Realizace
Pozemní stavby, národní podnik Brno (generální dodavatel)
Vodohospodářské stavby, národní podnik Brno; Prefa, národní podnik Brno (hlavní subdodavatelé)
1960–1963 (bytová výstavba), do roku 1967 občanská vybavenost
Investor
Národní výbor města Brna, zastoupený Investprojektem Brno
Celkem bylo postaveno 1 306 bytů pro 4 100 obyvatel.
Stavební vývoj a urbanistické řešení
Obec Juliánov vznikla koncem 18. století a tvořila v katastru Židenic jakousi enklávu, jejíž území nebylo nikdy přesně vymezeno. Vzhledem ke svému převážně dělnickému charakteru byla počátkem 50. let 20. století přejmenována na Hybešovu čtvrť, staré pojmenování však mezi obyvateli přetrvávalo. Na počátku 60. let byla jižně od původní obce, na zrušených polích při Bělohorské ulici, zahájena výstavba nového obytného souboru, kterému se začalo říkat sídliště Juliánov – historický název se tedy přenesl na nově vybudovanou část města.
Sídliště Juliánov, jehož výstavba byla započata roku 1960, představuje první brněnský příklad opravdového „satelitu“ – obytného souboru vyprojektovaného na dosud neurbanizovaném území a tvořícího uzavřený celek s vlastní občanskou vybaveností. Autoři sídliště v čele s Pavlem Krchňákem se snažili vytvořit intimní obytné prostředí nerušené dopravou a v maximální míře otevřít z bytů pohledy do krajiny, „[…] aby v sídlišti [navzdory objemové typizaci] byla celá řada neopakovatelných prostorů co do formy a velikosti – aby každá obytná skupina měla svou atmosféru.“ (Pavel Krchňák, Sídliště Juliánov, Architektura ČSSR XXVII, 1968, s. 22.) Přestože měli k dispozici jen běžné typy obytných domů, vytvořili sídlištní celek mimořádné působivosti a přitom v intencích lidského měřítka.
Vstupní část se skupinou tří věžových domů v blízkosti ulice Potácelovy a obdobné závěrečné seskupení v ulici Marie Kudeříkové modelují panorama sídliště, kde je rozvinuta zástavba otevřených bloků mezi ulicemi Bělohorská a Krásného. Jde o čitelný rozvrh střídajících se skupin deskových a věžových domů, který přes svůj „lapidární“ ráz nepostrádá jistou velkorysost. Tento koncept doplnilo Juliánovské náměstí – okrskové centrum s vybaveností v místě bývalého hřbitova, integrující původní vzrostlou zeleň. Nadstandardní pozornost byla věnována prostranství před okrskovým centrem, kde se nachází výtvarná výzdoba a veřejně přístupné brouzdaliště. Jedním z autorů terénních a sadových úprav byl Ivar Otruba, nejvýznamnější český architekt konce 20. a počátku 21. století zaměřený na zahradní a krajinářskou architekturu.
Na utváření celku sídliště měl vliv tvar terénu – terasa pod svahy Bílé hory (dříve Hybešova hora), jejíž jižní okraj je ukončen příkrými stěnami písečníků. Pod prudkými stržemi, které jsou upraveny a ozeleněny, vznikl lehkoatletický areál s obslužným zázemím. Exponovaná poloha sídliště poskytuje výhledy do krajiny otevřené na jih, kde lze za příznivých atmosférických podmínek spatřit symbol a dominantu jižní Moravy – Pavlovské vrchy. Na jižní straně sídliště byla proto vytvořena pěší promenádní trasa (bohužel nebyla realizována po celé délce hrany písečníků).
Dopravní obslužnost zajišťuje tramvajová (trať při ulici Pod sídlištěm) a autobusová linka (ulice Bělohorská); původně projektovaná linka MHD po ulici Krásného nebyla zřízena. V době dokončení výstavby bytů v sídlišti (1963) byla při ulici Bělohorská a Špačkova realizována stavba družstevních cihelných domů, jež nebyla součástí prováděcí plánové dokumentace obytného souboru, ale objevovala se již v prvních studiích. Během výstavby se novému sídlišti říkalo „Malá Amerika“, a to pro sedm věžových domů, které tvořily na východním okraji města jeho novou dominantu.
Domy a byty
Juliánov se stal prvním brněnským obytným souborem montovaným z celostěnových panelů. Jeho autoři kladli důraz na fasády s panely povrchově upravenými drtí z bílého mramoru, jež se prováděly přímo v panelárně. Poprvé užili typ B 60, krajskou variantu panelové malorozponové soustavy G 57, která zejména odstraněním lodžií a včleněním jejich prostor do bytu vykazovala větší obytnou plochu. Namísto lodžií měli obyvatelé každé bytové jednotky k dispozici celokovový závěsný balkon s čelní stěnou z eloxovaného nebo smaltovaného vlnitého hliníkového plechu. Typ G 57 projektanti začlenili do lokality ojediněle, jen při ulici Boettingerova, a to v řádcích po třech sekcích. Dispoziční zlepšení dvou- a třípokojového bytu u nového typu panelového domu přineslo mimo jiné vytvoření niky v obývacích pokojích, kterou bylo možné využít různým způsobem (spaní, stolování, psací kout). V koncepci sídliště převládají byty o velikosti 2 + 1.
V domech typu B 60 se veškeré instalace soustředily do centrální šachty probíhající středem prvního nadzemního podlaží budov. K dalším technickým změnám patřila plochá střecha s vnitřním spádem umožňujícím instalaci výtahu, vyloučení mokrého procesu podkladových vrstev u podlah nebo použití lisovaného bakelitu na schodišťová „okna“ (panely se skladbou čtvercových malých okének v obdélníkovém rastru, byla pouze průsvitná). Prádelny a sušárny projektanti vyčlenili do samostatných objektů. K jejich vybavení patřilo dvanáct velkokapacitních automatických praček, dva plynové kotle pro eventuální předvyvářku, velkoobjemové ždímačky, dvě boxové sušárny s plynovým topením a automatický mandl. V prádelně bylo možné si nechat za poplatek prádlo vyprat vyškoleným personálem.
Autorem věžového jedenáctipodlažního domu B 60 byl Miroslav Dufek. Přízemí výškového objektu neobsahuje byty, ale pouze vstupy a domovní příslušenství a na obou stranách ustupuje z líce fasády. Toho bylo dosaženo konzolovitým tvarem příčných nosníků, vynášejících horní podlaží; výsledkem je dojem odlehčené podnože a zároveň celé hmoty domu. Věžové objekty obsahovaly čtyřicet třípokojových bytů s příslušenstvím (kuchyně s připojenou lodžií, šatna, koupelna, předsíň, komora pro potraviny), v přízemí byla situována vstupní hala a úložné prostory. Náklad na bytovou jednotku tehdy činil cca 67 000 Kč.
V říjnu 1961 proběhla ve třech bytech demonstrační výstava za účelem dokázat, že jejich nové dispoziční řešení vyhovuje jednotlivým funkcím bydlení různých kategorií i estetickým požadavkům na bytové zařízení. Z podnikového časopisu Pozemstav buduje se dozvídáme rovněž o řadě stavbařských odborníků ze zahraničí i domova, kteří navštívili sídliště během výstavby, i o ohlasech veřejnosti v knize návštěv (Hlasy o Juliánově, Pozemstav buduje, 1961, 20. 12., č. 30, s. 3). „A. Melicharová, Vídeň – Byla jsem velmi překvapená, co se u vás pro pracující lid všechno dělá. Lidem se opravdu dává to nejlepší a nejpraktičtější. To se u nás v Rakousku nestane! Bohumíra Langová – Byty jsou pěkné, ale nejsou pro vícečlenné rodiny. Místo závěsů by byly lepší dveře. František Sláma – Bylo by dobré ty stropní spáry zasádrovat! A zajímalo by mě, jak se počítá s televizními anténami? Jinak vše účelně vyřešeno! I kuchyně. Ty jsou naprosto dostačující. Josef Nesázel – U sporáku na zdi měly být kachličky, nebo se zeď poškodí mastnotou! Olejový nátěr na zdech u podlahy a v předsíni a v kuchyni by se měl vyložit dlaždičkami jako na chodbě.“ (Hlasy o Juliánově, Pozemstav buduje, 1962, 24. 1., č. 4, s. 3.)
K plánovaným občanským stavbám patřily jesle (Krásného 20), mateřská škola (Mazourova 2 a Kamenáčky 28), základní škola (Krásného 24), centrum občanské vybavenosti (Juliánovské náměstí 2) sportovní stadion, knihovna a tři prádelny.
Umělecká výzdoba
Od počátku 60. let se opětovně diskutovalo nad problematikou komplexního formování životního prostředí našich sídlišť. Výsledkem byla snaha vnést mezi „těžké a objemné panelové hmoty“ lehkost, krásu a estetičnost uměleckých děl, vytvářejících jistou intimitu v obytných souborech. Prostor Juliánova je dodnes oživen pravidelně rozmístěnými železobetonovými interaktivní objekty (prolézačkami) organických tvarů od brněnského sochaře Zdeňka Macháčka, inspirovanými cyklem dřevěných skulptur Světy ticha z let 1962–1963.
K zaniklé sochařské výzdobě patří kovová plastika z měděného plechu Seskupení (kolem roku 1967) od Františka Šenka, která byla umístěná před základní školou v ulici Krásného. Figurální skulptura Pramen (Vysočina I) od Jiřího Marka je součástí vodního prvku – původně tří kruhových mělkých bazénků na Juliánovském náměstí. Efektním výtvarným prvkem v interiéru střediska obchodu a služeb byla ozdobná mříž ze starého železa ve vstupu na terasu restaurace od E. Sauersteina a K. Řezníčka, která se nedochovala.
Současný stav
V současné době je původní podoba sídliště nevratně narušena „rekonstrukcí“ panelových objektů. Bytové domy Juliánova patřily k prvním v České republice, které prošly (již v roce 1992) takzvanou regenerací a byly opatřeny nevhodnými střešními nástavbami s půlválcovými nebo sedlovými střechami. Provedené úpravy vedly sice k energetické úspornosti a zvýšení obytné plochy objektů, došlo však k výraznému narušení původního architektonického výrazu. Systém neforemných železobetonových lodžií nahradil některé opotřebované ocelové nebo betonové balkony (např. Marie Kudeříkové 13–17). Souvisela s tím rovněž změna barevnosti fasád, které jsou dnes opatřeny nátěry kombinujícími variace barev v odstínech růžové, modré, zelené, žluté. Uvedená negativa se však nepromítla do atraktivnosti lokality z hlediska bydlení. Zájem o volné bytové jednotky přetrvává, přestože se v jejich blízkosti nachází objekt městské spalovny.
Dříve veřejnosti volně přístupný areál brouzdaliště před centrem občanské vybavenosti na Juliánovském náměstí byl přestavěn (2005–2006) a dnes slouží jako placené koupaliště. Tato změna šla proti původní myšlence urbanistického rozvrhu, vytvořila tak ve svém důsledku izolovaný „ostrov“ uprostřed veřejného prostoru. Při severním okraji původní zástavby byl po roce 2002 vybudován soubor bytových domů s výrazně se uplatňujícím architektonickým pojetím v půdorysu i ve skladbě hmot. V těsném sousedství je umístěn supermarket Tesco a objekt autoservisu společnosti Ford-Carent. Juliánovské náměstí bylo roku 2019 atraktivně revitalizováno podle návrhu ateliéru HUA HUA.
Jindřich Chatrný
