Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských oborů

International bude závidět!“ Tak zněl jeden z novinových titulků z roku 1967 o architektuře brněnské budovy Ústavu pro další vzdělávání středních zdravotních pracovníků známý pod zkratkou ÚDVSZP, jehož autorem se v rámci Zdravoprojektu stal architekt Vladimír Selzer. Ten získal do svého pracovního týmu dva projektanty, Miloše Holečka a Vladimíra Holiče, kteří vypracovali neobvyklé řešení konstrukce a základů šestipodlažního ubytovacího objektu.
Stejně jako hotel International i stavba Národního centra zastupuje na poli československé architektury českou větev brutalismu a inspiračně vychází z poválečné produkce Le Corbusiera a Marcela Breuera.

Pro svažitou parcelu ve Viniční ulici zvolil Vladimír Selzer mimořádné řešení budovy – sto metrů dlouhé hlavní těleso ubytovacího traktu vysunul ze strmého terénu Jiráskovy (dnešní Masarykovy) čtvrti směrem k brněnskému výstavišti. Tím objekt získal na dvanáctimetrovém výškovém rozdílu mezi jeho severní a jižní částí a zároveň poskytl svým uživatelům úchvatný výhled ze svahu Žlutého kopce do rozlehlého údolí. Díky požadavkům Útvaru hlavního architekta a územního plánu města vznikla architektura významná jak svým vyzněním, tak i ve vypracování statické části, navržené právě zmíněným Holečkem. Prováděcí firma Pozemní stavby však od začátku požadovala nepříliš invenční prefabrikovanou konstrukci kvůli její rychlé a snadné montáži. Nakonec bylo rozhodnuto použít železobetonový monolit, při jehož tvarování teprve Selzer a Holeček předvedli kvality individualizované architektury šedesátých let.

Jejich práci předcházela podrobná územní studie jižního svahu pisáreckého údolí, protože stavební místo představovalo velmi cennou rekreační a obytnou část města s pohledovým napojením na brněnské veletrhy. Původně vypracovaný koncept se skládal ze tří částí – hlavního ubytovacího objektu a dvou postraních administrativních a výukových traktů. Takové řešení projektu se do budoucna ukázalo jako velmi praktické, zvláště pro postupné uskutečnění celého návrhu, jehož výstavba byla realizována mezi roky 1965 až 1969. Původně se plánovalo dokončit stavbu již v roce 1968, ale zabránil tomu příchod sovětských okupačních vojsk.

V prvním stadiu byla započata hlavní ubytovací část s kapacitou 250 lůžek. Díky náročnému a vysoce odbornému inženýrsko-geologickému průzkumu, který vypracovali R. Svoboda, J. Křivinka a L. Hojsák, bylo možné budovu postavit ve velmi krátkém čase, i když parcela o rozloze 2 hektary měla nestabilní a rozmanité podloží. Otevřený skelet stavby vynášejí směrem k výstavišti dvě mohutné podpěry, na kterých je posazen železobetonový rošt se čtyřmi podlažími. Čelo budovy utváří sedmimetrová konzola jako staticky nejkomplikovanější prvek celé konstrukce. Ten se vyskytoval v architektuře východního bloku ojediněle a jeho realizace byla dobovou finesou, která určila i povznesla architektonický výraz stavby.

Budova je tvořena čtyřmi nadzemními podlažími s trojtrakty a osovou sítí 6–3–6 metrů, v každém z nich se nacházelo 29 dvoulůžkových pokojů. Společnou buňku tvořily vždy dva pokoje s předsíní, sanitárním zařízením a lodžií. Vybavení místností bylo navrženo na míru. Kromě ubytovacích prostor měla patra také studovny, společenskou halu o 90 m², kuchyni a prádelnu se sušárnou. V druhém podlaží se nacházela mimo zmíněnou dispoziční skladbu také jazyková laboratoř a odhlučněná studovna s moderním audiovizuálním vybavením.
Centrem hlavní budovy se stala vstupní hala umístěná v prvním nadzemním podlaží, ze které je možno vstoupit do učeben a na horizontální komunikaci vedoucí do části určené pro studium a stravování. Pro vertikální komunikaci navrhl architekt dva výtahy a schodiště procházející budovou až do jejího suterénu, kde se původně nacházela knihovna, snack bar, telefonní místnost a další obslužná zařízení. Návštěvníci a uživatelé instituce mohli také využít ve volném čase rozlehlou terasu, která je napojena na vstupní halu, a také se počítalo s vyhlídkou a možným sluněním na střeše budovy o rozloze 400 m.² Pro další formy relaxace ve svahu nechali projektanti založit plavecký bazén 6 × 12 metrů s umělým písčitým břehem, nad kterým se tyčila ubytovací budova.

Poslední etapa dokončení komplexu sloučila stravovací a výukovou část do jedné a hmotově ji podřídila hlavní budově. Dvoupodlažní objekt pojme až 160 míst a má vlastní kuchyni s dalším zařízením a skladovými prostory pro její hladké fungování s možností produkce až 400 jídel za den. Stavbu tvoří železobetonový skelet se zděnou výplní, kde na jihu o tři metry předsunuté nadzemní podlaží nese řada sloupů. Takto profilovaná část jižní stěny jídelny získává na dominantním účinku s 24 metry dlouhými a tři metry vysokými okny. Budovu s monolitem propojuje krytý koridor, který zároveň vede i ke vstupní pergole, parkovišti a příjezdové komunikaci.

Protože pozemek zabíral zmíněné 2 hektary, prošel zahradní a sadovou úpravou provedenou Otto Eislerem. Ten propojil okolní prostředí s architekturou budovy výsadbou nových stromů i prostřednictvím stávajících dřevin. Od počátku realizace se také počítalo s uměleckými díly určenými pro exteriér i interiér stavby; díla vytvořili Zdeněk Macháček (dřevěné plastiky), Pavel Navrátil, František Šenk, František Navrátil, Inez Tuschnerová, Miroslav Konrád, Bedřich Petrovan, Miroslav Netík a František Kocourek.  

Název
Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských oborů

Datace
1964 – 1969

Architekti/ky
Selzer Vladimír, Miloš Holeček, Vladimír Holič

Typ
Administrativní budova, polyfunkční dům

Adresa
Vinařská 893/6, (Staré Brno), Brno, Střed

MHD
Výstaviště - hlavní vstup
Výstaviště - vstup G


GPS
49°11'31.6"N 16°35'01.3"E

Literatura
Kolektiv autorů, Projekt a výstavba Ústavu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně, Československé zdravotnictví , 1968, s. 177–183