V Brně, kde se v polovině 50. let podařilo prosadit obnovení předválečné veletržní tradice, se bruselský styl výrazně uplatnil hned v několika realizacích. V roce 1955 se na částečně rekonstruovaném výstavišti, které bylo za druhé světové války těžce poškozeno (dokonce se uvažovalo o jeho zrušení), uskutečnila první výstava československého strojírenství. V souvislosti se snahou oživit československý export se již v roce 1959 konal první mezinárodní strojírenský veletrh. Tyto masové akce si vyžádaly komplexní obnovu veletržního areálu, ale i vybudování nových ubytovacích kapacit, které městu citelně scházely. Bylo rozhodnuto o opravě stávajících a o výstavbě nových pavilonů a nové správní budovy brněnského výstaviště. Řešením dislokace novostaveb ve výstavním areálu byl pověřen Zdeněk Alexa. Vznikl zde nově pavilon Z (Zdeněk Alexa, František Lederer), pavilon C navržený Zdeňkem Alexou, Miloslavem Matiovským a Ferdinandem Ledererem, v němž autoři rozvíjejí formální rysy pavilonu Z, pavilon X (Antonín Ševčík a Radúz Russ), pavilon B (Zdeněk Alexa a Antonín Nutec) a správní budova mezinárodních veletrhů v Brně podle projektu Miroslava Spurného a Antonína Ševčíka z let 1958–1959.
Výškový objekt správní budovy svou nižší předsazenou jednopatrovou částí navazuje na starší obloukovitou stavbu (Emil Králík, 1928) tvořící hlavní vstup do výstavního areálu a spolu s ní vymezuje velkoryse pojaté kruhové vstupní náměstí, kam byla po skončení Světové výstavy Expo 58 přenesena monumentální plastika Vincence Makovského Nový věk, osazená původně před hlavním průčelím československého pavilonu. Delší strana dvanáctipodlažního bloku je koncipována jako kolmice ke kruhu vstupního prostranství. V úzkém průčelí je lokalizován hlavní vstup do objektu směřující do středu tohoto kruhu. Vertikální hmota správní budovy zakončená asymetricky členěnou vyhlídkovou terasou urbanisticky završuje vstupní prostor do výstavního areálu a současně uzavírá několik pohledových os – z ulice Křížkovského, od Mendlova náměstí a ze samotného výstaviště.
V celkové kompozici stavby se uplatňují dobově oblíbené prvky jako pilíře ve tvaru V nebo subtilní spirálovité schodiště dynamicky pronikající prostor vstupní haly, které vyrůstá z původně vodní nádrže. Stavba, která se stala díky zavěšené fasádě předobrazem dalších kancelářských budov státních podniků, zároveň naplňuje základní teze vytyčené pojetím československého pavilonu na Expo 58 o součinnosti architektury s výtvarným uměním. Interiéry byly dotvořeny bohatou výzdobou při uplatnění nákladných materiálů i volnými uměleckými díly: dlažba ve velkoryse dimenzované vstupní hale přes dvě podlaží byla provedena ze tří druhů kamene, podlaha v hale cizineckého střediska situované v obloukovém křídle budovy byla ze čtyřbarevného teraca, hlavní schodiště bylo obloženo mramorovými deskami dvou barev, hygienická zařízení byla opatřena šamotovou dlažbou. Části stěn stejně jako pilíře kolmo vložené mezi vysoká okna haly cizineckého střediska byly v interiéru obloženy říčními oblázky a v exteriéru odkrývaly režné zdivo. Sloupy byly obloženy jednobarevným umělým mramorem, hlavní pilíře leštěným hliníkovým plechem. Podlahy ostatních prostor a kanceláří byly pokryty Zlinolitem Supper. V souladu s bruselským stylem byla výmalba administrativních prostor provedena v živých latexových barvách.
Stěny v přízemí cizineckého střediska byly vyzdobeny volnými kompozicemi v různých strukturách podle návrhu akademického malíře Jiřího Coufala – mozaikami z mramorových drtí, barevnými sgrafity a kompozicemi provedenými kombinovanou technikou (rákosová stébla v trávě), které se však nezachovaly. V prvním patře haly se dosud nachází rozměrná dekorativní stěna (3 × 8 m) od Oldřicha Vašici provedená technikou mozaiky kombinované se sgrafitem, litým kovem a vkládanými proužky barevných kovů. Dnes nezachovaná výzdoba stěn kinosálu v úrovni prvního a druhého patra dokladovala využívání neotřelých postupů při řešení interiérů – byla realizována přenesením obrazu z negativu přímo do omítky. V rámci terénního výzkumu z roku 2011 jsme objevili dekorativní kompozici na zadní straně segmentové zástěny v přízemí vstupní haly, situované pod kinosálem. Jedná se o rozměrnou kompozici sestávající z trojúhelných a lichoběžníkových tvarů provedenou patrně technikou vrstvení omítek. Nízký reliéf je polychromován v několika odstínech modři. Nedílnou součástí vnitřního prostoru byl také bruselský nábytek navržený Miroslavem Spurným a Antonínem Ševčíkem, kteří jsou také autory koncepce výtvarného řešení objektu.
Přestože budova vzbudila v době svého vzniku obdiv návštěvníků brněnského výstaviště – hrubá stavba byla po odšalování považována dokonce za nejzajímavější výtvarný exponát mezinárodních veletrhů v roce 1959 –, výtvarné řešení interiérů nebylo po jejím uvedení do provozu pro svou nesourodost a přílišnou okázalost odbornou veřejností přijato jednoznačně kladně. Ivan Ruller ve své recenzi uveřejněné v roce 1961 v časopise Architektura ČSSR oceňuje urbanistické začlenění objektu do vstupního prostoru výstaviště, jeho hmotové, dispoziční i provozní řešení, stejně jako vnitřní zařízení a nábytek, výtvarné pojetí však hodnotí jako sporné: „Budova vymyká se výrazně běžnému průměru naší výstavby, což konečně vyplývá i z jejího celkem neopakovatelného poslání, ale i z celkové koncepce plné experimentů. Mnohé z nich jsou problematické, vyvolávají četné diskuse, pochyby, kritiku i nesouhlas. Je zde aplikována celá řada prvků u nás jen zřídka používaných, ať už jsou to bohaté vzory dlažeb, abstraktní dekor na stěnách, bohatá barevnost, kombinace různých struktur, fotografie na omítce apod.“
Přes veškeré dobové námitky lze však správní budovu brněnského výstaviště pokládat za reprezentativní příklad přijetí principů bruselského stylu. Při rekonstrukci objektu provedené v letech 1993–1994 (výměna oken, přístavba požárního výtahu, rekonstrukce interiérů) došlo k odstranění výzdoby kinosálu i dalších prostor.
MŽ
