Fotbalový a lehkoatletický stadion za Lužánkami

  Krátce po dokončení zimního stadionu se v realizaci lužáneckého sportovního areálu jako jedné z priorit rozvoje města Brna „poúnorového režimu“ pokračovalo. K 1. lednu roku 1950 převzal majetkovou podstatu družstva Brněnský národní stadion pod svou správu Ústřední národní výbor a začlenil ho jako zvláštní závod společně s Výstavištěm do nově zřízeného komunálního podniku Lázně a rekreace města Brna. V tu dobu již Závodní sokolská jednota Zbrojovka (vzniklá spojením SK Židenice, Zbrojovky a Sokola, později přejmenovaná na Sokol Zbrojovka Brno I) přistoupila k výstavbě „domova všech brněnských sportovců“, tedy nového stadionu s ambicí být tím největším v Brně. Kolem travnatého hřiště pro kopanou se předpokládalo zřízení velké atletické dráhy s rozměry pro mezinárodní utkání, vybudování tréninkových hřišť pro kopanou a házenou, několika hřišť pro odbíjenou a košíkovou, tenisových dvorců, hřišť pro děti, otevřeného plaveckého bazénu a dalších provozů.
V navážce z odklizených trosek domů po druhé světové válce, které místy dosahovaly výšky až 17m, bylo třeba provést hlavní terénní úpravy. Drenážovalo se hřiště a začalo se s úpravou lehkoatletické dráhy a hrací plochy hlavního stadionu, což vyžadovalo značné nároky na pracovní síly. Podobně jako při výstavbě zimního stadionu je zajišťovali z velké části brigádníci. V akci „30 miliónů pracovních hodin republice“ si dali téměř dvojnásobně překonaný závazek 75 tisíc odpracovaných hodin zaměstnanci města Brna a odpracovali jej mimo jiné právě na stavbě brněnského národního stadionu. V rámci pracovní iniciativy Občané budují své město zde zajišťovaly „dobrovolné“ brigády také ženy a děti. Sami sportovci a funcionáři tělovýchovy pak na stadionu pracovali v rámci tzv. akcí T. Ve druhé polovině roku 1952 ovšem došlo v místech plánovaného cvičného hřiště k mohutnému sesutí svahu mezi staveništěm a Vysokou školou zemědělskou. Posun půdy narušil i vodovodní řád, který celou stavbu zaplavil vodou. Byť byly škody rychle odstraněny, nehoda znovu rozpoutala debatu o vhodnosti lokality za Lužánkami ke stavbě sportovního areálu. Architekt Bohumil Fiala projekt upravil, přesunul umístění cvičného hřiště a nechal ve svahu vystavět opěrnou zeď. Vzhledem k nestabilnímu podloží bylo při pokračujích terénních úpravách následně rozhodnuto, že hlavní stadion nebude prozatím vybudován z betonu, ale pouze s provizorním hliněným hledištěm a dřevěnými stupni. Až po usazení náspů, kdy bude jisté, že podloží unese i betonovou stavbu včetně diváků, měl být stadion dobudován do své definitivní podoby.
Ve své první stavební fázi byl tedy fotbalový a lehkoatletický stadion dokončen na podzim roku 1953, kdy jeho provoz zahájilo utkání družstev DSO Baníku a Dynamo Moskva. Při návštěvnosti 40 tisíc diváků se dle dobového tisku jednalo o „dosud největší návštěvu sportovního podniku v Brně“. Na konci padesátých let pak byl rozšířen o třípodlažní západní tribunu, opět podle projektu Bohumila Fialy, takže se po svém dokončení roku 1960 stal s celkovou kapacitou 70 tisíc diváků největším stadionem v tehdejším Československu.

ŠS

Název
Fotbalový a lehkoatletický stadion za Lužánkami

Datace
1952 – 1960

Architekt
Bohumil Fiala

Typ
Urbanistická koncepce

Adresa
, (Ponava), Brno, Sever

Související objekty