Smuteční obřadní síň v Židenicích

 Myšlenka vybudování nové obřadní síně v Židenicích vznikla ve druhé polovině 70. let minulého století, kdy se ve městě Brně projevila nedostatečná možnost uspokojit vzrůstající potřebu pohřbívání občanů města a okolí. Současně se záměrem vybudovat obřadní síň v prostředí židenického hřbitova byla sledována možnost realizovat na lesním hřbitově v Soběšicích ještě další síň včetně krematoria.[1] Tím by potřeby města měly být na dlouhou dobu uspokojeny. Soběšická varianta bohužel skončila u studie. Přes nesporně velký význam tohoto zařízení bylo nešťastně rozhodnuto o realizaci stavby v investiční náročnosti cca 4,5 milionu Kč v takzvané akci Z, což byla pro takovou stavbu podřadná a nevhodná forma výstavby.

Stavba byla uvedena do provozu v roce 1983 a v roce 2007, tedy po pouhých čtyřiadvaceti letech, byla pro špatný stav uzavřena. Příčinou byly nedostatky už při realizaci stavby, které se začaly projevovat poměrně záhy po jejím otevření. Naprostá absence pravidelné a pečlivé údržby a průběžného odstraňování závad tento vývoj dovršily. Dílo zkázy dokončila aktivita vandalů, kteří do nevyužívaného objektu vnikli. Při formulování výše nákladů na opravu smuteční síně bylo v roce 2009 dosaženo úrovně 10 milionů korun.[2] Úřad městské části Brno-Židenice chtěl v roce 2011 prosadit rekonstrukci objektu, která by zachovala alespoň část stávající budovy. Byla k tomu vytvořena studie, v níž propočet nákladů na nový objekt dosáhl 20 milionů Kč. Židenická radnice však svoji vizi neprosadila.[3] V následujících letech brněnská radnice opravu vyčíslila na 32 milionů Kč. I v této situaci se mezi obyvateli Židenic zvedla vlna zájmu o záchranu objektu. V červnu 2017 náměstek primátora města Brna Martin Ander veřejnosti oznámil, že: „Brněnští radní v úterý odvolali šest let staré rozhodnutí, podle kterého měly demoliční stroje síň srovnat se zemí.“[4]Kroky k záchraně budovy skončily příslibem rekonstrukce v polovině roku 2017.

Budova je umístěna v severozápadním cípu rozsáhlého prostoru židenického hřbitova, který navazuje na zeleň Akátky, rozprostírající se západně od sídliště Vinohrady. V předprostoru síně se nachází kapacitní parkoviště. Vlastní prostor hřbitova se síní je uzavřen výtvarně hodnotným kovovým oplocením. Vpravo od vstupu do areálu hřbitova Ing. arch. Pavel Šrubař navrhl budovu hřbitovní správy a květinové síně. Přestože příprava se dostala až do fáze prováděcího projektu, k její realizaci nedošlo a byla nahrazena jiným řešením. Obřadní síň uzavírá rozsáhlý předprostor, na nějž se směrem západním napojuje už dnes využívaný urnový háj. Zde bylo předpokládáno kultivované architektonické, výtvarné a zahradnické řešení, k němuž bohužel nedošlo, stejně jako k realizaci zvonice a řeckého ohně. Při přípravě projektu byla věnována velká pozornost hmotovému řešení budovy a architekt kladl důraz na přímou souvislost mezi jejím výjimečným posláním a architektonickým a výtvarným vyjádřením. Výsledné řešení stavby koncipované na půdorysu H vychází ze základní myšlenky, že v tomto prostoru jde o setkání dvou světů – světa živých a světa mrtvých.

Vstupní jednopodlažní jižní část zvýrazněná řadou sloupů je věnována vstupu s přiměřeně dimenzovanou halou a čekárnou i krytým vnějším předprostorem, na nějž navazuje samostatný objekt hygienického vybavení sloužící návštěvníkům síně i urnového háje. Tato část je tedy určena pro návštěvníky obřadu, pozůstalým, přátelům a smutečním hostům – světu živých. Zadní, severní část slouží veškerému provozu a manipulaci s rakvemi v prostoru katafalku, technickému vybavení s chladírnami i dvěma kancelářemi pro správce síně a obřadníka a schodištěm na galerii pro hudebníky – tedy světu mrtvých. Střední, dominantní prostor vlastní obřadní síně slouží k poslednímu rozloučení, tedy chvíli, kdy se svět živých a mrtvých naposledy a s konečnou platností setkává. Tato myšlenka měla být dle původního záměru vyjádřena ještě silněji vodní plochou západně a východně, tedy z bočních stran obřadní síně s průnikem až do nástupního prostoru, a měla tak ideově navázat na známou antickou mytologii přechodu do posmrtného života. Bohužel k realizaci z úsporných důvodů nedošlo a byla – ne již tak výrazně – vyjádřena zelení.

Samostatný vstup, zvoucí do místnosti výstavu – posledního rozloučení pozůstalých ještě před uzavřením rakve, je umožněn z malého atria při západní stěně obřadní síně. Místnost je dělena na dvě části skleněnou stěnou a z části pro pozůstalé je možný přímý nástup do obřadní síně. Z boků obřadní síně jsou také orientovány odchody účastníků po skončení obřadu. Východní část rovněž umožňuje pokračovat v obřadu směrem ke hřbitovu v případě ukládání rakve do hrobu.

Vstupní i zadní provozní část mají plochou střechu a jednoduchou geometrickou formu. Vlastní síň má dynamický převýšený tvar střechy tvořený dvěma válcovými plochami oddělenými horizontálním pásem oken nad čelem u hlavního prostoru. Tato myšlenka byla sledována také proto, že umožňuje obohatit světelné proměny v síni o přirozené nasvětlení jižním sluncem, a ještě více vyjádřit význam a výjimečnost míst s katafalkem a čelem síně. Střecha sama je od obou přízemních částí oddělena souvislým prosklením a je postavena na dvou vertikálních podporách v místech bočních východů.

Tyto výtvarně architektonické myšlenky jsou také vyjádřeny konstrukcí stavby. Obě nízké části jsou povedeny z cihelného zdiva s železobetonovým stropem z trapézových plechů. Střední dvorana je z ocelové konstrukce, kde hlavními nosnými prvky jsou svislé rámy ve východní a západní stěně nesoucí vlastní střechu z ocelových nosníků. Materiálové řešení povrchů je barevně laděno v tmavošedých a šedých tónech kamenného obložení ze štípané břidlice v exteriéru i interiéru, doplněné na sloupech a v atriu mramorem. Veškeré dřevěné obklady vnější i vnitřní i podhledy jsou v tmavohnědé barvě s výjimkou podhledu stropu síně, kde jednotlivé pásy jsou v několika valérech moření od světle okrové v souladu s řešením interiéru. Podlahy ve veřejné části jsou mramorové, v zázemí běžné dle jednotlivých funkcí místností. Výplně otvorů jsou diferencovány podle velikosti tabulí; ve vstupní hale je zasklení dvojité do lišt, ostatní z dvojskla, jehož rozměry byly v době realizace velikostně limitovány.

Nosné konstrukce zasklených ploch jsou dřevěné. Střešní pláště plochých střech jsou provedeny z asfaltových pásů, pro střechu síně byla díky pochopení investora použita měď, přestože v projektu byl navržen pozinkovaný plech. Vytápění v hale a obřadní síni je podlahové elektrické, v ostatních prostorách běžné akumulační. Autorem doporučená vzduchotechnika nebyla realizována. Osvětlení je kombinované, a to v podhledu síně rampami v jednotlivých ukončeních pásů s kombinací s válcovými přímými tělesy zabudovanými přímo do podhledu.

Protože byl úkol spočívající ve výběru jednotlivých autorů, stanovení výtvarného programu a zajištění spolupráce během celého průběhu přípravy a realizace stavby svěřen architektům, mohl Ruller do výtvarného řešení židenické smuteční síně zapojit spřízněné výtvarníky či osobnosti, jejichž tvorba mu byla svým pojetím blízká. Dokumentace z roku 1983, která se odvolává na návrh rozsahu výtvarných prací schválených investorem a Krajskou uměleckou komisí v roce 1977, uvádí mimo sedm předpokládaných děl další tři nové prvky, jejichž zařazení na seznam se uskutečnilo až na základě konkrétního řešení interiéru. Mimo práce Karla Rechlíka, Jindřicha Kumpošta ml. a Jiřího Pinka, Tomáše a Ivana Rullerových, Bohumíra Matala a Valéra Kováče se nově počítalo též s drobnějšími prvky užitého umění navrženými Idou Vaculkovou, Ivanem Rullerem a Gustavem Morávkem.[5] Tento předpoklad ovšem nebyl naplněn – ve finále nedošlo k realizaci gobelínu dle návrhu Karla Rechlíka, vitráží a intarzií Bohumíra Matala a bronzových písmen Gustava Morávka. Oproti původnímu plánu byl do výzdoby zapojen Jiří Fusek, František Navrátil a Miroslav Netík a došlo také k osazení již existujícího sousoší Olbrama Zoubka, s nímž se v dokumentaci z roku 1983 rovněž nepočítalo.

            Mimo Zoubkovu exteriérovou realizaci Tři chodci, která dotváří nároží vstupního prostranství před smuteční síní, byla většina výtvarných děl navržena pro vnitřní prostory. Jakýmsi mezistupněm je abstraktní skleněný reliéf Valéra Kováče zasazený do okenních rámů po pravé straně vestibulu. Jeho zelenavý odstín a pro Kováče typické vrstvení tak mohli mimo smuteční hosty spatřit též běžní návštěvníci hřbitova. Pro Zoubkovo sousoší koncipované jako tři stylizované kráčející figury je však židenický hřbitov až druhotným umístěním. Olbram Zoubek s tímto dílem – původně nazvaným Pankráčtí hrdinové – zvítězil v soutěži vypsané Metrostavem v roce 1972. Skupina tří postav v nadživotní velikosti – Zatčený, VyslýchanýOdsouzený – byla vytvořena pro atrium stanice metra Pankrácká, situované na Nuselském mostě. Po přejmenování stanice z Pankrácká na Gottwaldova[6] však z politických důvodů nemohlo dojít k osazení díla na určené místo a jako dočasné umístění byla investorem zvolena botanická zahrada v Praze-Tróji. Myšlenka sousoší vykoupit a přemístit je do Brna pochází od architekta Ivana Rullera.[7]

Mezi interiérové prvky vytvořené přímo pro smuteční síň v Brně-Židenicích patří pětidílný cyklus deskových maleb Cesta života od brněnského výtvarníka Karla Rechlíka, původně umístěný ve vestibulu na stěně oddělující čekající hosty od samotného prostoru obřadní síně. Karel Rechlík dostal jako mladý umělec od architekta Rullera vzácnou příležitost k uplatnění své duchovně zaměřené tvorby v rámci veřejné zakázky a současně také naprostou volnost při zpracování tématu, na němž se vzájemně shodli: vyjádření základních fází lidského života. Rechlíkův pentaptych, stejně jako dva deskové obrazy Miroslava Netíka a některé další součásti výtvarné výzdoby, které nebyly přímo integrovány do architektury, byly po uzavření provozu smuteční síně deinstalovány a uloženy ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna, aby se předešlo jejich poškození nebo odcizení.[8]

V komorním prostoru tzv. výstavu, určeného pro poslední rozloučení se zesnulým ještě před započetím smutečního obřadu, byly zavěšeny dva kaligraficky abstrahované deskové obrazy vytvořené Miroslavem Netíkem, který se stal rovněž autorem předlohy posuvné, válcovitě koncipované vitrážové stěny rámující (a po uzavření též kryjící) katafalk.[9] Návrh obou děl byl původně svěřen brněnskému malíři Bohumíru Matalovi, který se však z blíže neurčených osobních důvodů rozhodl ze zakázky těsně před jejím dokončením odstoupit. Ivan Ruller tuto událost zmiňuje ve svých vzpomínkách na Matala.[10]

Fotografie z pohřbu Jana Skácela,[11] které pořídil brněnský fotograf Jef Kratochvil, přinášejí – vedle záznamu samotného obřadu, který kromě uctění památky básníka znamenal také setkání režimem pronásledovaných a politicky nepohodlných osobností z celé republiky v čase těsně před listopadovými událostmi roku 1989 – také cennou dokumentaci vnitřního vybavení nové smuteční síně: vedle Netíkovy vitráže, v současnosti ztracených svítidel po stranách katafalku navržených Ivanem Rullerem[12] a reliéfu Tomáše a Ivana Rullerových na čele hudební kruchty zde můžeme vidět také jedno ze čtveřice nedochovaných bronzových figurálních madel brněnského sochaře Františka Navrátila osazených v interiéru na dveřích bočních vstupů do prostoru obřadní síně, která zaujímají důležité místo ve vzpomínkách pamětníků, ale jejichž výkresy či jinou relevantní obrazovou dokumentaci se zatím nepodařilo dohledat.

Čelo hudební kruchty v celé šíři obřadního prostoru nad katafalkem je obloženo bílými sádrovými deskami s abstraktním reliéfním dekorem vybroušeným do povrchu hladké plochy. Realizace s názvem Panychida je výsledkem spolupráce architekta Ivana Rullera a jeho syna Tomáše a v současnosti je možné konstatovat, že navzdory havarijnímu stavu budovy stále odolává nepříznivým podmínkám. Decentní vyznění současné podoby realizace je částečně dáno odklonem Tomáše Rullera od původně plánovaného expresivního pojetí povrchu sádrových desek s otisky lidských figur. Protější stěnu ústředního prostoru zdobil textilní kruhový reliéf s dřevěnými a mosaznými prvky, jehož autorem je Jiří Fusek. Jedná se o realizaci, která byla nenávratně poškozena vandaly a nachází se v torzálním stavu mimo své původní umístění.[13] Výhled na obnovení a navrácení reliéfu do přijatelné podoby je v současné době naprosto mizivý.

Další výtvarné prvky, které byly v prostoru smuteční síně uplatněny, patří mezi užité umění. Na svém původním místě dosud zůstává větší část stropních svítidel navržených Ivanem Rullerem a realizovaných Jiřím Pinkem. Jednoduché kruhové osvětlení technicistního rázu je umístěno v pravidelných rozestupech po celém povrchu zvlněného stropu obloženého dřevěným táflováním. Na pomezí dřevěného obkladu a reliéfu je pak realizace Jindřicha Kumpošta ml. Reliéfně pojednané desky byly z dveřních křídel po uzavření provozu smuteční síně vyjmuty a umístěny ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna. Kromě solitérních svítidel Ivana Rullera a Jiřího Pinka instalovaných po stranách katafalku a bronzových figurálních dveřních madel Františka Navrátila se z prostoru smuteční síně – kromě dvou kusů dochovaných in situ – nenávratně ztratila také série interiérových žardiniér navržených keramickou výtvarnicí Idou Vaculkovou. Vstupní prostor do areálu hřbitova je ohraničen kovovým oplocením s hlavní branou s abstraktním geometrickým dekorem, které bylo navrženo architektem Zdeňkem Makovským a realizováno uměleckým kovářem Ivanem Blažkem. Tato dekorativní mříž se dosud nachází v uspokojivém stavu.

 JK

 


[1] Text hesla vychází z příspěvků zařazených do monografie Gabriela Blažková et al., Smuteční síň v Brně-Židenicích / The Mourning Hall in Brno-Židenice, Brno 2013, zejména z autorské zprávy architekta Ivana Rullera a soupisu výtvarných realizací pořízených Janou Kořínkovou a Markétou Žáčkovou v roce 2013.

[2] Dana Ferenčáková, Dva roky bez smuteční síně, Česká strana sociálně demokratická Brno-Židenice,http://www.cssd-zidenice.cz/dva-roky-bez-smutecni-sine/, vyhledáno 30. 7. 2013.

[3] ČT Brno, Obřadní síň neopravíme, raději ji zbouráme, rozhodlo město, Česká televize, http://m.ct24.cz/zpravodajstvi-brno/zpravy/147782-obradni-sin-neopravime-radeji-ji-zbourame-rozhodlo-mesto/, vyhledáno 30. 7. 2013.

[4] Michal Rapco, Smuteční síň na Židenickém hřbitově nakonec nezbourají, Brněnský deník.cz, https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/smutecni-sin-na-zidenickem-hrbitove-nakonec-nezbouraji-20170627.html, vyhledáno 9. 2. 2018.

[5]Soupis plánované výtvarné výzdoby obřadní síně v Brně-Židenicích je obsažen v dokumentu Obřadní síň Židenice – interier, 31. 3. 1983, s. 7–8 (skeny stavební a projektové dokumentace v majetku Ivana Rullera; originály uloženy v archivu Muzea města Brna – Oddělení dějin architektury a urbanismu), kde se uvádí: „Rozsah prací v podstatě vychází z návrhu schváleného investorem a KUK v roce 1977 při zpracování celkové architektonické koncepce obřadní síně. Práce navíc V 8, 9, 10 vyplynuly až z návrhu interieru.“ Kód V8 – Keramické vázy, autor Ida Vaculková; kód V 9 – Svítidla, boky katafalk A 20, návrh I. Ruller, realizace J. Pink; kód V 10 – Úprava pro nápis, bronzová písmena sestavitelná pro pol. A4, autor G. Morávek.
[6]Nyní Vyšehrad.

[7] Ivan Ruller, Nepominutelná postava naší kultury, in: Jaroslav Malina (ed.), Olbram Zoubek, Brno 1996, s. 123–125, cit. s. 124; rozhovor autorek příspěvku s Ivanem Rullerem ze dne 11. 7. 2013. K sousoší Tři chodci a Pankráčtí hrdinové srov. Jan Kapusta ml., Katalog plastické tvorby Olbrama Zoubka, in: Jaroslav Malina (ed.), Olbram Zoubek, Brno 1996, s. 189–246, cit. s. 198–199, kat. č. 148–154.

[8]Skladovací prostory se nacházejí v objektu Obřadní síně Ústředního hřbitova od Bohuslava Fuchse (1925–1926), tzv. Kaple, jak budovu označují zaměstnanci Správy hřbitovů města Brna.

[9] Současný stav Netíkovy vitráže je neuspokojivý – nachází se stále na původním místě, ale došlo k její částečné demolici vandaly.

[10] Ivan Ruller, Osobní vzpomínky na Bohumíra Matala, in: Antonín Přidal, Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel, Brno 1998, s. 80. K pracím Bohumíra Matala v architektuře srov. též Soňa Večeřová, Bohumír Matal – realizace v architektuře (bakalářská diplomová práce), Ústav hudební vědy FF MU, Brno 2011.

[11] Pohřeb se uskutečnil 15. listopadu 1989. Srov. Jana Soukupová, Před dvaceti lety zemřel Jan Skácel, iDNES.cz/Brno a jižní Morava, http://brno.idnes.cz/pred-dvaceti-lety-zemrel-jan-skacel-du4-/brno-zpravy.aspx?c=A091106_204439_brno_krc, vyhledáno 15. 8. 2013.

[12] Výroba dvou kusů solitérních svítidel umístěných po stranách katafalku byla svěřena Jiřímu Pinkovi, jak dokládá dokument Obřadní síň Židenice – interier, 31. 3. 1983, s. 7–8 (skeny stavební a projektové dokumentace v majetku Ivana Rullera; originály uloženy v archivu Muzea města Brna – Oddělení dějin architektury a urbanismu).

[13] Reliéf Jiřího Fuska nebyl z nezjištěných důvodů – na rozdíl od pentaptychu Cesta života Karla Rechlíka, dvou deskových obrazů Miroslava Netíka Život Smrt a dřevěných nádveřních reliéfů Jindřicha Kumpošta ml. a Jiřího Pinka včetně madel – po uzavření provozu smuteční síně Správou hřbitovů města Brna deinstalován a umístěn v jejích skladovacích prostorech a podlehl tak zásahu vandalů. V současnosti se nachází stržen a nenávratně poničen na podlaze v hlavním prostoru obřadní síně.

[14] Realizace je v současné době provizorně uložena ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna na brněnském Ústředním hřbitově.

[15] Realizace je v současné době provizorně uložena ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna na brněnském Ústředním hřbitově. Madla byla demontována a uskladněna tamtéž (celkem 16 ks, z toho 3 ks světlého a 13 ks tmavého odstínu).

[16] Realizace je v současné době provizorně uložena ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna na brněnském Ústředním hřbitově.

[17] Soubor žardiniér se nenachází na místě původního určení a v současné době jej až na dva kusy v prostoru čekárny není možné dohledat.

[18] Reliéf byl v minulosti svěšen a vandalizován, přičemž došlo k odstranění kovových prvků, a tím i k jeho nenávratnému poškození. V současné době se nachází v torzálním stavu v interiéru obřadní síně.

[19] Bronzová madla byla v minulosti odstraněna a v současné době je není možné dohledat. Jak je patrné z dobových fotografií, ke ztrátě došlo ještě před uzavřením provozu budovy.

[20] Název diptychu vychází z rozhovoru Anny Netíkové s Miroslavem Netíkem ze dne 5. 9. 2013.

[21] Diptych je v současné době provizorně uložen ve skladovacích prostorech Správy hřbitovů města Brna na brněnském Ústředním hřbitově.

[22] Svítidla byla v minulosti odcizena a v současné době je není možné dohledat.

[23] Vitráž byla částečně stržena a poškozena vandaly.

 

Název
Smuteční obřadní síň v Židenicích

Datace
1977 – 1985

Architekti/ky
(Ivan Ruller, Jindřich Kumpošt)

Typ
Sakrální, funerální stavba

Adresa
Komprdova /19-21, Brno, Židenice

MHD
Údolíček (BUS 25, 26, 27, 64, 74, 99)

GPS
N 49°12.30185', E 16°38.68657'