V místě bývalé továrny na smaltované zboží, částečně zničené během druhé světové války, byl po postupné asanaci nevyužívaného areálu navržen rozsáhlý objekt pro čtyři různá výzkumná pracoviště: Závod pro výzkum a projektování Pozemních staveb Brno, Ústav racionalizace řízení a práce Praha, Výzkumný ústav dopravní Žilina a Výzkumný ústav inženýrských staveb Bratislava. Těm již nevyhovovaly stávající budovy roztroušené ve městě a rozhodly se pod záštitou ministerstva stavebnictví ke sdílení jednoho areálu, kde by mohly společně využívat technologické zázemí.
V architektonickém návrhu vytvořeném v Českém svazu výrobních družstev pracoval Jan Dvořák se dvěma totožnými šestipodlažními objekty, které propojoval nižší, pouze dvoupodlažní objekt, se vstupní halou s recepcí a kongresovým sálem. Vznikl tak areál na půdorysu písmene U, jejž v zadní části ještě doplnila zkušební hala. Zatímco boční křídla představovala zcela obvyklé dispoziční i hmotové řešení, běžné pro mnohé administrativní budovy té doby, architektonicky osobité bylo téměř výtvarně pojaté zpracování centrální části. Při pohledu zvenčí se nad proskleným parterem propisovala jako skutečná dominanta hmota jednacího sálu a vytvářela tak zajímavou a monumentální architektonickou figuru celého komplexu. Plasticitu tohoto řešení architekt Dvořák ještě podpořil vertikálním prolomením čelních fasád, což rytmicky rozehrálo celé hlavní průčelí. Působivost této koncepce umocnil šestimetrový kovový reliéf brněnské sochařky Sylvy Lacinové, který spolu se dvěma keramickými fontánami umělecky dotvářel kompozici hlavního vstupu do areálu.
Řadou uměleckých děl byl dotvořen také interiér stavby. Ústředním dílem byl půlkruhový mobilní objekt se skleněným závěsem výtvarného umělce Jaroslava Svobody, který členil čekárnu pro hosty od ostatních částí vstupní haly. Schodiště doplňovaly kovové reliéfy Jiřího Fuska a Věry Krylové, systém orientačního značení navrhl brněnský grafik Jan Rajlich st. Výtvarná výzdoba byla uplatněna také v kongresovém sálu ve formě tapiserií manželů Ulmových, zrcadlového stropu autorů Vratislava Šotoly a Rudolfa Jurnikla a výtvarných děl Vladimíra Svobody v zasedací místnosti. Vědecké a odborné pracoviště tak bylo doplněno o funkci specifického kulturního centra, kde se počítalo s konáním výstavních akcí.
Se změnou politického režimu získala areál Fakulta informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Pro potřeby vysokoškolské instituce bylo nutné objekty částečně rekonstruovat a dispozičně upravit. Kromě modernizace poslucháren došlo k několika přístavbám zadního traktu, jimiž byl do té doby částečně otevřený dvůr uzavřen. Architekt Dvořák vedl kvůli stavebním úpravám se zástupci Masarykovy univerzity dlouhou dobu soudní spor. Po jeho smrti, kdy se výrazně snížila možnost uplatnit autorský zákon, přišly mnohem radikálnější stavební zásahy. Roku 2012 musel vstupní trakt areálu včetně zmíněných uměleckých artefaktů ustoupit novému architektonickému pojetí ateliéru Pelčák a partner architekti. Kdysi signifikantní vstupní křídlo nechali autoři nové architektonické koncepce odstranit a na jeho místě vystavěli nový vstupní objekt. Z původních výtvarných děl se dochovala pouze exteriérová plastika Sylvy Lacinové, jejíž budoucí osud je ovšem nejistý. Zachována zůstala i obě boční křídla budovy, pouze s úpravami schodišť a nezbytnými zásahy do dispozice. V detailech napojení ovšem postupovali architekti nanejvýš sebevědomě, kdy se nová stavba svým objemem do starších traktů doslova „nabourala“.
ŠS
