Sídliště Lesná

 Moderní Lesná se rozkládá na pozemcích, jež až do šedesátých let 20. století náležely ke katastrálním územím Královo Pole (přibližně polovina katastru Lesné na západě), Husovice (necelá východní polovina a sever Lesné) a Obřany (severovýchodní okrajová část katastru Lesné na východní straně Seifertovy ulice a Kupkova ulice s okolím). Hranice mezi královopolskou a husovickou částí probíhala západně od Čertovy rokle. Od roku 1909 bylo v prostoru dnešního sídliště vojenské cvičiště. Po roce 1925 začala na jihozápadě vznikat Divišova čtvrť jako nouzová kolonie. Ve stejné době byla založena na východě „Čtvrť Nade Mlýnem“, jež byla od šedesátých let rozšiřována. Mezi těmito sídelními celky bylo postaveno na „zeleném drnu“ nové panelové sídliště (původně se obytný celek měl podle polohy za železniční tratí nazývat „Za Tišnovkou“), v jehož rámci se uskutečnila rozsáhlá výsadba zeleně.

Jako důsledek radikální druhé katastrální reformy Brna z let 1966–1969, vzniklo roku 1969 nové katastrální území Lesná, které dnes spadá pod městkou část Brno-sever.  

 

Katastrální území Lesná; Ulice Okružní (obvodová komunikace obytného útvaru) s přesahy

 

Autoři:

František Zounek, Stavoprojekt, krajská projektová organizace v Brně, vedoucí projekčního týmu

František Zounek, Viktor Rudiš, Ladislav Volák, Miroslav Dufek, Ivan Veselý – vedoucí architekti

Josef Kalas (vedoucí inženýr celého sídliště), Zdeněk Musil, Jiří Šustr, Rudolf Nenutil, Josef Šoulák, Milan Flídr, Vítězslav Vaněk, Jiří Palčík, Antonín Novák, Jan Bajgar, Miroslav Bartoš, Ladislav Hloušek, Miroslav Kejduš, Bořislav Mayer – vedoucí inženýři a specialisté

 
 

Realizace:

Pozemní stavby, národní podnik Brno (generální dodavatel)

Vodohospodářské stavby, národní podnik Brno, Prefa, národní podnik Brno (hlavní subdodavatelé)

1960–1961 (projekt)
1962–1970
 

Investor:

Národní výbor města Brna, zastoupený Investrojektem Brno

 
5 920 bytů
20 500 obyvatel

Hlavní text:

Sídliště šedesátých let často vznikala ve vybraných a atraktivních lokalitách v relativní blízkosti městských center i přírodního prostředí. Obvykle měla politickou podporu a projektanti tak mohli experimentovat v urbanistickém celku i architektonických jednotlivostech.

            Při rozvaze o bytové výstavbě v Brně bylo v roce 1958 jako jedno z nejvýhodnějších území pro soustředěnou výstavbu vybráno území dnešního sídliště Lesná. Prostor byl zvolen jak pro jeho výhodnou vazbu ke stávajícímu městu a k jeho přírodním podmínkám, tak i pro možnost soustředění inženýrské vybavenosti větších komplexů sídlištní a jiné výstavby v této severní části Brna, zvláště pak z hlediska vytápění.

Území obytného celku se nachází na severním okraji města; terén je členitý, středem prochází ostrý zářez Čertovy rokle, ponechané jako přírodní park. Původně projektovaná nová obytná čtvrť se nazývala Za Tišnovkou, podle polohy za železniční tratí na Tišnov. Rozhodnutím rady Národního výboru města Brna (24. března 1965) byla přejmenována na Lesnou. 

Výstavba Lesné probíhala takzvanou proudovou metodou. V praxi to znamenalo, že jednotlivé objekty se stavěly a montovaly jako při pásové výrobě, plynule a rovnoměrně, i přes opakující se nedostatek panelů. Specializované čety prováděly na každém objektu jeden stavební úkon a poté se přemísťovaly k dalšímu. Uvedená metoda byla aplikována nejen na bytovou výstavbu, ale i na stavby občanského vybavení, inženýrské sítě, venkovní a sadové úpravy. S vlastní montáží panelových domů se začalo v září 1964. V té době již v předstihu byly dokončeny veškeré inženýrské sítě a stavělo se první okrskové centrum. V lednu 1965 zahájily činnost dva proudové provozy, které ukončily výstavbu bytů na Lesné v srpnu 1968 (průměrný výkon panelářské čety činil 61 bytových jednotek měsíčně). „Vrcholu v organizaci proudových provozů bylo docíleno na sídlištích v Brně, zejména v Lesné, kde bylo dosaženo pronikavého zlepšení budováním veřejných investic v předstihu a dokončováním objektů občanské a technické vybavenosti s bytovou výstavbou,“. (Miloš Veselý, Vývoj proudového stavění, Pozemstav buduje 20, 17. 5. 1972, č. 19, s. 1–2).

Důležitým faktorem mimořádné úspěšnosti obytného celku Lesné byla promyšlená technická vybavenost, k níž náležela například vodovodní síť, kdy „sídliště je zásobeno vodou z hlavního přívodního řádu březovského vodovodu. Voda je přiváděna do akumulační nádrže a přes čerpací stanici dodávána do dvou vodojemů, ze kterých je zásobováno celé sídliště“, dále řešení kanalizace rozdělené na dvě sběrné oblasti, za použití „železobetonových trub Vianiny“ v celkové délce odvodnění včetně přípojek o délce 21 780 m; zásobování teplem, plynofikace či elektrifikace aj. (Technická vybavenost na Lesné, Pozemstav buduje 13, 30. 6. 1965, č. 26, s. 3, 5)  

Okrsky Lesné byly vybaveny obchodními centry (Polana, Obzor, Lučina, Dukát) se samoobsluhou, bufetem, restaurací, kulturním střediskem a dalšími službami, garážemi a několika technicko-hospodářskými objekty (prádelny, domovní správa, trafostanice, výměníky tepla). První zbudované obchodní centrum obsahovalo například „sběrnu prádelen a čistíren města Brna, opravnu oděvů a obuvi, na rohu budovy je moderní holičství a kadeřnictví, kromě toho jsou v přízemní části dílny, kanceláře domovní správy, strojovna vzduchotechniky, pro pracovníky služeb jsou k dispozici umývárny a sprchárny apod. Největší prostor spodní části okrskového centra zabírají garáže pro 27 vozů. Ve druhém nadzemním podlaží tvoří hlavní upoutávku obchodního náměstí s tryskajícími fontánami. Z tohoto náměstí se vchází jednak do foyeru přednáškového sálu, kde je možné promítat i filmy, nebo do místnosti pošty (původně zde měla být knihovna). Na protější straně náměstí jsou vstupy do samoobslužné prodejny potravin, do bufetu a do restaurace se salónkem. K samoobsluze i restauraci přináležejí ještě samostatné sklady, přípravny, chladírny atd. Vnitřní členění okrskového centra dodržují zásady architektonického vyjádření na fasádách. Tak např. podnož, tj. první nadzemní podlaží má břízolitovou omítku a umělý kámen v barvě bílé. Viditelné konstrukce na obchodním náměstí a stropy podloubí pod službami v přízemí jsou zdůrazněny tmavým umělým kamenem. Také uvnitř místností j pamatováno na vysokou kulturu prací. Např. ve všech hlavních místnostech jsou štukové omítky, ve vstupním prostoru jídelny je stěna obložena transparentní skleněnou mozaikou, a také vodní nádrž na obchodním náměstí je vyložena skleněnou mozaikou. Všechny hlavní místnosti mají červenou keramickou dlažbu, náměstí a hlavní komunikace jsou vylity asfaltem.“ (Jš, Lesná se rozrůstá do šířky i krásy, Pozemstav buduje 13, 8. 12. 1965, č. 7, s. 5)

Součástí vybavení okrsků byly i objekty původně plánovaných čtyř a později zrealizovaných tří základních škol. Projekt typové školy byl vyvinut pro potřeby sídliště – Lesná. Školy jsou situovány v centrální části sídliště v bezprostřední blízkosti přírodního elementu rokle a parkově upravených ploch, hřišť a dalšího občanského vybavení. Koncepce škol se odkazuje k meziválečným pavilónovým školám. Každá ze tří zrealizovaných škol je tvořena třemi dvoupodlažními hranolovitými pavilony spojenými prosklenými krčky a vestibuly. Vzájemné postavení jednotlivých pavilonů ve svažitém terénu vytváří různé typy prostorů – vstupní dvůr, školní (přestávkový) dvůr a technický (zásobovací dvůr). V sousedství každé ze škol, je zbudováno velké lehkoatletické hřiště a je zde dostatek zatravněných ploch pro další hry. Ve dvou východních pavilonech je v horních podlažích umístěno 24 tříd doplněných v přízemí o zázemí (šatny, WC), specializované učebny a kabinety učitelů. Prostor mezi jednotlivými učebnami je dimenzován jako respirium, které je možné na obou stranách otevřít a vytvořit tak optimální podmínky pro rekreaci žáků za každého počasí. Západní pavilon je vyhrazen společným funkcím. Nachází se zde prostorná jídelna s kvalitním kuchyňským zázemím, technické dílny a tělocvična se zázemím odpovídající parametrům ligových zápasů pro různé sálové sporty. Architektonický koncept vycházel z poznatků moderní pedagogiky, hygieny a organizace školy, je důsledně jednotný v řešení celku i detailů, klade důraz na jednoduchost a střízlivost. Vytváří tak optimální architektonické a prostorové prostředí pro rozvíjení všech funkcí a potřeb soudobé školy. Ve škole na Milénově ulici 14 je tento pavilon ještě doplněn bazénem situovaným do podzemí, který využívají žáci všech tří škol. Pro objekty škol, podobně jako pro ostatní objekty občanské vybavenosti sídliště, byl použit jednotný konstrukční systém. Unikátní systém deskového montovaného skeletu se skrytými průvlaky systému KPO Brno a s osovým modulem 6,0 x 7,29 m, jehož autorem byl statik ing. Zdeněk Musil ze Stavoprojektu Brno, umožnil uvolnění dispozice všech potřebných typologií. Poprvé byl užit při stavbě pavilónového komplexu základní školy (M. Dufek, V. Rudiš a F. Zounek, ulice Nejedlého 3). Základním prvkem systému se stal předpínaný stropní keramický panel, který byl v Brně již dříve vyráběn a používán, a který umožnil výrobně snadné a ekonomicky výhodné vytvoření rovného podhledu s potřebnými estetickými a technickými přednostmi. (Na Lesné stavíme moderní školu, Pozemstav buduje 13, 20. 10. 1965, č. 40, s. 2) Architektonický koncept školy získal 1. cenu v přehlídce architektonických prací za období let 1963–1964 a byl vyznamenán hlavní cenou v umělecké soutěži k 20. výročí osvobození ČSSR.

Výstavba dle harmonogramu plánovaných objektů občanského vybavení včetně mateřských škol se však někdy opožďovala, a to například z důvodu opakujících se výpadků dodávek kabřincových obkladů použitých na fasádách. Opožděna byla i výstavba automatické telefonní ústředny (1968–1969); dvoupodlažního objektu v tradiční cihelné technologii s monolitickými železobetonovými vazníky se střešními panely.

Během výstavby sídliště zaznívaly připomínky k  monochromnímu výrazu panelových domů i výtky obyvatel k balkonům (malé a nepraktické) zejména v prvních dvou okrscích. „Nedostatky“ projektanti řešili průběžně (zvětšena plocha balkonů, šedomodrá barva meziokenních panelů nahrazena zelenou a červenou).

Pozemní stavby rovněž ve sledovaném sídlišti aplikovaly nástřik umělých hmot na fasády. „Nástřiky a nátěry […] na bázi PVAc, dodávané n. p. Barvy a laky se nám z nejrůznějších důvodů, často nedodržením předepsaných technologických postupů neosvědčily tak, jak se v počátku čekalo. Také trvanlivost těchto povrchů, jejich barevná stejnost a stálost není nejlepší, takže zejména latexové barvy již během 3–4 roků je nutno obnovovat. Stejně se nám neosvědčily z obdobných příčin i fasádní povrchy z barev silikátových, provedených na meziokenních pilířcích na Lesné, neboť stejně jako uvedené materiály PVAc vyžadují více než svědomité dodržení technologie a dobře vyzrálé podklady.“ (Jaromír Houdek, Úpravy fasád nástřiky umělých hmot, Pozemstav buduje 17, 28. 5. 1969, č. 20

–21, s. 6–7)

Během roku 1971 byly dokončeny terénní a sadové úpravy sídliště, na jejichž realizaci se podílela řada subdodavatelů. „Největší díl z ní provedli pracovníci Šlechtitelské stanice v Želešicích, dále Státního statku Brno, Technické a zahradní správy města Brna a poslední etapu pak uzavíralo JZD Komárov.“ (rf, Než Lesná jarně rozkvete, Pozemstav buduje 19, 10. 3. 1971, č. 10, s. 1–2) Uvedený příspěvek nás seznamuje i s dalšími subdodavateli Lesné mj. „Kabelizace a elektrorozvody jsou dílem brněnské Jihomoravské elektrárny a veřejné osvětlení na celém sídlišti instalovaly Elektromontážní závody Julia Fučíka Brno.“ V tomto případě je nutné poznamenat, že i v Lesné bylo veřejné osvětlení zprovozňováno s jistými obtížemi, které vznikly v Jihomoravských elektrárnách.

Dodnes je udivující s jakou pečlivostí přistupovali tvůrci Lesné ke všem detailům. V podstatě umístění žádného prvku tvořícího komplex sídliště nebylo nahodilé a mělo logickou funkční souvztažnost ke svému nejbližšímu okolí. O poznatky a zkušenosti projevili zájem odborníci nejen z republiky, ale i ze zahraničí již během výstavby. Lze jen litovat, že následně budované sídlištní celky, podstatné a přínosné zkušenosti z Lesné využívaly jen sporadicky.

Lesná patřila již v osmdesátých letech k nejlépe architektonicky řešeným sídlištím v republice, s rozsáhlou zelení, výhodnou polohou a dobře fungujícími službami, včetně autobusového či tramvajového spojení s centrem. Podmínky pro obyvatele byly dobré, přesto výzkum tehdejších sociologů byl přinejmenším překvapující. „Domovským problémem číslo jedna není klasické rušení nočního klidu, nýbrž jsou to ptáci – obyčejní čeští vrabci; některé horní partaje je krmí, těm v nižších patrech pak znečišťují balkony a nájemníci geograficky uprostřed domu nemohou ráno pro křik všech zúčastněných spát. […], ale zejména“ zjištění, že se obyvatelé zcela vědomě zamykají do svých panelových ulit nejužšího soukromí […] a podle jejich mínění ideální soused „Nesmí být vlezlý, to je nejdůležitější […] ten, o kterém nevím, a on neví o mně.“ (Lubomír A. Křížan, Paneláková robinsonáda, Brněnský večerník XI, 16. 5. 1980, č. 95, s. 6)

Oproti harmonogramu výstavby (1963–1970) se zpozdila pouze dostavba některých plánovaných objektů občanského vybavení, a to poliklinika (Libuše Kopřivíková, 1968–1974, Halasovo nám.) nebo hromadné garáže (Arbesova, Ježkova a Fillova, počátkem sedmdesátých let), na rozdíl od dokončených bytových domů v srpnu 1968. Novostavba polikliniky (slavnostně otevřena 29. srpna 1974) s jednotlivými specializovanými lékařskými pracovišti splňovala všechny požadované předpoklady pro zabezpečení preventivních a zdravotnických služeb pro obyvatel sídliště a přilehlé okolí. Umístění objektu v okrajové poloze a v bezprostřední návaznosti na hlavní komunikace včetně dobrého napojení na MHD bylo vnímáno jako pozitivum, na straně druhé tato těsná vazba na frekventovanou dopravní síť přinášela zhoršené hygienické podmínky (hluk, prašnost). „Autorka se snaží tyto podmínky vyřešit atriovým řešením dispozice, vhodnou vnitřní dislokací těchto pracovišť kliniky, která vyžadují klid, jejich orientací dovnitř atrií nebo na klidovou stranu objektu přivrácenou k sídlišti i posazením objektu na terasu, vymezenou vysokou betonovou opěrnou zdí ve svažitém terénu, vytvářejícím nástupní plató polikliniky.“ (Zdeněk Kupka, Poliklinika Brno – Lesná, Československý architekt 24, 1978, č. 17, s. 3) S ohledem na urbanistický koncept sídliště byla poliklinika řešena jako objekt o dvou nadzemních a jednom podzemním podlaží, s hlavním přístupem ze západní strany – z centra sídliště. Z konstrukčního hlediska se jedná o trojtrakt v modulu 6 x 2,70 x 6 m, s podélným modulem 6 m, konstrukční výškou 3,3 m a světlou výškou 3 m. Svislé konstrukce jsou prefabrikované, strop monolitický. Plášť objektu byl navržen z boletických panelů s výplní parapetů sklem – color v barvě šedé. Spojovací koridory jsou proskleny. Jednotlivé provozní celky byly důsledně děleny a měly samostatné nástupy do jednotlivých oddělení z ústřední haly, ve které je umístěno hlavní jednoramenné schodiště a výtah.

Původní skladbu bytových domů doplnily na počátku sedmdesátých let čtyřpodlažní bodové panelové domy provedené typem T 06 B (ulice Barvy a Třískalova), v osmdesátých letech v rámci „odstranění nedostatků v občanské vybavenosti“ byla dokončena mimo jiné velkoprodejna potravin (1976–1982, F. Antl), s přiléhavým jménem Lesanka, s tehdy největší prodejní plochou v kraji. „Objekt je jednopodlažní, zčásti dvoupodlažní železobetonová konstrukce, venkovní obvodový plášť je z keramických panelů. Užitková plocha je 3026 m2, z toho prodejní plocha bude mít 1023 m2. Interiéry budovy, které již dnes začínají nabývat pomalu své podoby, budou rozděleny na vlastní samoobslužnou velkoprodejnu s obsluhovanými úseky vybraných sortimentů zboží. Zvlášť je vyčleněna prodejna tabáku a dárkového zboží, v prvním podlaží pak bude prodejna lahůdek s občerstvením.“ dočítáme se na stránkách Brněnského večerníku (Jana Pelánková, Největší v kraji, Brněnský večerník XIII, 18. 10. 1982, č. 205, s. 3)

V roce 1981, v rámci svozu komunálního odpadu, probíhaly na Lesné ověřovací zkoušky „nového odpadkového vozu, dovezeného od firmy FAUN z NSR. Vůz se vyznačuje nejmodernějším řešením slisování odpadků během nakládání na menší objem, takže na stejné ložné ploše odveze více než jednou tolik odpadků najednou. Jde o vysoce produktivní techniku, která šetří pracovní síly i pohonné hmoty.“ (Brněnský večerník XII, 19. 3. 1981, č. 55, s. 1; komentář ke snímku Miroslava Lauterbacha)

Lesná se stala i místem, kde od roku 1982, „jako v jednom z osmi sídlišť v České republice probíhal experiment, jehož záměrem bylo ověřit vhodné formy rozvoje tělesné výchovy v nových městských čtvrtích pro účelné využívání volného času mládeže, pracujících i straších občanů. Za pomoci obyvatel, spolu se všemi organizacemi tehdejší Národní fronty a pod garancí tělovýchovné jednoty Start Útěchov byla vybudována v sídlišti „FIT dráha, robinzonádní hřiště, středisko odznaku zdatnosti, cyklotrialovou tréninkovou dráhu, i další betonové stoly pro tabletenis. Před dokončením je také víceúčelová hala a hříště.“ (Vlasta Svitáková, Na startu Lesná, Brněnský večerník XVII, 9. 3. 1986, č. 44, s. 2)

Při budování Lesné docházelo i k následujícím událostem: „Protože zemina zdejšího staveniště je poněkud tvrdší než zuby bagrů, musí se ve většině případů k jejímu narušení používat trhaviny.“ K tomuto způsobu budovatelé Lesné přistoupili i v případě hloubení základů panelového domu ve čtvrtém okrsku, „jenomže odstřel byl tak mohutný, že pohnul nejen s vlastní zeminou na vyznačeném staveništi, ale zatřásl – a to pořádně – i s ostatními objekty, které v nejbližším okolí již stojí.“ Ty bylo následně nutné v rámci „výstavby“ rekonstruovat. (Kanonýr Jabůrek na Lesné, Pozemstav buduje 15, 29. 3. 1967, č. 13, s. 4)  Docházelo i k případům destrukcí konstrukcí objektů, jako tomu bylo u pavilónové tělocvičny. (O zřícených stropech na Lesné, Pozemstav buduje 13, 17. 11. 1965, č. 44, s. 2)

 

Při řešení urbanistického rozvrhu lokality se nabízely dvě varianty způsobu zastavění. Užití menších domů „rozesetých“ v prostoru by umožňovaly těsnější kontakt s přírodou, ale stanovený objem bytových jednotek by vedl k velké hustotě. Architekti se tak přiklonili k variantě velkoformátových objektů umožňujících ponechání rozlehlých volných ploch.

Projektanti se rozhodli opustit tradiční představu městské zástavby geometrickými obrazci ulic, chodníků a silnic. Místo toho navrhli rozvolněné, vzdušné rozmístění domů s maximálním výhledem a osluněním. Model Lesné svou podobou připomínal více výtvarnou kompozici než urbanistickou strukturu v tradičním slova smyslu. Architekt Bohuslav Fuchs své pocity z koncepce Lesné vyjádřil lapidárně: „V plánu máte dojem volného impresionistického obrazu. Znaky založení jsou podřízeny tomuto obraz.“ (Lesná, Nová obytná čtvrť města Brna: Realizace, Brno 1969, s. 25) 

Struktura zástavby vycházela především z profilu terénu. Středová Čertova rokle tvoří základ parkové zóny, po stranách je v neuspořádané formaci situováno celkem osmnáct deskových domů, orientovaných podle vrstevnic. Tři trojice věžových domů na východní, západní a severní straně narušují převažující horizontální výraz a přispívají k členitosti obytného celku. Další trojice výškových objektů leží u jižního okraje sídliště. Hlavní dopravní komunikace vede po obvodu sídliště; směrem dovnitř z ní vybíhají většinou slepé odbočky. Střed území tak zůstal klidovou zónou, kde se nachází většina zařízení občanské vybavenosti.

Novou obytnou čtvrť její autoři rozdělili do čtyř okrsků (resp. pěti, ten měl mít specifickou úlohu; vedoucími projektanty jednotlivých okrsků byli: I. okrsek – L. Volák, II. okrsek – V. Rudiš, III. okrsek – L. Volák, IV. okrsek – M. Dufek, V. okrsek – V. Rudiš) udržujících jistou urbanistickou i sociální jednotu. Ke každému okrsku patřilo vlastní občanské vybavení situované v návaznosti na pěší komunikace a prostor centrální zeleně. K mimořádnému výsledku přispěla také inspirace z finské Tapioly, „Viděli jsme konečně na vlastní oči bydlení v zeleni, úžasnou krásnou přírodu, les, vodní plochy, skály a mezi tím vším moderní budovy s velikými pásy oken“. (Lucie Zadražilová, Brněnská Tapiola, Brno v minulosti a dnes 26, Brno 2013, s. 215–260, cit. s. 219) vzpomíná na její návštěvu architekt Viktor Rudiš.

 

Základ panelové soustavy Lesné tvoří typ B 60 s parapetním pláštěm, modifikovaný pro dané podmínky ve dvou standardech. Nejvíce jsou využity devítipodlažní deskové domy (navržené F. Zounkem a L. Volákem), které spojením až dvanácti sekcí dosahují maximální délky 217 m, s poměrně pestrou skladbou bytů. Vstupní podlaží se využívalo pouze pro zázemí bytů.

Věžové třináctipodlažní domy (autoři M. Dufek a L. Volák) mají převážně třípokojové byty. Čtrnáctipodlažní deskové domy, označované v plánech jako bloky B 10, 11 a 12, v lokalitě Halasova náměstí řešil architekt Zounek jako experiment (středová chodba s malými byty po stranách), který se nicméně ve větším měřítku neuplatnil. Uvedené objekty měly řadu společných znaků, byly postaveny na vysutém terénu, což sebou přinášelo řadu problémů. Musela být položena speciální jeřábová dráha (ztížené podmínky zejména u bloku B 11) a stavbaři museli řešit i obtížnou dopravu materiálu do vyšších podlaží aj. Jako jediné domy z celé Lesné mají zapuštěné lodžie, meziokenní pilíře jsou kryty hliníkovým plechem v barevném pojednání (červená-zelená-černá-žlutá) a poslední patro pojímá dva nestandardní ateliérové byty. (Oldřich Šašinka, Nejvyšší panelový dům v Brně a hora starostí kolem, Pozemstav buduje 16, 1968, č. 22, 29. května, s. 2) Blok 10 byl spojen s položením posledního panelu na poslední bytovce sídliště, a to dne 9. srpna 1968, kdy „poslední panel byl právem slavnostně ověnčen.“ (Rudolf Fejfuša, Poslední panel na Lesné slavnostně položen, Pozemstav buduje 16, č. 33, 21. srpna 1968, s. 1)

Autorem typových skříňkových sestav kuchyňského nábytku montovaných do bytových jednotek byl architekt a designér Jaroslav Šmídek, z brněnského Vývoje nábytkářského průmyslu. Společným rysem kuchyňských linek byla instalace na nožkách, která splňovala tehdejší požadavky kladené na hygienu.

Na sídlišti se nacházejí bytové domy také v tradiční cihelné technologii. Při ulici Nejedlého stojí čtyřpodlažní zděné deskové objekty, navržené na základě modifikovaných typových podkladů T 02 B. Zcela nově jsou řešeny kobercově „rozeseté“ čtyřpodlažní bodové domy (autoři F. Zounek a I. Meduna – ulice Jurkovičova, Brožíkova, M. Majerové), které jsou dodnes příkladem kvalitního obytného standardu s dobře koncipovanou vnitřní dispozicí.

 
Skladba bytů po dokončení:

740 svobodáren (z toho 320 v panelových domech 1+8 p., 396 v 1+12 p. a 24 v domech cihlových 1+4 p.); 896 jedno PK (z toho 608 v panelových domech 1+8 p., 288 v 1+12 p. a 26 v domech cihlových 1+4 p.); 1712 dvou PK (z toho 1712 v panelových domech 1+8 p. a 250 v domech cihlových 1+4 p.); 1792 tří PK (z toho 1360 v panelových domech 1+8 p., 432 v 1+12 p. a 252 v domech cihlových 1+4 p.); 246 čtyřpokojových PK (z toho 240 v panelových domech 1+8 p. a 6 v 1+12 p.); 6 bytů ateliérových (v panelových domech 1+12 p.)

Přes zařazení velkého počtu malometrážních bytových jednotek, průměrná velikost bytů byla 55, 9 m2 užitné plochy a 36,72 m2 obytné. V uvedené době tak došlo k realizaci 5368 bytů v panelové technologii a 552 bytových jednotek bylo v tradiční cihelné výstavbě. 

 

Údaje o nákladech k roku 1965:

na výstavbu sídliště cca 565 000 000 Kč; na jednu bytovou jednotku čistou 58 000 Kč ; na jednu bytovou jednotku s okrskovým vybavením cca 78 000 Kč; na jednu bytovou jednotku s vybavením sídliště cca 94 000 Kč

 

Vzhledem ke změně politické situace nebyla Lesná dokončena v plánovaném rozsahu. Nepostavilo se například velké správně-obchodní a víceúčelové kulturní a společenské centrum s koncertním sálem a kinem – takzvané nadokrskové centrum Lesné (v V. okrsku); to mělo tvořit dominantu Halasova náměstí. V plánované lokalitě je dnes sportovní areál (1973–1982, Viktor Rudiš, Dagmar Glosová). Ve stavu studie zůstalo středisko řemesel a služeb, letní kino; upuštěno bylo od stavby základní školy ve III. okrsku (z důvodu tehdy dostatečné kapacity stávajících zařízení). 

 

Přestože Lesnou od počátku její výstavby oceňovali odborníci i veřejnost jako snad nejzdařilejší sídliště v Československu, začal v roce 1999 proces destrukce jejího architektonického pojetí v celku i detailech. Z deskových domů byly odstraněny průběžné parapety a na místo ocelových zavěšených balkonů byly osazeny betonové představené lodžie (v několika případech s dřevěným zábradlím), které mají navíc libovolný tvar v závislosti na vůli vlastníků jednotlivých domovních bloků. Na některých domech tak vznikly obloukovité tvary, které se nikde v sídlišti neobjevují (ulice Haškova, Brechtova, Nezvalova).

 V letech 2000–2006 byly o jedno patro nadstaveny některé deskové domy (státní byty – ulice Blažkova, Vaculíkova), v rámci prosazované energetické úspornosti a zvýšení obytné plochy objektů, vše proti vůli původních autorů a navzdory kritice ze strany odborné i části laické veřejnosti. Okrsková centra Lučina a Polana přestavěli investoři na polyfunkční objekty s převahou bytových jednotek. Změnila se rovněž barevnost fasád domů i staveb občanské vybavenosti, zejména škol; místo původních přírodních odstínů se výrazně uplatnily „jásavé“ tóny. Místní občanské iniciativy se však nevzdávají – po neschváleném návrhu na prohlášení Lesné kulturní památkou v roce 2003 usilují (od roku 2009) o prohlášení obytného celku sídliště za památkovou zónu.

Po roce 1989 v rámci území Lesná vznikají nové objekty i stavby drobné architektury, v mnoha případech architektonicky kvalitní – konečná stanice MHD (Ateliér RAW, jednoduchý hlinkový kubus, 1999, Okružní), firemní objekt (Ateliér Rudiš – Rudiš, architekti, rekonverze a dostavba samoobsluhy ze 70. let, 2000–2001, Barvy), bytový komplex Orion dokončený v roce 2008, tři věžové objekty navazující na původní urbanistický rozvrh sídliště, (Ateliér Rudiš – Rudiš, architekti, ulice Majdalenky). 

V článku Lucie Kavanové se například dovídáme, že „opravený byt 3+1 vyjde na 2,7 milionu korun a v nabídce se podle makléřů nikdy dlouho neohřejí“, (Lucie Kavanová, Happy end v panel story: Lidé z brněnského sídliště Lesná tlačí svůj domov na seznam památek. Respekt 17, duben 2014, s. 37) což v této lokalitě platí o všech typech bytů. Uvedené sdělení svým způsobem také dokládá vysokou úroveň i stálou atraktivnost bydlení na Lesné. 

 
 

Občanská vybavenost (původní):

Základní škola, Nejedlého 3, Miroslav Dufek, Viktor Rudiš, František Zounek, 1965–1966

Mateřská škola, Nejedlého 13, Miroslav Dufek, Ladislav Volák, 1965– 1966

Mateřská škola a jesle (dnes MŠ a ZŠ pro sluchově postižené), Šrámkova 1, Miroslav Dufek, Ladislav Volák, 1965–1965

Mateřská škola a jesle (dnes MŠ a ZŠ), Šrámkova 14, Miroslav Dufek, 1965– 1966

Základní škola (dnes ZŠ a MŠ), Blažkova 9, Miroslav Dufek, 1965– 1967

Mateřská škola a jesle, Brechtova 6, Miroslav Dufek, 1965–1967

Mateřská škola a jesle (dnes MŠ a ZŠ speciální a praktická), Ibsenova 1, Miroslav Dufek, 1966–1967

Základní škola, Milénova 14, Miroslav Dufek, 1967–1968

Mateřská škola, Loosova 11, Miroslav Dufek, 1966–1968

Mateřská škola a jesle, Slavíčkova 1, Miroslav Dufek, 1968–1969

Mateřská škola (dnes střední škola pro tělesně postižené), Vaculíkova 14, Miroslav Dufek, 1968– 1969

Poliklinika, Halasovo náměstí 1, Libuše Kopřivíková, 1968–1974

Velkoprodejna potravin Lesanka, Halasovo náměstí, František Antl, 1976–1982

Okrskové centrum I. okrsku – areál Lučina, Nejedlého 1, Miroslav Dufek, 1965–1966

Okrskové centrum IV. okrsku – areál Dukát, Miroslav Dufek, 1967–1968

Okrskové centrum II. okrsku – areál Polana, Fillova 1, Viktor Rudiš, 1966–1967

Okrskové centrum III. okrsku – areál Obzor, Halasovo náměstí 5, Viktor Rudiš, 1966–1967

Patrové hospodářské objekty (obsahující kotelny, klubovny, aj.), Viktor Rudiš, ????

Sportovní a plavecký stadion Tesla, Halasovo náměstí 7, Viktor Rudiš, Dagmar Glosová, Zdeněk Musil (statika), (1973–1982)

Automatická telefonní ústředna, 1968–1969

 

Umělecká výzdoba:

Podstatným prvkem obytného prostředí sídlišť budovaných od počátku šedesátých let jsou výtvarná díla, která se později stala součástí každé větší stavby. Specifický právní předpis – Usnesení vlády ČSSR ze dne 28. 7. 1965 č. 355 o řešení uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě, ukládalo investorovi vynaložit určitou část rozpočtu na výzdobu uměleckými díly.

Autoři sídliště Lesná vyzvali ke spolupráci vynikající umělce (iniciativa vycházela především od Viktora Rudiše). Usilovali zároveň o to, aby jejich díla nevyzněla jen jako pouhá ozdoba sídliště, ale aby pomáhala definovat veřejný prostor. Platí to zejména o dekorativních stěnách Čestmíra Kafky, Jánuše Kubíčka, Sylvy Lacinové, Pavla Navrátila či Bohumíra Matala, které ve volném prostoru sídliště vytvářejí intimnější zákoutí nebo vymezují hřiště (jejich součástí byly oblíbené kovové prolézačky a globusy; dnes tyto atrakce zcela vymizely také z dalších sídlišť).

            V tomto ohledu nemá Lesná mezi sídlišti v naší zemi rovnocennou obdobu. „Do značné míry jednotně byla pojata například výzdoba sídliště Lesná s plastikami téměř výhradně nefigurativní povahy, s dekorativními objekty, zídkami atd.,“ ocenila tuto koncepci kniha editora Iloše Crhonka Brno v architektuře a výtvarném umění. (Iloš Crhonek (ed.), Brno v architektuře a výtvarném umění. Brno 1981) Osobité prostorové plastiky Jiřího Marka (Poezie), Ladislava Martínka (Mrtvý pták), Zdeňka Makovského (Srdce) či Františka Šenka (Prolínání) doplňují spektrum uměleckého projevu. (Jana Kořínková – Jitka Matuszková, Seznam výtvarných realizací v sídlišti Brno-Lesná, in: Lesná: 50. let sídliště. Historie, současnost, perspektiv, Brno 2012, s. 95–103)

S obdivem a uznáním musíme dnes konstatovat, že výtvarná díla projektanti prosadili přes skutečnost, že o jejich realizaci tehdy rozhodovala Umělecká komise krajské pobočky Fondu českých výtvarných umění v Brně. Tyto poradní skupiny s rozhodující pravomocí působily v každém kraji.

 
 

Hlavní projektant:

Vedoucí projektant sídliště František Zounek (1921–2005), byl od roku 1949 zaměstnancem brněnského Stavoprojektu. Věnoval se především bytovým stavbám (zejména jejich provozní funkci) a urbanistickým studiím obytných souborů. Navrhoval brněnské experimentální bytové domy ve Vinařské a Křídlovické ulici, k jejichž výstavbě zvolil technologii litého betonu za použití bednění z vodovzdorné překližky. Spoluautorem urbanistické koncepce Lesné byl architekt Viktor Rudiš (1927). Tento absolvent brněnské Vysoké školy technické v Brně působil od roku 1955 rovněž v brněnském Stavoprojektu. Při navrhování sídliště intenzivně prosazoval zakomponování výtvarné složky do koncepce obytného celku. Projekčně stál mimo jiné za realizací obchodních a společenských areálů Polana a Obzor v okrskových centech. Vynikl též jako spoluautor československého pavilonu na světové výstavě v Ósace (1968–1970) a při obnově a dostavbě pavilonu G na brněnském výstavišti (1995–1996).

 JCH
 
Prameny:

Archiv města Brna, sbírka fotografií

Internetová Encyklopedie města Brna: http://encyklopedie.brna.cz

Muzeum města Brna, sbírka Oddělení dějin architektury a fotoarchiv

Soukromé archivy
 

Literatura (výběr):

Brněnský večerník [1970–1991]

Iloš Crhonek (ed.), Brno v architektuře a výtvarném umění. Brno 1981.

Iloš Crhonek, Školy jihomoravského kraje

Jindřich Chatrný, Experimenty z cihel a betonu v Brně na „nábřeží řeky Svratky“. Brno v minulosti a dnes 28, 2015, s. 393–423.

Jindřich Chatrný, Brno, Lesná, in: Lucie Skřivánková – Rostislav Švácha – Eva Novotná – Karolina Jirkalová (edd.), Paneláci 1. Padesát sídlišť v českých zemích. Uměleckoprůmyslové museum v Praze 2016, s. 242–249.

Lucie Kavanová, Happy end v panel story: Lidé z brněnského sídliště Lesná tlačí svůj domov na seznam památek. Respekt 17, duben 2014, s. 36–37.

Jana Kořínková, Obytný soubor Lesná. Trnitá cesta panelového sídliště k památkové ochraně. Zprávy památkové péče 75, č. 4., 2016, s. 322–330.

Zdeněk Kupka, Poliklinika Brno – Lesná, Československý architekt 24, 1978, č. 17, s. 3

Lesná: 50. let sídliště. Historie, současnost, perspektiv. Brno 2012.

Lesná, Nová obytná čtvrť města Brna: Projekt. Brno 1969.

Lesná, Nová obytná čtvrť města Brna: Realizace. Brno 1969.

Vladimír Palla, Poznámky k realizaci sídliště Brno-Lesná. Architektura ČSSR, roč.XXVII, 1968, s. 156–160.

Lukáš Pecka, Brněnská sídliště a jejich urbanistická struktura. Dizertační práce FA VUT, Brno 2013.

Pozemstav buduje [1953–1990]
Viktor Rudiš. Stavby a projekty 1953–2002, Obecní dům Brno 2005.

Renata Vrábelová – Petra Gescheidtová (red.), Brno. Architektura/Architecture 1990–2005. Centrum architektury Brno 2004, s. 120–121, 150–151.

Heslo Zounek, František. In: Alena Malá (ed.), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, W – Ž, Ostrava 2010, s. 298–299.

Heslo Zounek, František. In: Anděla Horová (red.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění – dodatky, Praha 2006, s. 870.

Lucie Zadražilová, Brněnská Tapiola, Brno v minulosti a dnes 26, Brno 2013, s. 215–260.

 
 

Název
Sídliště Lesná

Datace
1962 – 1970

Architekti/ky
(Viktor Rudiš, František Zounek, Miroslav Dufek, Ladislav Volák, Ivan Veselý)

Stezka
Lesná

Adresa
Brožíkova, Fillova, (Lesná), Brno, Sever

MHD
Slavíčkova (BUS 57, 91, 82)
Fillova (BUS, 57, 91, 82)