Myšlenka vybudování nové obřadní síně v Židenicích vznikla ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století, kdy se ve městě Brně projevil nedostatek možností pro vzrůstající potřebu pohřbívání občanů města a okolí. Přes nesporně velký význam tohoto zařízení bylo nešťastně rozhodnuto o realizaci stavby ve vysoké investiční náročnosti cca 4,5 milionu Kč v takzvané akci Z, což byla pro takovou stavbu nevhodná forma výstavby. Stavba byla uvedena do provozu až v roce 1983.
Budova je umístěna v severozápadním cípu rozsáhlého prostoru židenického hřbitova, který navazuje na zeleň Akátky, rozprostírající se západně od sídliště Vinohrady. Areál hřbitova se síní je uzavřen výtvarně hodnotným kovovým oplocením. Obřadní síň uzavírá rozsáhlý předprostor, na nějž se směrem západním napojuje urnový háj. Zde bylo předpokládáno kultivované architektonické, výtvarné a zahradnické řešení, k němuž bohužel nedošlo, stejně jako k realizaci zvonice a řeckého ohně. Při přípravě projektu (Brnoprojekt), byla věnována velká pozornost hmotovému řešení budovy a architekt Ivan Ruller kladl důraz na přímou souvislost mezi jejím výjimečným posláním a architektonickým a výtvarným vyjádřením. Výsledné řešení stavby koncipované na půdorysu H vychází z myšlenky setkání dvou světů–světa živých a světa mrtvých.
Vstupní jednopodlažní jižní část zvýrazněná řadou sloupů je věnována hlavnímu vchodu s přiměřeně dimenzovanou halou a čekárnou i krytým vnějším předprostorem, na nějž navazuje samostatný objekt hygienického vybavení sloužící návštěvníkům síně i urnového háje. Tato část je tedy určena pro návštěvníky obřadu, pozůstalým, přátelům a smutečním hostům–světu živých. Zadní, severní část slouží veškerému provozu a manipulaci s rakvemi v prostoru katafalku, technickému vybavení s chladírnami i dvěma kancelářemi pro správce síně a obřadníka a schodištěm na galerii pro hudebníky–tedy světu mrtvých. Střední, dominantní prostor vlastní obřadní síně slouží k poslednímu rozloučení, tedy chvíli, kdy se svět živých a mrtvých naposledy a s konečnou platností setkává. Tato myšlenka měla být dle původního záměru vyjádřena ještě silněji vodní plochou po stranách obřadní síně s průnikem až do nástupního prostoru, a měla tak ideově navázat na známou antickou mytologii přechodu do posmrtného života. K realizaci z úsporných důvodů nedošlo a původní idea byla–ne již tak výrazně–vyjádřena zelení.
Vstupní i zadní provozní část mají plochou střechu a jednoduchou geometrickou formu. Vlastní síň má dynamický převýšený tvar střechy tvořený dvěma válcovými plochami oddělenými horizontálním pásem oken nad čelem u hlavního prostoru. Tato myšlenka byla sledována také proto, že umožňuje obohatit světelné proměny v síni o přirozené nasvětlení jižním sluncem, a ještě více vyjádřit význam a výjimečnost míst s katafalkem a čelem síně. Střecha sama je od obou přízemních částí oddělena souvislým prosklením a je postavena na dvou vertikálních podporách v místech bočních východů.
Tyto výtvarně architektonické myšlenky jsou také vyjádřeny konstrukcí stavby. Obě nízké části jsou provedeny z cihelného zdiva s železobetonovým stropem z trapézových plechů. Střední dvorana je z ocelové konstrukce–hlavními nosnými prvky jsou svislé rámy ve východní a západní stěně nesoucí vlastní střechu z ocelových nosníků. Materiálové řešení povrchů je barevně laděno v tmavošedých a šedých tónech kamenného obložení ze štípané břidlice v exteriéru i interiéru, doplněné na sloupech a v atriu mramorem. Veškeré dřevěné obklady vnější i vnitřní i podhledy jsou v tmavohnědé barvě s výjimkou podhledu stropu síně, kde jednotlivé pásy jsou v několika valérech moření od světle okrové v souladu s řešením interiéru. Podlahy ve veřejné části jsou mramorové, v zázemí běžné dle jednotlivých funkcí místností. Nosné konstrukce zasklených ploch jsou dřevěné. Střešní pláště plochých střech jsou provedeny z asfaltových pásů, pro střechu síně byla díky pochopení investora (Statutární město Brno, Technická a zahradní správa města Brna) použita měď, přestože v projektu byl navržen pozinkovaný plech. Vytápění v hale a obřadní síni je podlahové elektrické, v ostatních prostorách běžné akumulační. Osvětlení je kombinované, a to v podhledu síně rampami v jednotlivých ukončeních pásů s kombinací s válcovými přímými tělesy zabudovanými přímo do podhledu.
Výběr jednotlivých autorů, stanovení výtvarného programu a zajištění spolupráce během celého průběhu přípravy a realizace stavby byl svěřen architektům, Ivan Ruller tedy mohl do výtvarného řešení židenické smuteční síně zapojit spřízněné výtvarníky či osobnosti, jejichž tvorba mu byla svým pojetím blízká. Dokumentace z roku 1983, která se odvolává na návrh rozsahu výtvarných prací schválených investorem a Krajskou uměleckou komisí v roce 1977, uvádí vedle sedmi předpokládaných děl další tři nové prvky, jejichž zařazení na seznam se uskutečnilo až na základě konkrétního řešení interiéru. Kromě prací Jindřicha Kumpošta ml. a Jiřího Pinka, Tomáše a Ivana Rullerových, a Valéra Kováče se počítalo též s drobnějšími prvky užitého umění navrženými Idou Vaculkovou či Ivanem Rullerem. Zapojeni byli také Jiří Fusek, František Navrátil a Miroslav Netík a došlo také k osazení již existujícího sousoší Olbrama Zoubka. Vyjma Zoubkovy exteriérové realizace Tři chodci, která dotváří nároží vstupního prostranství před smuteční síní, byla ostatní výtvarná díla navržena pro vnitřní prostory.
V roce 2007, tedy po pouhých čtyřiadvaceti letech, byla obřadní síň pro špatný stav uzavřena. Příčinou byly nedostatky už při realizaci stavby, které se začaly projevovat poměrně záhy po jejím otevření. Naprostá absence pravidelné a pečlivé údržby, průběžného odstraňování závad a vandalství tento vývoj dovršily. Při formulování výše nákladů na opravu smuteční síně bylo v roce 2009 dosaženo úrovně 10 milionů korun. Úřad městské části Brno-Židenice chtěl v roce 2011 prosadit rekonstrukci objektu, která by zachovala alespoň část stávající budovy. Byla k tomu vytvořena studie, v níž propočet nákladů na nový objekt dosáhl 20 milionů Kč. Židenická radnice však svoji vizi neprosadila. V následujících letech brněnská radnice opravu vyčíslila na 32 milionů Kč. I v této situaci se mezi obyvateli Židenic zvedla vlna zájmu o záchranu objektu. V červnu 2017 náměstek primátora města Brna Martin Ander veřejnosti oznámil: „Brněnští radní v úterý odvolali šest let staré rozhodnutí, podle kterého měly demoliční stroje síň srovnat se zemí.“ Kroky k záchraně budovy skončily příslibem rekonstrukce v polovině roku 2017.
Teprve v listopadu roku 2020 na ni zastupitelé Brna vyčlenili 27,5 milionu a v roce 2022 měla být zahájena obnova smuteční síně podle vítězného projektu architekta Marka Štěpána.
MŽ
