„Předmětem podniku jest […] provozování všech příslušných vedlejších obchodů, obzvláště živnosti hostinské a výčepnické v hostinci k továrně v Hrušovanech přináležející.“
Statuten der Rohrbacher Zuckerraffinerie-Actien-Gesellschaft, Wien 1916, nestr.
K vnější části průmyslového areálu hrušovanské cukerní rafinerie patřila také budova nádražní restaurace s ubytovacím zařízením. Starší pohlednice prozrazují, že se původně jednalo o stavbu z hrázděného zdiva s vyvýšenými nárožími, která se nacházela přímo naproti výpravní budově, jež byla provedena v obdobném stylu. Restauraci provozovala od roku 1908 rafinerie a její prostory sloužily stravovacím a kulturním aktivitám zaměstnanců. Měl zde sídlo divadelní spolek cukrovarnických zřízenců a pořádaly se zde i kurzy Červeného kříže či pravidelné schůze politických stran. V květnu 1915 získala rafinerie pro č.p. 129 stavební povolení na budovu nové restaurace; s pracemi se tedy začalo po dokončení vily ředitele a ještě před požárem, který v továrním komplexu propuknul v listopadu téhož roku. „Dne 6/I 1916 bylo uděleno povolení k obývání,“ poznamenal si hrušovanský místopisec Augustin Weis.
I přes dnešní neutěšený stav nádražní restaurace, která prošla zásadní rekonstrukcí na konci 70. let, je stále patrná její původní dispozice, která se vyznačuje hned několika pozoruhodnými rysy. Průčelí této dvoupatrové stavby s hladkou fasádou tvoří dva nárožní rizality, mezi nimiž se v přízemí nacházel předsazený prostor kavárny, jehož střecha byla pochozí – sloužila jako terasa pro ubytovací zařízení v patře. Podobný princip využil v řadě svých staveb architekt Adolf Loos, stejně jako ploché zastřešení, jež bylo okolo roku 1916 stále ještě považováno za výstřední. Členění oken do řady pravoúhlých políček v horní části jako by odkazovalo na nedalekou ředitelskou vilu. Vnitřní řešení restaurace svědčí o důvtipu architekta. Vysoké stropy členěné průvlaky dosedají na pilíře, které dělí restaurační část od kavárny orientované k nádraží; stranou hlavního prostoru se nachází privátní salónek. Provozní část s kuchyní má podélnou dispozici a vede z ní jeden z přístupů k hostinským pokojům v patře. Hostům sloužila k přístupu úzká schodišťová hala s proskleným světlíkem, která poněkud překvapivě připomíná řešení schodiště Müllerovy vily v Praze.
Budova není uváděna v žádném ze soupisů staveb, na nichž se podílel architekt Adolf Loos, a nedochovala se bohužel ani projektová dokumentace, jež by mohla jeho autorství potvrdit či vyvrátit. V článku, který vyšel k příležitosti architektových šedesátých narozenin se však architektův dlouholetý spolupracovník Karel Lhota, s nímž se seznámil v Brně, zmiňuje o tom, že „[Adolf Loos provedl] také v kterémsi městě na Moravě restauraci a různé byty.“ Navzdory poctivé excepci dokumentů se podařilo o historii budovy zjistit jen velmi málo a o do souvislosti s tvorbou Adolfa Loose je kladena zatím jen s ohledem na formální charakteristiku stavby, její umístění, dobu vzniku a také objednavatele.
JK