První panelový dům v Brně

D050
V souladu se státem deklarovaným požadavkem na industrializaci stavebnictví bylo v roce 1951 ve Studijním a typizačním ústavu v Praze pod vedením architekta Ericha Kohna zahájeno zpracovávání typizačních sborníků kodifikujících parametry stavebních konstrukcí a prvků, které se staly důležitým nástrojem typizace vedoucí k okleštění tvůrčích možností architektů. Hlavními nároky na výstavbu zůstávaly kvantita, rychlost a efektivnost, které měly zajistit vyrovnání deficitu bytového fondu zničeného po druhé světové válce. Československo v porovnání s ostatními středoevropskými zeměmi, zejména Polskem a Německem, nebylo válečnými škodami v tomto směru zasaženo tak dramaticky. Jaroslav Mlýnský však uvádí, že v Brně byl „téměř každý druhý dům zničen nebo poškozen, což představovalo úplné zničení 11 800 bytů a poškození 35 000 bytů“.Od počátku padesátých let byla zakládána i řada dalších pracovišť (např. Výzkumný ústav stavebnictví, Ústav architektury a územního plánování a další) zaměřených na vývoj a přípravu podkladů pro realizaci typových standardizovaných objektů a prefabrikovaných stavebních dílců či výzkum v oblasti architektury a urbanismu. Jejich význam vzrostl především po roce 1955, kdy bylo v reakci na situaci v Sovětském svazu československou politickou reprezentací odmítnuto „ozdobnictví v architektuře“ a ÚV KSČ přijal usnesení O opatřeních ke zprůmyslnění a dalšímu rozvoji stavebnictví.

Vlivem striktního požadavku typizace se pak i samo projektování stalo spíše „úředním aktem“, jehož výsledkem byly produkty chudého architektonického výrazu. Tato technokratická éra charakterizovaná bezprecedentním upřednostněním technických a ekonomických otázek před architektonickým ztvárněním přinesla realizace, které lze považovat za známku bezradnosti v reakci na oficiální popření socialistického realismu jako ideologické doktríny. A to platí nejen pro architekturu, ale i pro nepříliš invenční prostorová řešení větších obytných celků v duchu jeřábového urbanismu. Výklad této etapy se proto často výstižně omezuje na konstatování, že se jednalo o degradaci architektury technicistními požadavky centralizovaného hospodářství. Vítězslav Procházka v této souvislosti upozorňuje také na „teoretické vakuum“, které se rozhostilo po nadbytku sice vágně formulovaných, ale hojně publikovaných teorií předchozího období a v němž se „bez ideových, estetických a jiných zábran – ať objektivních nebo subjektivně, voluntaristicky zkreslených – rozbujely vulgárně technicistické a ekonomistické názory ve své krajní podobě“.
Situaci ve výstavbě a architektuře poloviny padesátých let výmluvně ilustruje i projekt a realizace prvního panelového domu v Brně ve Fišově ulici, která se stala velkou událostí v nedlouhé historii národního podniku Pozemní stavby.Vývojem montovaných staveb byl po rozdělení Stavoprojektu na specializované projektové ústavy v roce 1954 pověřen Ústav pro zprůmyslnění stavebnictví v Gottwaldově, kde se také pod označením G zrodil první panelový systém. První prototyp – pětipodlažní bytový dům s krátkým rozponem 3,6 m –, nazvaný podle počtu bytových jednotek G40, byl postaven v roce 1953 podle projektu Bohumíra Kuly a Hynka Adamce na tehdejším nábřeží Pionýrů v Gottwaldově (dnes Benešovo nábřeží ve Zlíně). Jeho architektonický výraz determinovaný konstrukční skladbou vzbudil v době svého vzniku rozpaky, neboť podle dobové kritiky nesplňoval nároky „mluvící architektury“ socialistického realismu, přestože zde byly uplatněny prefabrikované dekorativní prvky. Výzkum a výstavba montovaných budov měly ve Zlíně silnou tradici. Ve vývojové kanceláři Baťových stavebních závodů před válkou působili i levicoví avantgardisté a pozdější exponenti organizace zestátněného stavebnictví a projekční praxe Jiří Voženílek a Karel Janů. Otázkou montovaných domů se zde zabývala pracovní skupina Bohumíra Kuly a Hynka Adamce. Konstrukční systém G je soustavou příčných nosných vnitřních stěn, na které jsou uloženy stropy rovnoběžně s venkovní podélnou zdí. Obvodové panely jsou nenosné a vytvářejí zavětrování stavby. Jedná se o systém s rozponem 3,6 m, přičemž hlavními konstruktivními prvky jsou venkovní panel o tloušťce 24 cm, vnitřní nosný panel (20 cm), příčkové panely (10 cm) a panely schodišťové a doplňkové. Do roku 1958 bylo v této soustavě postaveno dvacet pět tisíc bytů, poté byla nahrazena celostátně uplatňovaným konstrukčním systémem G57.

Podle typového projektu Bohumíra Kuly vytvořeného ve Výzkumném ústavu montovaných staveb v Gottwaldově byl – ovšem s lokálními úpravami vynucenými svažitým terénem – postaven také první brněnský dům z celostěnových panelů. Čtyřpodlažní objekt o třech sekcích s třiceti čtyřmi byty je situován v atraktivní rezidenční čtvrti Černá Pole s převahou zástavby z meziválečného období a z devatenáctého století, kdy zde začala být budována první vilová kolonie v Brně. Brněnský prototyp měl vyrovnat nedostatky dosavadních panelových domů typu G, které byly jen pro orientaci východ–západ, což nedostačovalo při návrhu sídliště. Naděje vkládané do technologické novinky však vyšly naprázdno. Z původně plánovaných čtyřiceti bytů bylo realizováno pouze třicet čtyři a ze čtvrtého patra zbyl v levé třetině bloku pouhý fragment o dvou bytových jednotkách, čímž mělo být vyřešeno navázání na okolní zástavbu. Spád terénu si vyžádal rovněž řešení vstupů do krajních sekcí zboku a nebyla dodržena ani norma v počtu a kategoriích bytů. Nevhodný výběr pozemku nakonec vyústil v neúspěch celé akce – namísto domu, který se měl stát prototypem pro hromadnou bytovou výstavbu, byl postaven „normální atypický projekt“.

Vedoucí oddělení technického vývoje Pozemních staveb pak v erudované a věcně koncipované analýze průběhu řešení první brněnské panelové stavby uvedl, že Studijní a typizační ústav v tomto směru selhal, neboť „měl důsledně sledovat hlavní záměr objednavatele – ministerstva stavebnictví, tj. vytvořit typ pro masovou výrobu“. Současně poukázal i na roli Ústavu pro zprůmyslnění stavebnictví v Gottwaldově, jehož „velká konstrukční práce nepřinesla žádného výsledku, neboť navazovala na nevyhovující dispoziční podklady. Důsledek tohoto po stránce dispoziční nezdařeného prototypu je, že stojíme před zaváděním panelové výstavby v širším měřítku a nemáme dosud vyhovující typ.“ Tato ostrá kritika publikovaná v polovině padesátých let může překvapovat mírou odsudku kontrastující se všeobecně sdílenou budovatelskou rétorikou. Jakkoli předpokládáme, že citované výhrady odpovídaly reálným nedostatkům, nabízí se otázka, zda se nejednalo o politicky motivovanou „konstruktivní kritiku“, která by ospravedlnila opětovné využívání tradiční zděné technologie.

Vzhledem k naprosto omezenému repertoáru panelových dílců (v padesátých letech byly v Československu k dispozici pouze čtyři typy) nebylo možné dosáhnout takřka žádné variability dispozic. Role architekta byla v projektové fázi čistě formální, což potvrzuje i strohý výraz domu ve Fišově ulici, kdy klasicizující ostění vstupů na jinak holé fasádě ještě upomíná na socialistický realismus. Je příznačné, že v soudobé praxi se pro označení prostorového uspořádání prvních montovaných staveb neužívalo označení „urbanismus“, ale pouze „umisťování“, což implikuje jejich dislokaci podmíněnou dráhou kozového jeřábu i architektonikou úroveň takto vzniklých objektů. Chvatné realizace těchto „protoexperimentů“ i jejich bezvýrazné architektonické řešení plně odpovídají upřednostnění technických a ekonomických otázek před individuálním pojetím a estetickými hledisky.
 
 

 

Název
První panelový dům v Brně

Datace
1955 – 1957

Kód
D050

Typ
Nájemní dům

Adresa
Fišova 417/21, Fišova 417/25 , (Černá Pole), Brno, Sever

MHD
Zimní stadion (TROL 25,26,38,39)

GPS
49°12'32.0"N 16°36'42.6"E

Literatura
Jaroslav Dřímal, Václav Peša (eds.), Dějiny města Brna 2, Brno 1973
Josef Pechar, Československá architektura 1945-1977, Praha 1979
Vítězslav Procházka, Československá architektura pro druhé světové válce, Praha 1976
Kolektiv autorů, Pozemstav buduje: časopis zaměstnanců závodu pro moderní stavby, n. p. Brno, Praha 1976-79
Václav Havránek, K architektonické problematice montovaných staveb, Architektura ČSR XIII, 1954
Marie Tomíšková, Panelová sídliště v České republice. Vývoj a výhled do budoucna, Architektúra & urbanizmus. Časopis pre teóriu architektúry a urbanizmu / Journal of Architectural and Town-planning Theory XL, 2006
Michal Novotný, Bytová výstavba v padesátých letech, Igor Janovský – Jana Kleinová – Hynek Stříteský (edd.), Věda a technika v Československu v letech 1945–1960, Praha 2010
Lucie Zadražilová, Když se utopie stane skutečností. Panelová sídliště v Československu 1953–1989, Praha 2013
Lukáš Pecka, Brněnská sídliště a jejich urbanistická struktura (dizertační práce), Brno 2013
Josef Vurm, Minulost, přítomnost i budoucnost národního podniku Pozemní stavby, Brno, nositele řádu práce, Brno 1971
Bronislav Žáček, Montovaný dům z celostěnových panelů, Pozemstav buduje , 1955
Bronislav Žáček, Jak budeme bydlet?, Pozemstav buduje , 1955
Bronislav Žáček, Směle nastoupit cestu ke zprůmyslnění naší výroby, Pozemstav buduje , 1955
Bronislav Žáček, Výstavba z celostěnových panelů, Pozemstav buduje , 1957
Eva Novotná, Jak dál s panelákem? Experimenty v bytové výstavbě z let 1959–1961, Beton: technologie – konstrukce – sanace, 2013
Kolektiv autorů, Prototyp montovaného domu z celostěnových panelů v Brně, Pozemní stavby, 1958
Kolektiv propagace n. p. Pozemní stavby Brno, Stavíme nový svět – kronika 2. pětiletky, Brno 1960
Jaroslav Mlýnský, XIV. Léta socialistické výstavby města (1949–1965), Jaroslav Dřímal – Václav Peša, Dějiny města Brna 2, Brno 1973
Ladislava Horňáková, Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury, Bohumír Kula, Hynek Adamec, Prostor Zlín , Brno 2010
Michaela Jehlíková Janečková, Vývoj panelových soustav v československém stavebnictví, Beton: technologie – konstrukce – sanace, 2008


Prameny
Kolektiv propagace n. p. Pozemní stavby Brno, Stavíme nový svět – kronika 2. pětiletky, Brno 1960, nepag., MZA, fond K 171, karton 55, inv. č. 559; Vurm 1971, s. 5.
Šárka Svobodová, Černá Pole, Brněnský architektonický manuál, dostupné z: http://www.bam.brno.cz/stezka/10-cerna-pole, vyhledáno 15. 10. 2014.
Rozhovor s architektem Vladimírem Matouškem uskutečněný dne 17. 6. 2014