Sylva Lacinová

Výtvarný umělec/kyně

Jedna z nejvýznamnějších československých sochařek druhé poloviny 20. století Sylva Lacinová-Jílková se narodila roku 1923 v Brně. Svým talentem a pracovním zápalem vyvrátila ve své době předpoklad, že monumentální sochařství je světem pouze mužů. Vytvořila přes šedesát monumentálních sochařských realizací, které se dodnes nacházejí ve veřejném prostoru Brna a mnoha dalších moravských měst.

Do svých dvaceti let navštěvovala při studiu gymnázia kurzy modelování na Střední škole umění v Brně a soukromé hodiny u sochaře Františka Hořavy. Během 2. světové války vyučovala řada umělců na Škole umění ve Zlíně, která vznikla jako Uměleckoprůmyslová škola Baťových závodů po vzoru Bauhausu. Působili zde například Bohuslav Fuchs, František Gahura, Albert Kutal nebo Vincenc Makovský. A právě k Makovskému se Sylva Lacinová přihlásila do ateliéru sochy. Makovský nechtěl pro fyzickou náročnost oboru přijímat ženy, fotografie její tvorby jej ale nakonec přesvědčily a v polovině školního roku ji externě přijal do svého ateliéru. Záhy po válce nastoupila na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru monumentální sochařské tvorby Karla Pokorného. Studium zakončila v roce 1950 absolventskou prací s tématem Matka a dítě, ke kterému se během své tvorby několikrát vrátila.

Po absolvování AVU se přesunula zpět do Brna, kde se aktivně podílela na společenském a uměleckém dění. Stala se jednou ze spoluzakladatelek Svazu československého výtvarného umění a pracovala jako asistentka Vincence Makovského na Vysoké škole technické dr. Edvarda Beneše v Brně, dnešní VUT (1950–1951).

V počátcích tvorby patřily k jejím pracím převážně portrétní pamětní desky, u kterých vycházela ze svého realistického školení u Makovského a Pokorného. Již u těchto plastik je také vidět snaha o jistou zobecňující povahu lidské tváře, kterou dále uplatňuje u monumentálních soch do veřejného prostoru, které, jak sama podotýká, vytvářela nejraději. Sylva Lacinová od počátku své tvorby spolupracovala na zakázkách pro veřejná prostranství se svým bratrem architektem Luborem Lacinou. Jak sama sochařka uvádí, pro ni jako pro ženu nebylo jednoduché pohybovat se v mužském světě monumentálního sochařství, bratrova opora a zaštítění byly pro ni tedy zásadní. Při samotné sochařské tvorbě jí asistoval kamenosochař J. Stárek.

K prvním monumentálním realizacím pro veřejný prostor Brna patří sochařské práce v exteriéru hotelu International (1961), které vzešly ze soutěže. Spolu s Janem Rajlichem vytvořila na severní fasádě hotelu horizontální reliéf Slunce. Nachází se nad terasou se schodištěm, pod kterým je umístěno sousoší Pohostinství. Již na této skulptuře můžeme sledovat autorčinu práci s objemem těl a plastičností drapérie, která se ještě více umocnila po roce 1965, kdy spolu s dalšími brněnskými sochaři navštívila Anglii a osobně se setkala s Henry Moorem. Po cestě do Velké Británie následovala celá řada studijních cest po Evropě, části Afriky a Spojených států amerických.

Tvůrčí uvolnění šedesátých let, kdy byl potlačen ideologický politický diktát a výtvarné umění se roku 1965 stalo povinnou součástí investičního plánu staveb, šlo ruku v ruce s většími možnostmi architektů při výběru umělců. Do této fáze spadá i plánování a částečná realizace sídliště Lesná, kde sochařka vytvořila několik realizací do veřejného prostoru sídliště (Dekorativní stěna, skulptury Květ a Spoje). Sovětskou okupací se politická i tvůrčí atmosféra proměnila, Svaz výtvarných umělců, kde sochařka působila, byl zrušen a založen nový, s politicky vyhovujícími členy. Ale do této skupiny Sylva Lacinová nepatřila, a až do roku 1983 jí bylo zakázáno vystavovat na samostatných výstavách.

Po roce 1970 začala sochařka hojně využívat plasticky tvarovaný tepaný měděný plech. Technologie tohoto materiálu autorce pomohly zdůraznit monumentální tvarosloví a práci s prolamovanými plochami, které jsou základem jejího sochařského rukopisu.

V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let se Sylva Lacinová často navracela k figurálním a florálním plastikám, což můžeme do dnešních dnů spatřit na příkladu Růže pro Vincence Makovského na Makovského náměstí v Žabovřeskách či na sousoší Matka s dítětem pro nemocnici Bohunice. Zejména v období od poloviny sedmdesátých let můžeme ve výtvarných řešeních sídlišť sledovat koncepce tzv. libret. Například pro sídliště Kohoutovice, kde Sylva Lacinová vytvořila mezi lety 1982–1984 dvě plastiky, byl schválen výchozí text s tématem hudby (Hudba, Hudba z kosmu). Skulptura Hudba zpodobněná ležící ženskou postavou z roku 1982 se nachází před nákupním centrem na Libušině třídě. Použitý materiál vápence sochařce umožnil variabilní práci s povrchem kamene a jemně provedené tělo je v absolutním kontrastu k zdrsněnému povrchu hmoty. Tento princip kontrastů povrchů Sylva Lacinová využívala již u svých předešlých soch a zde jej dovedla k velké propracovanosti. „Znovu a znovu mne uchvacuje pevnost tvaru v kameni, krásná a vynucená jeho tvrdostí, i nabízené možnosti rozehrát povrch kamene údery špičáku i dláta do působivého kontrastu zářivého lesku, jemného matu a syrové drsnosti,“ popisuje sochařka v knize Člověk a kámen z roku 1989.

Sylva Lacinová byla mezi lety 1944 a 1945 členkou Spolku výtvarných umělců Aleš a od roku 1990 Unie výtvarných umělců a sochařů Čech, Moravy a Slezska. Spolu se svým bratrem Luborem Lacinou obdržela Cenu osvobození města Brna (1955), čestné uznání k 15. a 20. výročí osvobození Československa (1960, 1965) a řadu dalších ocenění za jednotlivé realizace.

Sylva Lacinová během své tvorby přirozeně vystřídala několik poloh sochařské práce. Ať šlo o různé materiály, figurální a abstraktní témata, nebo monumentální a komorní realizace. Pokud bychom chtěli charakterizovat způsob stavění hmoty, prostoru a detailů, nalezneme několik společných prvků, díky kterým se nepochybně zapsala do historie českého sochařství. Sochy Sylvy Lacinové se vyznačují lámanými plochami odlehčenými průhledy, dokázala vytvořit harmonický kontrast mezi objemem a prázdnem, mezi jemnými detaily a surovým zdrsněným povrchem.

Tvorba plastiky pro veřejný prostor není pro sochaře nikdy jednoduchá, jelikož se autor stává spolutvůrcem každodenní reality člověka. Sama Sylva Lacinová toto úskalí komentuje v rozhovoru v monografii z roku 1996 takto: „Mnohem těžší je pocit zodpovědnosti s vědomím, že socha, která se osadí v prostoru, už se nedá v zásadě opravit, zničit nebo zahodit. Je to velký risk a strašlivá tréma, protože plastiku vidíte vlastně poprvé až na místě určení, kam ji jeřáb definitivně usadí na sokl. Pak z vás ta strašná tréma buďto spadne nebo se začnete tomu osudnému místu vyhýbat.“ Na základě dobových komentářů a studií však můžeme říct, že se Sylvě Lacinové bezesporu podařilo vytvořit harmonické propojení architektury a veřejného prostoru se sochařskými realizacemi.

Výtvarný umělec/kyně
Sylva Lacinová

Datum narození
6.3.1923 Brno

Datum úmrtí
20.1.2019 Brno

Literatura
Jana Kořínková, Výtvarné umění v prostoru brněnských sídlišť, Brno 2017
Zdeněk Kukal, Člověk a kámen, Praha 1989, s. 277–283
František Brüstl, Architektura ČSSR, 1969, s. 44-46
Jiří Hlušička, Sylva Lacinová: sochy, Brno 1983
Jiří Hlušička, Výtvarný život, 1986, s. 22-23
Bronislava Gabrielová, Bohumil Marčák, Sylva Lacinová, Brno 1996
Kolektiv autorů, Lesná – 50 let sídliště – historie, současnost, perspektivy. Sborník příspěvků k výročí sídliště Lesná, Brno 2012
Sylva Lacinová, Výtvarný život, 1965, s. 148–151
Bronislava Gabrielová, Československý architekt, 1983, s. 8
Jiří Hlušička, Výtvarná kultura, 1984, s. 53–54
Marta Sylvestrová, Kateřina Svobodová (eds.), Best Western Premier Hotel International Brno. Design & art, Brno 2008
Jana Kořínková, Markéta Žáčková, Proměny architektury 2. poloviny 20. století, Ostrava 2012, s. 130-146

Soupis díla

1952
Pamětní deska Petra Bezruče, bronz, Brno, Nádražní 3
Pamětní deska Marie Steyskalové a Elišky Machové, Brno, nároží ulic Gorkého a Úvoz, Gorkého 35, restaurováno 1996

1953
Pamětní deska Antonínu Procházkovi, mramor, Brno, Antonína Procházky 23

1954
výzdoba průčelí budovy Hutního projektu Brno (dnes Kino Scala), bohanecký pískovec, arch. Lubor Lacina, Brno, Moravské náměstí 3

1955
reliéfy s tématem Rodina nad vchodovými dveřmi obytného domu, arch. Lubor Lacina, Brno, Údolní 15

1956
Sousoší Medvědi I a II, pískovec, Brno, původně součástí vodního prvku v zahradě mateřské školy Tučkova 36, od roku 2016 umístěno ve venkovním areálu plaveckého bazénu na Kraví hoře, restaurováno 2009

1957
trojsoší Anatom, muž a žena, pískovec, Olomouc, Anatomický ústav Palackého univerzity

1959
busta Viktora Kaplana, bronz, před budovou FaVU VUT, Brno, Údolní 51

1960
sousoší Ženy po koupeli, dobrovodský vápenec, Brno, náměstí 28. října (osazeno 1972), restaurováno 2009

1961
sousoší Pohostinství, dobrovodský vápenec, Brno, před hotelem International, Krajská cena Antonína Procházky (1965)
Dekorativní reliéf, umělý kámen s oblázky, spoluautor Jan Rajlich, Brno, severní fasáda hotelu International
Česající se dívka, dobrovodský vápenec, Brno, Novobranská ulice, v současné době park Koliště, Krajská cena Antonína Procházky (1965), restaurováno 2009

1962
reliéf Kosmický věk, Brno, portál zadního vchodu Technického muzea

1965
sousoší Matka s dítětem, bulharský vápenec, Boskovice, Hybešova 2
Památník osvobození, žula a tepaná měď, Frýdek-Místek, Hlavní třída

1967
sousoší Matka s dítětem, keramika, Znojmo, Pražská 98

1969
Dekorativní stěna, beton, Brno-Lesná, Jurkovičova ulice, restaurováno 2008

1970
skulptura Spoje, mušlový vápenec, bývalá budova spojů, Brno-Lesná, Okružní 1
Pomník k výročí založení města Opavy, žula a měděný tepaný plech

1972
plastika Květ, keramika, Brno-Lesná, Třískalova 13, restaurováno 2011, druhý odlitek pro sídliště Šumperk – sever, Evaldova 26

1973
reliéf Spoje, beton, Telekomunikační budova, Valašské Meziříčí, Soudní ulice

1974
plastika Květ, tepaný měděný plech, součástí vodního prvku před budovou Hlavního vlakového nádraží, Ostrava
plastika Kosmický věk, měděný tepaný plech, před Základní školou Hrabišín u Šumperka
sousoší Rodina, dobrovodský vápenec, před budovou Základní školy, Opava, ulice Edvarda Beneše

1975
sousoší Matka s dítětem, vápenec, Brno-Žabovřesky, Luční ulice, restaurováno 2011

1977
Plastika pro pohřebiště v Ořechově, ocel, Ořechov
sousoší Matka s dítětem, součást památníku pohřebiště, vápenec, Ořechov

1978
Mozaika, štípané kolorované sklo, u vchodu do Telekomunikační budovy, Břeclav, Jungmannova ulice

1980
reliéf Děti chrání přírodu, pískovec, Brno-Bystrc, Základní škola Laštůvkova 77

1981
plastika Růže pro Vincence Makovského, žula a měděný tepaný plech, Brno-Žabovřesky, Makovského náměstí

1982
skulptura Hudba, mušlový vápenec, před nákupním centrem B, Brno-Kohoutovice, Libušina třída, restaurováno 2017
sousoší Matka s dítětem / Mateřství, bulharský vápenec, před vchodem do Gynekologicko-porodnického pavilonu, areál Fakultní nemocnice, Brno-Bohunice
plastika Křídla, měděný tepaný plech, nové autobusové nádraží, Brno, Zvonařka

1983
reliéf Kytice, glazovaná keramika, u vstupu do budovy Základní školy, Brno-Starý Lískovec, Bosonožská 9

1984
Hudba z Kosmu, svařovaný plech, Brno-Kohoutovice, Libušina třída / Richterova ulice, restaurováno 2010

1985
Reliéf na fasádě budovy Výzkumných ústavů, dnes budova Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, měděný tepaný plech, Brno, Botanická 68a, dnes nedochováno na původním místě

1987
trojsoší Děti, bulharský vápenec, areál Základní školy, Brno-Bystrc, Vejrostova ulice

1990
Pamětní deska básníka Oldřicha Mikuláška, žula a bronz, Brno, Mášova 4, restaurováno 2013
Mozaika pro halu autobusového nádraží, kamenná mozaika, Český Krumlov, v současné době v rekonstrukci

Sylva Lacinová

Seznam staveb s díly umělce