První panelový dům v Brně

D050
V souladu se státem deklarovaným požadavkem na industrializaci stavebnictví bylo v roce 1951 ve Studijním a typizačním ústavu v Praze pod vedením architekta Ericha Kohna zahájeno zpracovávání typizačních sborníků[1]kodifikujících parametry stavebních konstrukcí a prvků, které se staly důležitým nástrojem typizace vedoucí k okleštění tvůrčích možností architektů. Hlavními nároky na výstavbu zůstávaly kvantita, rychlost a efektivnost, které měly zajistit vyrovnání deficitu bytového fondu zničeného po druhé světové válce. Československo v porovnání s ostatními středoevropskými zeměmi, zejména Polskem a Německem, nebylo válečnými škodami v tomto směru zasaženo tak dramaticky. Jaroslav Mlýnský však uvádí, že v Brně byl „téměř každý druhý dům zničen nebo poškozen, což představovalo úplné zničení 11 800 bytů a poškození 35 000 bytů.[2] Od počátku padesátých let byla zakládána i řada dalších pracovišť[3] zaměřených na vývoj a přípravu podkladů pro realizaci typových standardizovaných objektů a prefabrikovaných stavebních dílců či výzkum v oblasti architektury a urbanismu. Jejich význam vzrostl především po roce 1955, kdy bylo v reakci na situaci v Sovětském svazu československou politickou reprezentací odmítnuto „ozdobnictví v architektuře“ a ÚV KSČ přijal usnesení O opatřeních ke zprůmyslnění a dalšímu rozvoji stavebnictví.[4]Vlivem striktního požadavku typizace se pak i samo projektování stalo spíše „úředním aktem“, jehož výsledkem byly produkty chudého architektonického výrazu. Tato technokratická éra charakterizovaná bezprecedentním upřednostněním technických a ekonomických otázek před architektonickým ztvárněním přinesla realizace, které lze považovat za známku bezradnosti v reakci na oficiální popření socialistického realismu jako ideologické doktríny. A to platí nejen pro architekturu, ale i pro nepříliš invenční prostorová řešení větších obytných celků v duchu jeřábového urbanismu. Výklad této etapy se proto často výstižně omezuje na konstatování, že se jednalo o degradaci architektury technicistními požadavky centralizovaného hospodářství. Vítězslav Procházka v této souvislosti upozorňuje také na „teoretické vakuum“, které se rozhostilo po nadbytku sice vágně formulovaných, ale hojně publikovaných teorií předchozího období a v němž se „bez ideových, estetických a jiných zábran – ať objektivních nebo subjektivně, voluntaristicky zkreslených – rozbujely vulgárně technicistické a ekonomistické názory ve své krajní podobě“.[5]
Situaci ve výstavbě a architektuře poloviny padesátých let výmluvně ilustruje i projekt a realizace prvního panelového domu v Brně ve Fišově ulici,[6] která se stala velkou událostí v nedlouhé historii národního podniku Pozemní stavby.[7]Dokládá to jak série článků, které u této příležitosti vycházely v letech 1955–1957 v závodním listu Pozemstav buduje,[8]tak zmínky o této po architektonické stránce nijak významné stavbě v podnikových výročních publikacích,[9] či dokonce v obecných dějinách města Brna.[10] Mezi příspěvky referujícími o komplikacích spojených s budováním prototypové linky na výrobu celostěnových panelů v Hrušovanech u Brna, bez níž nemohla být stavba zahájena, o provozních úskalích spojených s nedostatečnou kvalitou stavebních prvků, které výrobna následně produkovala, či o neúplně dodávané stavební mechanizaci vyniká především rozsáhlá studie vedoucího oddělení technického vývoje Bronislava Žáčka věnovaná historii montovaných staveb v kontextu evropského stavitelství v návaznosti na současnou vývojovou a stavební praxi v Československu, respektive v Brně.[11]
Vývojem montovaných staveb byl po rozdělení Stavoprojektu na specializované projektové ústavy v roce 1954 pověřen Ústav pro zprůmyslnění stavebnictví v Gottwaldově,[12] kde se také pod označením G zrodil první panelový systém. První prototyp – pětipodlažní bytový dům s krátkým rozponem 3,6 m –, nazvaný podle počtu bytových jednotek G40, byl postaven v roce 1953 podle projektu Bohumíra Kuly a Hynka Adamce na tehdejším nábřeží Pionýrů v Gottwaldově (dnes Benešovo nábřeží ve Zlíně). Jeho architektonický výraz determinovaný konstrukční skladbou vzbudil v době svého vzniku rozpaky, neboť podle dobové kritiky nesplňoval nároky „mluvící architektury“ socialistického realismu,[13]přestože zde byly uplatněny prefabrikované dekorativní prvky – přízední pilíře kryjící spáry mezi panely, sloupové portiky při vstupech akcentovaných domovními znameními či korunní římsa s vázami. Výzkum a výstavba montovaných budov měly ve Zlíně silnou tradici. Ve vývojové kanceláři Baťových stavebních závodů před válkou působili i levicoví avantgardisté a pozdější exponenti organizace zestátněného stavebnictví a projekční praxe Jiří Voženílek a Karel Janů. Otázkou montovaných domů se zde zabývala pracovní skupina Bohumíra Kuly a Hynka Adamce.[14]
Podle typového projektu Bohumíra Kuly vytvořeného ve Výzkumném ústavu montovaných staveb v Gottwaldově byl – ovšem s lokálními úpravami vynucenými svažitým terénem – postaven také první brněnský dům z celostěnových panelů.[15] Čtyřpodlažní objekt o třech sekcích s třiceti čtyřmi byty je situován v atraktivní rezidenční čtvrti Černá Pole s převahou zástavby z meziválečného období a z devatenáctého století, kdy zde začala být budována první vilová kolonie v Brně.[16] Brněnský prototyp měl vyrovnat nedostatky dosavadních panelových domů typu G, které „byly po urbanistické stránce řešeny jen pro orientaci východ–západ, s čímž nebylo možno vystačit při návrhu sídliště. Ani po stránce dispoziční nebyl G dům vyřešen tak, aby mohl sloužit jako typ pro hromadnou výrobu. Účelem třetího prototypu, který stavíme v Brně, bylo ověření prototypové linky v Hrušovanech při použití jednovrstvého panelu a vytvoření prototypu pro hromadnou bytovou výstavbu.[17] Naděje vkládané do technologické novinky však vyšly naprázdno. Z původně plánovaných čtyřiceti bytů bylo realizováno pouze třicet čtyři a ze čtvrtého patra zbyl v levé třetině bloku pouhý fragment o dvou bytových jednotkách, čímž mělo být vyřešeno navázání na okolní zástavbu. Spád terénu si vyžádal rovněž řešení vstupů do krajních sekcí zboku a nebyla dodržena ani norma v počtu a kategoriích bytů. Nevhodný výběr pozemku nakonec vyústil v neúspěch celé akce – namísto domu, který se měl stát prototypem pro hromadnou bytovou výstavbu, byl postaven „normální atypický projekt.[18]
Vedoucí oddělení technického vývoje Pozemních staveb pak v erudované a věcně koncipované analýze průběhu řešení první brněnské panelové stavby uvedl, že Studijní a typizační ústav v tomto směru selhal, neboť „měl důsledně sledovat hlavní záměr objednavatele – ministerstva stavebnictví, tj. vytvořit typ pro masovou výrobu“. Současně poukázal i na roli Ústavu pro zprůmyslnění stavebnictví v Gottwaldově, jehož „velká konstrukční práce nepřinesla žádného výsledku, neboť navazovala na nevyhovující dispoziční podklady. Důsledek tohoto po stránce dispoziční nezdařeného prototypu je, že stojíme před zaváděním panelové výstavby v širším měřítku a nemáme dosud vyhovující typ.“[19] Tato ostrá kritika publikovaná v polovině padesátých let může překvapovat mírou odsudku kontrastující se všeobecně sdílenou budovatelskou rétorikou. Jakkoli předpokládáme, že citované výhrady odpovídaly reálným nedostatkům, nabízí se otázka, zda se nejednalo o politicky motivovanou „konstruktivní kritiku“, která by ospravedlnila opětovné využívání tradiční zděné technologie.[20]
Vzhledem k naprosto omezenému repertoáru panelových dílců (v padesátých letech byly v Československu k dispozici pouze čtyři typy) nebylo možné dosáhnout takřka žádné variability dispozic. Role architekta byla v projektové fázi čistě formální, což potvrzuje i strohý výraz domu ve Fišově ulici, kdy klasicizující ostění vstupů na jinak holé fasádě ještě upomíná na socialistický realismus. Je příznačné, že v soudobé praxi se pro označení prostorového uspořádání prvních montovaných staveb neužívalo označení „urbanismus“, ale pouze „umisťování“, což implikuje jejich dislokaci podmíněnou dráhou kozového jeřábu i architektonikou úroveň takto vzniklých objektů.[21] Chvatné realizace těchto „protoexperimentů“ i jejich bezvýrazné architektonické řešení plně odpovídají upřednostnění technických a ekonomických otázek před individuálním pojetím a estetickými hledisky.
 

 


[1] Typizační sborníky pro roky 1951 a 1952 vypracoval tým architekta Kohna; sborníky vycházely až do roku 1960.
[2] Jaroslav Mlýnský, XIII. Brno v období vzniku a upevňování lidové demokracie (1945–1948), in: Jaroslav Dřímal – Václav Peša, Dějiny města Brna 2, Brno 1973, s. 167–187, cit. s. 186; jak uvádí Marie Tomíšková ve studii Panelová sídliště v České republice. Vývoj a výhled do budoucna, Architektúra & urbanizmus. Časopis pre teóriu architektúry a urbanizmu / Journal of Architectural and Town-planning Theory XL, 2006, č. 1–2, s. 57, „z celkového počtu přibližně 26 300 domů bylo zničeno nebo těžce poškozeno přibližně 2 500 domů“.
[3] Výzkumný ústav stavebnictví a architektury (1. 1. 1951); Stavoprojekt se vydělil z Československých stavebních závodů jako samostatný podnik (1. 1. 1952); Ústav architektury a územního plánování (1. 1. 1952); Vládní výbor pro výstavbu, později transformovaný ve Státní výbor pro výstavbu (28. 7. 1953); Výzkumný ústav výstavby a architektury (1. 1. 1954); Stavoprojekt byl rozčleněn na řadu státních a resortních specializovaných projekčních závodů spadajících pod příslušná ministerstva (1. 1. 1954) ad. Situace v řízení oboru byla v důsledku byrokratizace systému a neustálých transformací velmi nepřehledná. Ke struktuře institucí v padesátých letech srov. Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, Praha 1979, s. 49–54 (zde podrobný přehled institucionálního zakotvení v oblasti výstavby, architektury a urbanismu v Československu mezi lety 1945–1977); Michal Novotný, Bytová výstavba v padesátých letech, in: Igor Janovský – Jana Kleinová – Hynek Stříteský (edd.), Věda a technika v Československu v letech 1945–1960, Praha 2010, s. 129–130; Lucie Zadražilová, Když se utopie stane skutečnostíPanelová sídliště v Československu 1953–1989, Praha 2013, s. 62–63.
[4] Pechar (pozn. 3), s. 52. 
[5] Vítězslav Procházka, Československá architektura pro druhé světové válce, Praha 1976, s. 21.
[6] Lukáš Pecka, Brněnská sídliště a jejich urbanistická struktura (dizertační práce), FA VUT v Brně, Brno 2013, s. 80, 82.
[7] Podnik byl založen sloučením krajského závodu Brno-sever a Brno-jih se závodem PV na základě zřizovací listiny vydané ministrem stavebního průmyslu 29. října 1951. Srov. Josef Vurm, Minulost, přítomnost i budoucnost národního podniku Pozemní stavby, Brno, nositele řádu práce, Brno 1971, s. 3.
[8] Bronislav Žáček, Montovaný dům z celostěnových panelů, Pozemstav buduje III, 1955, č. 12, 7. 7., nepag.; idem, Jak budeme bydlet?, ibidem, č. 15, 12. 9., nepag.; idem, Směle nastoupit cestu ke zprůmyslnění naší výroby, ibidem, č. 18, 8. 11., nepag.; idem, Proč nejede kozový jeřáb?, ibidem, 1956, č. 10, 9. 6., nepag.; idem, Obytný dům na Fišově ulici v Brně bude ještě letos zmontován, ibidem; idem, Aby do 1. října mohlo být započato s montáží panelů, ibidem, č. 12–13, 9. 7., nepag.; Čeněk Žingor, O pomoc volá Fišova…, ibidem, č. 17, 20. 9., nepag.; Josef Křípač, V panelové výstavbě se lze zlepšovat. Zkušenosti z exkurze na panelové stavby v Gottwaldově, ibidem; Bronislav Žáček, K naší panelové stavbě, ibidem; Obstáli jsme úspěšně v těžké zkoušce, ibidem, 1957, č. 6, 22. 3., nepag.; idem, Prototyp montovaného domu z celostěnových panelů v Brně, Pozemní stavbyVI, 1958, č. 1, s. 465–470.
[9] Kolektiv propagace n. p. Pozemní stavby Brno, Stavíme nový svět – kronika 2. pětiletky, Brno 1960, nepag., MZA, fond K 171, karton 55, inv. č. 559; Vurm 1971, s. 5.
[10] Jaroslav Mlýnský, XIV. Léta socialistické výstavby města (1949–1965), in: Dřímal – Peša (pozn. 2), s. 191–254, cit. s. 239.
[11] Bronislav Žáček, Výstavba z celostěnových panelů, Pozemstav buduje V, 1957, č. 2, 23. 1.; č. 3, 9. 2., nepag.
[12] Dříve Výzkumný ústav montovaných staveb. Ústav pro zprůmyslnění stavebnictví v padesátých letech souběžně vyvíjel následující čtyři konstrukční systémy: 1. kombinaci kvádrového a panelového systému pro typ T 16; 2. systém montovaného železobetonového skeletu s panelovou výplní, 3. skeletopanelový systém BA – Bratislava, 4. systém celostěnových panelů G – Gottwaldov. Srov. Žáček 1957 (pozn. 11).
[13] Václav Havránek, K architektonické problematice montovaných staveb, Architektura ČSR XIII, 1954, č. 2,
s. 42–52.
[14] Ladislava Horňáková, Osobnosti zlínské – gottwaldovské architektury. Bohumír Kula, Hynek Adamec, Prostor Zlín XVII, 2010, č. 3, s. 46–49. Dále srov. Pechar (pozn. 3), s. 29; Švácha 2000, s. 38–39; Eva Novotná, Jak dál s panelákem? Experimenty v bytové výstavbě z let 1959–1961, Beton: technologie – konstrukce – sanace XII, 2013, č. 3, s. 12; Zadražilová (pozn. 2), s. 68, Novotný (pozn. 2), s. 141.
[15] Konstrukční systém G je urbanisticky pojat jako blok o čtyřiceti, pro rohovou sekci pak o padesáti pěti bytových jednotkách (posledně jmenovaný typ se uplatnil pouze v Gottwaldově). Jedná se o soustavu příčných nosných vnitřních stěn, na které jsou uloženy stropy rovnoběžně s venkovní podélnou zdí. Obvodové panely jsou nenosné a vytvářejí zavětrování stavby. Jedná se o systém s rozponem 3,6 m, přičemž hlavními konstruktivními prvky jsou venkovní panel o tloušťce 24 cm, vnitřní nosný panel (20 cm), příčkové panely (10 cm) a panely schodišťové a doplňkové. Do roku 1958 bylo v této soustavě postaveno dvacet pět tisíc bytů, poté byla nahrazena celostátně uplatňovaným konstrukčním systémem G57. K vývoji prvních panelových konstrukčních systémů srov. Pechar (pozn. 3), s. 29; Michaela Jehlíková Janečková, Vývoj panelových soustav v československém stavebnictví, Beton: technologie – konstrukce – sanace VIII, 2008, č. 3, s. 20; Novotný (pozn. 2), s. 141; Zadražilová (pozn. 2), s. 68.
[16] Šárka Svobodová, Černá Pole, Brněnský architektonický manuál, dostupné z: http://www.bam.brno.cz/stezka/10-cerna-pole, vyhledáno 15. 10. 2014.
[17] Žáček 1957 (pozn. 11).
[18] Ibidem.
[19] Ibidem.
[20] Je zajímavé, že v čistě technicky orientovaných časopisech se setkáváme s explicitněji formulovanou kritikou než v Architektuře ČSR, což může souviset s jejich úzce profesním zaměřením.

[21] Rozhovor s architektem Vladimírem Matouškem uskutečněný dne 17. 6. 2014. 

Název
První panelový dům v Brně

Datace
1955 – 1957

Kód
D050

Typ
Nájemní dům

Adresa
Fišova 417/21, Fišova 417/25 , (Černá Pole), Brno, Sever

GPS
49°12'32.0"N 16°36'42.6"E

Literatura
Jaroslav Dřímal, Václav Peša (eds.), Dějiny města Brna 2, Brno 1973
Josef Pechar, Československá architektura 1945-1977, Praha 1979
Vítězslav Procházka, Československá architektura pro druhé světové válce, Praha 1976
Kolektiv autorů, Pozemstav buduje: časopis zaměstnanců závodu pro moderní stavby, n. p. Brno, Praha 1976-79
Václav Havránek, K architektonické problematice montovaných staveb, Architektura ČSR XIII, 1954


Prameny
Kolektiv propagace n. p. Pozemní stavby Brno, Stavíme nový svět – kronika 2. pětiletky, Brno 1960, nepag., MZA, fond K 171, karton 55, inv. č. 559; Vurm 1971, s. 5.
Šárka Svobodová, Černá Pole, Brněnský architektonický manuál, dostupné z: http://www.bam.brno.cz/stezka/10-cerna-pole, vyhledáno 15. 10. 2014.