé třetině bloku pouhý fragment o dvou bytových jednotkách, čímž mělo být vyřešeno navázání na okolní zástavbu. Spád terénu si vyžádal rovněž řešení vstupů do krajních sekcí z boku a nebyla dodržena ani norma v počtu a kategoriích bytů. Nevhodný výběr pozemku nakonec vyústil v neúspěch celé akce – namísto domu, který se měl stát prototypem pro hromadnou bytovou výstavbu, byl postaven „normální atypický projekt“.
Vzhledem k naprosto omezenému repertoáru panelových dílců (v 50. letech byly v Československu k dispozici pouze čtyři typy) nebylo možné dosáhnout takřka žádné variability dispozic. Role architekta byla v projektové fázi čistě formální, což potvrzuje i strohý výraz domu ve Fišově ulici, kdy klasicizující ostění vstupů na jinak holé fasádě ještě upomíná na socialistický realismus. Chvatné realizace těchto „protoexperimentů“ i jejich bezvýrazné architektonické řešení plně odpovídají upřednostnění technických a ekonomických otázek před individuálním pojetím a estetickými hledisky.
MŽ