Provozní budovou pro výrobní družstvo Karat, dokončenou v roce 1976, vstoupil architekt Ivan Ruller výrazným způsobem do prostředí historického jádra města. Výrobní družstvo, které už od roku 1945 sdružovalo zlatníky a šperkaře, fungovalo až do sedmdesátých let v několika různých provozech roztroušených po Brně. V roce 1971 si zlatníci ustanovili, že postaví novou budovu koncentrující všechny aktivity družstva – prodejní, výrobní i administrativní – na jednom místě v centru města. Projekt vypracoval Ivan Ruller, který v té době působil na útvaru městského architekta a díky svému politickému smýšlení a vystupování čelil v průběhu normalizace pedagogickým i publikačním omezením. Volnou lichoběžníkovou parcelu na nároží Orlí a Novobranské ulice v těsném sousedství středověké Měnínské brány i funkcionalistické budovy policejního ředitelství od Jaroslava Grunta a Jiřího Šálka (C111) vyplnil šestipodlažní stavbou s garážemi v suterénu reagující svým půdorysem, hmotovým uspořádáním i architektonickými detaily na okolní terén a městský kontext.
Průčelí směřované do Novobranské ulice plynule navázalo na uliční čáru a vedlejší historické paláce a zachovalo v přízemí mírně ustupující prodejní obchodní parter vyzdobený plastikou Zdeňka Macháčka. Další část provozní budovy Karat otočená do Orlí ulice měla mnohem členitější a strukturovanější charakter. Hlavní vstup do budovy zde Ruller vyvedl mimo hlavní objem domu a dal mu podobu masivního krytého schodiště osvětleného shora pomocí zaoblené prosklené střechy. Boční, plasticky pojednanou světle omítnutou stěnu schodiště prostupuje kruhová plastika z tepané mědi o průměru tři metry od výtvarníků Jánuše Kubíčka (člen tvůrčí skupiny Brno 57) a Josefa Vohrabala. Ta tvoří uměleckou výzdobu exteriéru i interiéru krytého schodiště, odkud nabízí díky perforovaným částem navíc průhledy do ulice. Jihozápadní fasáda Karatu se šperkařskou výrobou a kancelářemi družstva v horních podlažích se v návaznosti na směr Orlí ulice lomí a tvoří dvě vizuálně odlišně pojednané varianty. Partii napojené na obytný dům na nároží Divadelní ulice dominují podobně jako u severní fasády střídající se pásy obdélných dvoudílných oken a oranžových zvlněných parapetních plechů a po stranách ji lemují cihelné obklady. Úsek nad hlavním vstupem i vjezdem do garáží rytmizují předsazená barevně a materiálově kontrastní žebra slunolamů a perforovaná zastínění oken. Stejně jako u svých dalších realizací i u Karatu si Ivan Ruller velmi pečlivě a zároveň s odvahou vybíral výtvarníky, kteří jeho stavbu doplní uměleckými díly – v interiéru budovy zlatnického družstva byla osazena také plastika od režimem odmítaného sochaře Vladimíra Preclíka, který se v 90. letech stal děkanem nově založené Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.
Jako provozní a administrativní zázemí šperkařského družstva Karat sloužil objekt krátce i po sametové revoluci (samotná výroba byla přesunuta do prostor na Palackého třídě). Po změnách majetkových poměrů byla budova v roce 2003 prodána a přizpůsobena pro převážně prodejní, kancelářské i pohostinské využití soukromých firem. Její architektonická podoba je i přes dodatečné zásahy, jako byla výměna parapetních plechů ve slunolamové části domu za keramické obklady odlišného odstínu či nová okna, velmi dobře dochovaná. Dům tak dodnes reprezentuje kvalitní ukázku architektury sedmdesátých let, která je současná ve výrazu, provedení, detailu, ale zároveň neignoruje své do velké míry historické okolí.
KE
