Experimentální věžový dům

D156
Brněnská experimentální výstavba: „typ Zounek“ a obytný celek Křídlovická
 
V Brně byly v rámci první celostátní experimentální akce realizovány dva pokusné projekty – bytový dům ve Vinařské ulici a obytný celek v ulici Křídlovická –, jejichž spoluautorem je v obou případech František Zounek,[1] v dané době zaměstnanec Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic. Návrh prvního brněnského experimentu vzešel z veřejné soutěže vypsané ředitelem národního podniku Pozemní stavby Josefem Šimkem v deníku Rovnost v roce 1958.[2] Čtyřpodlažní dům komorního měřítka situovaný ve vzrostlých zahradách v luxusním prostředí tehdejší Jiráskovy čtvrti s meziválečnou a historizující vilovou zástavbou z devatenáctého století[3] měl ověřit možnosti použití technologie litého betonu. Prováděcí dokumentace byla zpracována v projektové správě Pozemních staveb ve spolupráci s vývojovým oddělením podniku s uplatněním zkušeností s realizací obdobného domu v Bratislavě. Dům o dvou sekcích s třinácti byty byl řešen jako krabicová konstrukce s nosnými příčnými stěnami z litého betonu a monolitickými deskovými stropy z železobetonu s využitím krátkého rozponu.
 
Hlavním záměrem projektu bylo dosáhnout univerzálnosti v orientaci domu, výškové variability zástavby při použité technologii (do osmi podlaží), zkvalitnění obyvatelnosti bytu prostřednictvím zvýšení počtu obytných místností, možnosti záměny technologických způsobů výstavby a konstrukcích materiálů, ale i „zlepšení předpokladů estetického působení obytného prostředí, aniž by byly překročeny předepsané náklady na jednu bytovou jednotku“.[4] Důležitým východiskem zůstávala také úspornost, na což poukazují dobové texty zdůrazňující významné snížení spotřeby stavebních hmot: „Porovnáme-li návrh domu z litého betonu s typem T-03-B, který je dosud nejlepší typovou stavbou, tu vidíme, že spotřeba hmot klesá z 37–42 m3 u typu na asi 27 m3 u domu z litého betonu, spotřeba oceli ze 7,39 kg na 2,77 kg, spotřeba cementu ze 40,5 kg na 27,7 kg, všechno počítáno na m3. Spotřeba cihel téměř zcela odpadá.[5] Zounkův a Rudišův návrh byl jako příklad radikální úspory materiálu představen také na výstavě Deset let bytové a občanské výstavby v práci Krajského projektového ústavu v Brně v Domě umění města Brna.[6]
 
Zaměstnanci Pozemních staveb Brno předpokládali, že prototyp bude uveden do sériové výroby, jeho parametry však už bezprostředně po realizaci nevyhovovaly platným normám. To se týkalo i dalších dvou souběžně vznikajících experimentálních staveb: domu z litého betonu v Praze-Bubenči architekta Václava Havránka a panelového domu v Hradci Králové navrženého Františkem Steinerem,[7] jejichž projekty byly zpracovány „dlouho před vydáním směrnic o unifikaci. Shodou okolností ani jeden z nich nevyhovuje těmto směrnicím a je téměř jisté, že zde použité rozpony nebudou vyhovovat ani směrnicím definitivním. Jsou to u domu v Bubenči rozpony 350 a 250 cm, u domu v Brně rozpon 400 cm, které jsou úplně mimo řadu unifikovaných rozponů. U hradeckého domu byly použity rozpony 300 a 600 cm ve světlosti, zatímco směrnice o unifikaci předepisují jednoznačné používání rozponů včetně uložení.[8]
 
Výstavbě prvního brněnského experimentu, zahájené v druhém pololetí roku 1959, předcházelo postavení zkušební buňky z litého betonu v Řečkovicích. Na ní byly otestovány některé problematické postupy a vlastnosti standardně nepoužívaných materiálů: byla zde zkušebně vytvořena konstrukce překližkového bednění pro stěny a stropy, jehož kvalita měla zaručit minimalizaci dokončovacích prací (beton měl být pouze štukatérsky upraven a nalíčen, a nikoli omítán), byly osazeny obvodové panely z plynosilikátů a z expandované břidlice, bylo provedeno zalévání dveřních zárubní do stěn při betonáži. Také byla optimalizována konzistence betonové a cihlobetonové směsi, realizována montáž elektrického vedení do trubek instalovaných do bednění před betonáží, byly vyzkoušeny stěrkové a mozaikové podlahy, malby, umístění okenních prefabrikátů apod.[9] Značná pozornost byla domu věnována nejen z hlediska technologického, ale i z hlediska nově nastavené bytové politiky státu,[10] neboť se jednalo o jeden z prvních příkladů družstevní výstavby na území Brna.[11] Objekt byl předán do užívání v březnu 1960 a už v říjnu následujícího roku se v téže ulici dokončovaly další dva družstevní domy „typu Zounek“, jak je označoval dobový tisk, s dvaceti sedmi bytovými jednotkami (rovněž z litého betonu s cihelnou výplní, ale s rozdílným dispozičním řešením).[12] V roce 1961 byly ve výstavbě další tři domy téhož typu v ulicích Mučednická a Hvězdárenská/Zábranského v Žabovřeskách. Záměr vybudovat padesát čtyři bytových jednotek typu Zounek v ulici Tábor, jejichž realizace měla být podmíněna povolením výstavby administrativní budovy Krajského sdružení národních podniků ve stavebnictví, k níž měly bytovky příslušet,[13] však nakonec nebyl naplněn.
 
O vysoké architektonické úrovni první brněnské experimentální stavby svědčí i to, že byla tematizována nejen v časopisech Architektura ČSRČeskoslovenský architekt nebo Domov a že byla hojně publikována také v syntetických publikacích věnovaných soudobé československé architektuře,[14] ale dokonce i v podnikovém časopisu Pozemních staveb, který vizuální stránku staveb vzhledem k svému provozně-technickému a politicko-propagačnímu zaměření zpravidla přehlížel: „Prvním družstevním objektem byla stavba 13 bytových jednotek na Vinařské ulici, která po svém předání v březnu 1960 patří nepochybně mezi architektonicky nejvýznamnější a vybavením nejvyspělejší stavby, jaké náš podnik kdy dokončil.[15]
 
V podnikovém časopisu Pozemních staveb byla bedlivě sledována také projektová fáze i realizace „výkladní skříně brněnské experimentální výstavby“, jímž je obytný celek v Křídlovické ulici na Starém Brně.[16] V pětipodlažním objektu, tzv. experimentu A, jak byl dům v listu nazýván, měla být ověřena efektivita tradiční zděné konstrukce, v experimentu B, jedenáctipodlažním bodovém domě, pak metoda odlévání betonu na místě stavby, kterou architekt Zounek uplatnil už v případě prototypu ve Vinařské. Vedle technologických otázek měly být opět zkoumány prostorové dispozice bytů reagující na reálnou i ideologicky konstruovanou změnu životního stylu obyvatel, které se výrazně lišily od běžně uplatňovaných řešení. Kompozici a funkci celku doplňuje občanská vybavenost v podobě dvoupodlažního objektu jeslí.[17]
 
Účelem pětipodlažního obytného domu o čtyřech sekcích s byty pro dvě až čtyři osoby bylo ověřit dispoziční řešení při využití konstrukčního systému příčných nosných zdí z tenkostěnných keramických tvárnic a stropních panelů s keramickými vložkami, čímž mělo být dosaženo výraznější variability dispozic a narušení čisté konstrukční zásady příčných nosných zdí. Použito zde bylo výhradně tradiční zdivo, místní materiály a lehká mechanizace, bez průmyslově vyráběných bytových jader. Řešení ovlivnila snaha o omezení ploch pro druhotné funkce, jako jsou úložné prostory nebo prostory pro hygienu, ve prospěch důsledného oddělování obývacích pokojů, ložnic a dětských pokojů.[18] Ruční zdění tvárnic zvyšující realizační náročnost i náklady však rozhodlo o tom, že prototyp nenašel dalšího uplatnění. Jedenáctipodlažní dům sestávající ze dvou sekcí s obvodovými stěnami ze zavěšených panelů z monolitického betonu měl pokusně ověřit uplatnění točitého schodiště umístěného spolu s jádrem a kuchyní uvnitř dispozice, podobě jako v prototypu ve Vinařské ulici.[19]
 
Vedle nadšeného přijetí souvisejícího s masivní propagací experimentů v Křídlovické ulici se však objevily i kritické hlasy. Oba prototypy byly představeny veřejnosti prostřednictvím výstav vzorově zařízených prototypových bytů.[20]Jejich návštěvníci měli možnost zapisovat své postřehy do návštěvní knihy, v níž byly negativně hodnoceny zejména omezené skladovací a druhotné prostory bytů, dispoziční řešení s průchodem na WC přes koupelnu a nedostatečná zvuková izolace. Podobné výhrady exaktně shrnuje také publikace Libuše Mackové vydaná Výzkumným ústavem výstavby a architektury analyzující z funkčně technického hlediska všech patnáct projektů první experimentální akce.[21]Propagační potenciál výstavby v Křídlovické dokumentuje i instruktážní Film o Experimentu B natočený zaměstnanci Pozemních staveb, který měl být „promítán našim pracujícím, a dokonce uveden v Sovětském svazu“. Film zachycuje výrobu konstrukce z litého betonu na místě stavby či účast ministra stavebnictví Oldřicha Berana na slavnostním uvedení objektu do provozu.[22] Prototyp zařízeného bytu z experimentu A byl prezentován na brněnském výstavišti ve formě makety v měřítku jedna ku jedné.[23]
 
Právě bytové zařízení navržené architekty Mojmírem Požárem a Jaroslavem Šmídkem z Vývoje nábytkářského průmyslu v Brně tvořilo uživatelsky atraktivní součást obou experimentů.[24] Byty byly vybaveny kombinací běžného sektorového nábytku řady U, Montisektoru a vývojového typu. Zařízení zahrnovalo konferenční stolky, sedací nábytek, skříňkové „obývací“ stěny, židle TON, vestavěné skříně a úložné prostory, které kromě několika druhů dřevěných dýh disponovaly i barevně atraktivním provedením pro dětské pokoje. Komplexní stylové vybavení dotvářela osvětlovací tělesa a podlahová krytina. Pozitivně byla přijímána i nápaditost a kvalita zařízení, jež vzbuzovalo zájem o samostatný nákup, který nebyl v běžné maloobchodní síti možný.[25] Obdivného přijetí se dostalo také architektonickému řešení bodového domu rezonujícímu s tzv. bruselským stylem, který se rozšířil po úspěchu československého pavilonu na mezinárodní výstavě Expo 58.[26]
 
Příběh experimentální výstavby v Brně ovšem spadá do složitého období poznamenaného zrušením správní samostatnosti města, které nepatřilo mezi favorizovaná centra těžkého průmyslu a v důsledku toho zde zaostávalo i budování bytové, občanské a technické vybavenosti.[27] Toto marginální postavení však bylo částečně kompenzováno v polovině padesátých let, kdy se v Brně na základě osobní intervence ministra vnitra Rudolfa Baráka[28] podařilo prosadit obnovení předválečné veletržní tradice.


[1] Bytový dům ve Vinařské ulici – autoři projektu: František Zounek a Viktor Rudiš, projekt: 1958, realizace: 1959; obytný celek Křídlovická – autoři projektu jedenáctipodlažního objektu: František Zounek, Miroslav Pospíšil, Arnošt Sláma, projekt: 1958, realizace: 1961; autoři projektu pětipodlažního objektu: Radko Černý, Miroslav Brabec, Miroslav Pospíšil, projekt: 1958, realizace: 1961. K tématu srov. Jindřich Chatrný, Experimenty z cihel a betonu v Brně na „nábřeží řeky Svratky“, in: Brno v minulosti a dnes 28, 2015, s. 391–423; Markéta Žáčková, Od „nearchitektury“ k experimentu, in: Rostislav Koryčánek et al., Na prahu zítřka. Brněnská architektura a vizuální kultura období socialismu / On the Threshold of Tomorrow. Architecture and Visual Culture in Brno during the Communist Era, Brno 2014, s. 173–22; eadem, „Byl sice jistý plán…“ Výzkumný ústav výstavby a architektury a experimentální bytová výstavba počátku 60. let 20. století, Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny VIII, 2014, č. 17, s. 21–44; Eva Novotná, Jak dál s panelákem? Experimenty v bytové výstavbě z let 1959–1961, Beton: technologie – konstrukce – sanace XII, 2013, č. 3, s. 12–15.
[2] Jaromír Houdek, Dům z litého betonu, Pozemstav buduje VII, 1959, č. 2, 9. 2., nepag.
[3] Šárka Svobodová, Masarykova čtvrť, Brněnský architektonický manuáldostupné z: http://www.bam.brno.cz/stezka/4-masarykova-ctvrt, vyhledáno 11. 11. 2014.
[4] Roman Pochop, Několik poznámek k řešení pokusných bytových domů v Praze, Hradci Králové a Brně, Architektura ČSR XIX, č. 8, 1960, s. 526; František Kalivoda (ed.), Deset let bytové a občanské výstavby v práci Krajského projektového ústavu v Brně (kat. výst., Dům umění města Brna), Brno 1958, s. 16 (viz pozn. 22).
[5] Houdek (pozn. 2), nepag.; idem, Prototyp z litého betonu, Pozemní stavby VIII, č. 9, 1960, s. 464.
[6] Kalivoda (pozn. 6), s. 16.
[7] Přestože Roman Pochop (pozn. 4) uvádí, že použitý velký příčný rozpon 6,2 m neodpovídá soudobým normám a že v případě hradecké realizace byla „touha po variabilitě bytů přehnána“, stavební soustava HK 60 a následně také HK 65 se staly základem nových celostátních konstrukčních systémů – T 06 B a T 08 B. K vývoji stavebních soustav srov. Jiří Šála – Milan Machatka, Tepelně technické vady a poruchy panelových budov a jejich sanace, Brno – Praha 2002.
[8] Pochop (pozn. 4), s. 520.
[9] Houdek (pozn. 2), nepag.
[10] Usnesení ústředního výboru Komunistické strany Československa k řešení bytového problému v ČSR do roku 1970, Rudé právo XXXIX, 1959, č. 66, 8. 3., Ústav pro českou literaturu AV ČR. Digitalizovaný archiv časopisů, dostupné z: archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1959/3/8/3.png, vyhledáno 10. 10. 2017, s. 3, stanovilo pět způsobů bytové výstavby: státní, družstevní, podnikovou, bytovou výstavbu JZD a soukromou. Dále srov. Zákon č. 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě ze dne 26. května 1959.
[11] Srov. Jaroslav Doškář, Rozhodný krok vpřed: Stavbaři mají vlastní bytové družstvo, Pozemstav buduje VII, 1959, č. 14, 1. 9., nepag.: „Ve smyslu platných právních předpisů bylo při Krajském sdružení nár. podniků ve stavebnictví ustaveno členskou schůzí ze dne 2. července 1959 Stavební bytové družstvo zaměstnanců se sídlem v Brně, třída Vítězství 31, schválené radou Měst. NV. Po Občanském stavebním družstvu, ustaveném při KNV a Družstvu zaměstnanců Závodů Jana Švermy, je naše družstvo třetím družstvem, zapsaným v podnikovém rejstříku Lidového soudu civilního v Brně.“ První realizací Stavebního bytového družstva při Krajském sdružení národních podniků ve stavebnictví byl právě bytový dům ve Vinařské ulici. Srov. Tady se bude pěkně bydlet! Pozemstav buduje IV, 1959, č. 22, 28. 12., nepag.
[12] Jaroslav Doškář, Nové domy našich družstevníků, Pozemstav buduje IX, 1961, č. 40, 11. 10., nepag.
[13] Ibidem, nepag.
[14] Oldřich Dostál – Vítězslav Procházka – Josef Pechar, Moderní architektura v Československu, Praha, 1967; Praha 1970.
[15] Ervín Trmač, Chcete bydlet? Pozemstav buduje IX, 1961, č. 2, 11. 1., nepag.
[16] „Ve čtvrtek 9. června [1960] konala se malá zahajovací slavnost na našich dvou experimentálních stavbách na staveništi sídliště Křídlovická-Nábřeží v Brně […] Podle technologického a ekonomického vyhodnocení, které z dokončených staveb dostaneme, bude rozhodnuto o způsobech další bytové výstavby v naší vlasti. Náš podnik u vědomí této důležitosti experimentálních staveb přikročil k závažnému rozhodnutí: úkol, který nám byl uložen ÚV KSČ a ministerstvem přes obtíže splnit do stanoveného termínu a dokončit obě stavby do 30. listopadu 1960. Tento společný závazek Krajského sdružení, Pozemních staveb a Prefy, vývoje stavební správy i stavby byl slavnostně vyhlášen ředitelem podniku soudruhem Šimkem na výrobní schůzi dne 6. června 1960.“ In: Jaromír Houdek, Naše experimentální stavby bytů v Brně, Pozemstav buduje VIII, 1960, č. 24, 23. 6., nepag.; dále srov. idem, Naše experimentální bytové stavby, ibidem, č. 12, 29. 3., nepag.; Měníme tvář Brna, ibidem, č. 14, 12. 4., nepag.; idem, Naše experimentální stavby bytů v Brně. Užijeme zkušeností ze stavby z litého betonu, ibidem, č. 24, 23. 6., nepag.; Experimentálka roste, ibidem, č. 26, 27. 7., nepag.; Blahoslav Váňa, Velký zájem o náš brněnský experiment, ibidem, č. 29, 3. 8., nepag.; Bronislav Žáček, Na brněnském experimentu finišujeme!, ibidem, č. 44, 16. 11., nepag.; Blahoslav Váňa, Montovatelné příčky na experimentu, ibidem, č. 48, 14. 12., nepag.; Jaromír Houdek, Také experiment A dokončen, ibidem, č. 49, 21. 12., nepag. Velký význam přisuzovaný oběma experimentálním stavbám na Křídlovické ulici dokládají jednak reflexe v dobovém tisku, jednak soustředěná a důkladná fotodokumentace procesu jejich vzniku i výsledných realizací, uložená v Archivu města Brna (fond U 5 Sbírka fotografií 1850–2011) a v Muzeu města Brna (Oddělení dějin architektury a urbanismu), přestože se nejednalo o „masovou“ výstavbu v měřítku, jaké známe později.
[17] Autor projektu: Miroslav Dufek, projekt: 1958, realizace: 1961.
[18] Bronislav Žáček, Experimentální výstavba bytových domů v Brně, Pozemní stavby VIII, 1960, č. 9, s. 465–470; Karel Storch, Pokusné stavby, prototypy, projekty a studie rozvíjející novou techniku, Architektura ČSSR XX, 1961, č. 5, s. 305–314.
[19] František Zounek, Pokusný dům v Brně, Československý architekt VI, 1960, č. 25, 22. 12., s. 3. 
[20] Výstava celkem osmi bytů (tří plně zařízených nábytkem v „experimentu A“ a tří v „experimentu B“ a dvou bytových jednotek v takovém stavu, v jakém se běžně předávaly do užívání) byla zahájena 4. února 1961 a trvala do 19. února téhož roku. K tomu srov. Kuchyně z Experimentu A,Pozemstav buduje IX, 1961, č. 5, 2. 2., nepag.; Ministr výstavby na našem Experimentu, ibidem, č. 7, 15. 2., nepag.
[21] Libuše Macková, Bydlení v experimentálních domech, Praha 1964.
[22] Film o našem experimentu B, Pozemstav buduje IX, 1961, č. 24, 14. 6., nepag.
[23] Kuchyně z Experimentu A, nepag. (viz pozn. 82).
[24] Jaroslav Šmídek, Nábytek v experimentální stavbě, Architektura ČSSR XX, č. 5, 1961, s. 315–318; Jarmila Kocourková, Brněnská experimentálka a její smysl, Domov II, 1961, č. 3, s. 29–30.
[25] Kocourková (pozn. 24), s. 29.
[26] Julius Šif, Poznámky o některých kompozičních otázkách a o výtvarném řešení obytných budov, Architektura ČSR XX, 1961, č. 4, s. 260, 261. Vedle téměř poetického zhodnocení kompozičního řešení fasády však autor článku upozorňuje také na jeho materiálovou nedostatečnost: „[architekt] nedovedl diváka oklamat dostatečně přesvědčivě, neboť z blízkých pohledů vypadá obklad z drátěného skla jako lepenka.“
[27] V roce 1949 Brno ztratilo status statutárního města a hlavního města Moravy a Slezska. Jeho pozice se částečně změnila v roce 1960 se správní reformou, díky níž se stalo centrem Jihomoravského kraje; v roce 1972 bylo opět přesunuto na úroveň okresního města. K správním dějinám v období socialismu srov. Jaroslav Dřímal – Václav Peša, Dějiny města Brna 2, Brno 1973, s. 191–192.
[28] Rozhovor s architektem Vladimírem Matouškem uskutečněný dne 17. 6. 2014.

Název
Experimentální věžový dům

Datace
1958 – 1961

Architekti/ky
František Zounek, Miroslav Dufek, M. Sláma

Stezka
Štýřice

Kód
D156

Typ
Nájemní dům

Adresa
Křídlovická 376;380/78;80, (Staré Brno), Brno, Střed

MHD
Křídlovická (tram 8,10; bus 60,61)

GPS
49°11'01.9"N 16°36'22.2"E

Památková ochrana
Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.