Pohledovou dominantou v dosud málo urbanizovaném Komárově na jižní periferii města je nepochybně devítipodlažní deska bývalé provozní budovy areálu Výzkumného ústavu valivých ložisek. Jeho architektonický návrh vznikl paralelně se souborem výzkumných ústavů v Botanické ulici a v obou případech architekt Jan Dvořák pracoval s výraznými hmotovými akcenty; zatímco v husté městské zástavbě v Botanické ulici je dominantním prvkem areálu nižší centrálně situovaný vstupní objekt obklopený převýšenými administrativními křídly, zde na sebe strhává pozornost ústřední „věžák“ vyrůstající ze souboru nižších objektů. Shodná je koncepce plasticky modelovaného pláště budov, který je tvořen rytmem předsunutých či zasunutých svislých ploch. Jejich zdůrazněná vertikalita, nejintenzivněji patrná při pohledu na vstupní průčelí, kontrastuje s horizontálními průběžnými okenními pásy bočních pohledů. U obou komplexů je uplatněn barevný keramický obklad fasád, zde byl zvolen tyrkysově modrý odstín – v dobovém tisku vyzdvihovaný pro svou „neobvyklost a nekontextuálnost“.
Celkem šest hlavních budov, navzájem propojených krytými koridory, reagovalo na původní místní zástavbu a dotvářelo jižní část Mariánského náměstí. Areál architekt komponoval mezi tehdy zamýšlený sportovní komplex TJ Lokomotiva, ke kterému se na půdorysu písmene Y otevírala budova A s kancelářemi a veřejnými službami (poštovní novinová služba, veřejné toalety atd.), a podél dnešní výpadové silnice Hněvkovského, kam situoval budovou B s promítacím sálem a laboratořemi.
Návrh Výzkumného ústavu valivých ložisek je datován už do roku 1969, kdy se během dvou let podařilo dokončit pouze první fázi, tedy objekt prototypové dílny. Jeho architektonická forma je ve srovnání s pozdějšími částmi bez výraznějšího plastického pojetí fasády. Výtvarné znaky naopak nesou šikminy velkorysého střešního světlíku a jemné vertikální linie slunolamů. Tento funkční, ovšem nepochybně rovněž estetický prvek lze sledovat jako charakteristický detail i u dalších Dvořákových staveb ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let 20. století v Brně – administrativní budovy Teplotechny v Anenské ulici i u objektu Snahy v ulici Lidické.
Druhá fáze stavby výzkumného ústavu v Komárově probíhala od roku 1977, tedy současně s výstavbou areálu v Botanické ulici (dnešní Fakulta informatiky). Provozní zadání a shora nařízená technologie zvedaných stropů do velké míry ovlivnily dispoziční řešení jednotlivých objektů. Většinu z nich tvoří obvyklé členění na trojtrakt, které lze nalézt u mnoha administrativních budov té doby. Vnější řešení fasád koncipoval Jan Dvořák pro svou tvorbu charakteristickým plastickým prolomením za účelem rytmického rozehrání hlavního průčelí – mezi jeho kolegyněmi a kolegy z ateliéru označováno jako „trhancová architektura“. V případě výškové budovy se tento princip projevil ve skutečně monumentálním měřítku. Skulpturálnost je zde ovšem omezena pouze na tvarování vnějšího pláště budovy a neodráží její půdorysné schéma.
Po roce 1989 přešel areál v Komárově do rukou soukromé společnosti, s níž Jan Dvořák odvolávající se na autorský zákon konzultoval a posuzoval úpravu dispozice budovy B pro provozy lékárny. Na rozdíl od souboru výzkumných ústavů v Botanické ulici nedoznal areál v Komárově zatím tak zásadní proměny. Nicméně jeho jednotlivé části jsou dnes dehonestovány postupným chátráním, o čemž vypovídá nejen stav některých objektů, ale i dosud existujících uměleckých děl. Ve vnitřních prostorech stavby byla zcela odstraněna malba Vladimíra Svobody a skleněný reliéf od Jaroslava Svobody ve vstupním prostoru, stejně jako tapiserie manželů Ulmových ve společenském sále. V exteriéru postupně degraduje kovový reliéf podle návrhu Vladimíra Vašíčka na průčelí výrobní haly a dostatečná pozornost není věnovaná ani dnes nefunkční fontáně Zdeňka Makovského a Ivana Blažka na Mariánském náměstí. Svou roli tu sehrálo i nepochopení či nulový respekt k objektu jako architektonickému dílu ze strany majitelů. Výšková budova bývalého výzkumného ústavu, dnes kancelářský objekt, se tak namísto architektonického výrazu stala nosičem velkoformátové reklamy, stejně jako ty části původní fasády, které dosud nebyly překryty fádním obkladem.
ŠS
