Výzkumný ústav valivých ložisek

V nově vzniklé brněnské pobočce Projektového ústavu Českého svazu výrobních družstev (PÚ ČSVD) se od roku 1969 věnoval architekt Jan Dvořák projektům rozsáhlých areálů výzkumných ústavů. Dva z nich, Výzkumný ústav valivých ložisek v Brně-Komárově a soubor výzkumných ústavů na ulici Botanické je možné označit za jeho nejsignifikantnější práce.Architektonické návrhy vznikaly paralelně a v obou případech Dvořák pracoval s výraznými hmotovými akcenty; zatímco v husté městské zástavbě na Botanické ulici je dominantním prvkem areálu nižší centrálně situovaný vstupní objekt obklopený převýšenými administrativními křídly, v komárovské rovině na sebe strhává pozornost devítipodlažní deska provozní budovy vyrůstající ze souboru nižších objektů. Shodná je koncepce plasticky modelovaného pláště budov, který je tvořen rytmem předsunutých či zasunutých svislých ploch. Jejich zdůrazněná vertikalita, nejintenzivněji patrná při pohledu na vstupní průčelí kontrastuje s horizontálními průběžnými okenními pásy bočních pohledů. U obou komplexů je uplatněn barevný keramický obklad fasád, v Komárově tyrkysově modrý – v dobovém tisku vyzdvihovaný pro svou „neobvyklost a nekontextuálnost“– a na ulici Botanická v oranžovobéžovém odstínu.
Zcela odlišné je ovšem půdorysné řešení těchto areálů, dané rovněž různou lokalitou a provozními nároky. V dosud málo urbanizovaném Komárově na jižní periferii města mohl se vztahy jednotlivých objektů nakládat mnohem volněji než v blískosti centra města. Celkem šest hlavních budov, navzájem propojených krytými koridory, reagovalo na původní místní zástavbu a dotvářelo jižní část Mariánského náměstí. Areál architekt komponoval mezi tehdy zamýšlený sportovní areál TJ Lokomotiva, ke kterému se na půdoryse písmene Y otevírala budova A s kancelářemi a veřejnými službami (poštovní novinová služba, veřejné toalety atd.) a podél dnešní výpadové silnice Hněvkovského, kam situoval budovou B s promítacím sálem a laboratořemi. Ústřední „věžák“ se stal výraznou pohledovou dominantou při průjezdu městem směrem na jih.

Návrh Výzkumného ústavu valivých ložisek Dvořák vytvořil v roce 1969, kdy se během dvou let podařilo dokončit pouze první fázi, tedy objekt prototypové dílny. Jeho architektonická forma je ve srovnání s pozdějšími částmi bez výraznějšího plastického členění fasády; vertikalitu zde zdůrazňuje průběžnými okny téměř totožně jako u společenského křídla internátu India. Výtvarné znaky naopak nesou šikminy velkorysého střešního světlíku a jemné vertikální linie slunolamů. Tento funkční, ovšem nepochybně rovněž estetický prvek, lze vysledovat jako charakteristický detail i u dalších Dvořákových staveb ze sedmdesátých a počátku osmdesátých let 20. století v Brně – administrativní budovy Teplotechny na Anenské ulici i u objektu Snahy na ulici Lidické. 
Druhá fáze stavby výzkumného ústavu v Komárově probíhala od roku 1977, tedy současně s výstavbou areálu na Botanické ulici. Provozní zadání a shora nařízená technologie zvedaných stropů do velké míry ovlivnily dispoziční řešení jednotlivých objektů.Většinu z nich tvoří obvyklé členění na trojtrakt, které lze nalézt u mnoha administrativních budov té doby. Vnější řešení fasád koncipoval Jan Dvořák pro svou tvorbu charakteristickým plastickým prolomením za účelem rytmického rozehrání hlavního průčelí – mezi jeho kolegyněmi a kolegy z ateliéru označováno jako „trhancová architektura“. V případě výškové budovy se tento princip projevil ve skutečně monumentálním měřítku. Skulpturálnost je zde ovšem omezena pouze na tvarování vnějšího pláště budovy a neodráží její půdorysné schéma.
Osud svých staveb architekt Jan Dvořák pečlivě sledoval a aktivně vstupoval do druhotných úprav, které zintenzivnily po roce 1989. Se změnou politického režimu docházelo u veřejných objektů často také ke změně původního účelu. Areál v Komárově přešel do rukou soukromé společnosti, s níž Jan Dvořák odvolávající se na autorský zákon konzultoval a posuzoval úpravu dispozice budovy B v Komárově pro provozy lékárny
. Narozdíl od souboru výzkumných ústavů na Botanické ulici, nedostál areál v Komárově zatím tak zásadní proměny. Nicméně jeho jednotlivé části jsou dnes dehonestovány postupným chátráním, o čemž vypovídá nejen stav některých objektů, ale i dosud existujících uměleckých děl. Ve vnitřních prostorech stavby byla zcela odstraněna malba Vladimíra Svobody a skleněný reliéf od Jaroslava Svobody ve vstupním prostoru, stejně jako tapiserie manželů Ulmových ve společenském sále. V exteriéru postupně degraduje kovový reliéf podle návrhu Vladimíra Vašíčka na průčelí výrobní haly a dostatečná pozornost není věnovaná ani dnes nefunkční fontáně Zdeňka Makovského a Ivana Blažka na Mariánském náměstí. Svou roli tu sehrálo i nepochopení či nulový respekt k objektu jako architektonickému dílu ze strany majitelů. Výšková budova výzkumného ústavu se tak na místo architektonického výrazu stala nosičem velkoformátové reklamy, stejně jako ty části původní fasády, které dosud nebyly překryty fádním obkladem.

 

ŠS

 

 

Název
Výzkumný ústav valivých ložisek

Datace
1969 – 1982

Typ
Administrativní budova, polyfunkční dům

Adresa
Mariánské náměstí /1, (Komárov), Brno, Jih

GPS
49°10'27.4"N 16°37'20.0"E