doc. akad. arch. Ernst Wiesner

Architekt/ka

Ernst Wiesner se narodil 21. ledna 1890 v Malackách na Slovensku. Jeho rodiče pocházeli z Moravy, otec se živil prodejem papíru a psacích potřeb. V roce 1899 se rodina přestěhovala do Brna, kde se Wiesnerův obchod rozrostl a kde Ernst mohl studovat na Zemské vyšší reálné škole. V letech 1905–09 studoval na Vyšší průmyslové škole – obor stavební, poté se rozhodl pokračovat ve studiu ve Vídni. Nejdříve absolvoval několik semestrů na Technische Hochschule, kde se věnoval hlavně předmětům souvisejícím s architekturou a výtvarným uměním[1], v roce 1910 se mu však naskytla možnost přejít na vídeňskou Akademie der bildenden Künste do Mistrovské školy architektury, kterou vedl v tradičním duchu architekt Friedrich Ohmann.[2] Zde Wiesner zakončil svá studia v roce 1913.

Během první světové války působil u ženijního pluku v Polsku, Dalmácii a jižním Tyrolsku, poté se vrátil do Brna, kde roku 1919 začal pracovat jako samostatný architekt. Za jednu z Wiesnerových prvních realizací lze považovat stavbu dřevěného zahradního domku v ulici Drobného č. 28 pro Samuela a Hermine Beranovy. Přelomovým architektonickým dílem byl však Gutmannův nájemní dům v Údolní ulici č. 58, který do secesního Brna přinesl hladkou fasádu zdobenou pouze výraznými okenními šambránami, a stal se tak předzvěstí budoucího puristicky orientovaného vývoje brněnské architektury. V letech 1920–25 se Wiesner zabýval problémem zastavění bloku ulic Mozartovy a Beethovenovy, kde nakonec byly realizovány stavby Moravské zemské životní pojišťovny (Mozartova 3) a České banky Union (Beethovenova 4), které svými jednoduchými fasádami, použitím zajímavých materiálů a důrazem na logické uspořádání interiéru jasně naznačovaly priority architektovy budoucí tvorby. Tyto zásady se uplatnily také v souboru vil postavených v druhé polovině 20. let pro bohatou židovskou klientelu v brněnské Masarykově čtvrti. V roce 1924 vznikla vila pro Eduarda Münze (Hroznová 19), která přispěla Brnu novinkou v podobě natočení domu „zády do ulice“ nebo vila pro brněnského textilního továrníka Alfreda Stiassného (Hroznová 14), umístěná v rozlehlé zahradě.

Svérázným architektonickým počinem byla ve své době budova brněnského krematoria, realizovaná v letech 1925–30;  Wiesnerovi se v ní podařilo skloubit utilitární a technickou stránku stavby s efektním expresivním výrazem. Další významnou realizací, která ovlivnila podobu centra města Brna, byla stavba paláce Morava v letech 1926–29, kterou iniciovala Hermine Stiassná. Vyzvané mezinárodní soutěže se tehdy zúčastnili uznávaní architekti P. Behrens, I. A. Cambell, J. J. P. Oud a E. Wiesner. Originální stavba administrativní a obytné budovy (Divadelní 1), realizovaná podle Wiesnerova návrhu, nezapadá svým rozmanitým půdorysem a přívětivým výrazem režného zdiva do funkcionalistické šablony tehdejší stavební produkce. Nevšední tvar dispozice je přitom velkou měrou daný začleněním původní budovy do nové stavby a snahou o účelnost a maximální světelnost vnitřních prostor.

Dnes již nedochovaným skvostem mezi brněnskými kavárnami bylo Café Esplanade v Roosveltově ulici. Pro brněnského kavárníka Aloise Strompfa zde Wiesner vytvořil jedinečný prosvětlený otevřený prostor, procházející přes dvě patra, tvořený oválným sálem s proskleným stropem, vestavěným ve dvoře domu. Kavárna byla poškozena bombardováním v roce 1944, celý blok pak zcela zmizel při stavbě Janáčkova divadla v 50. letech. Jedním z mála Wiesnerových příspěvků do tehdy populární problematiky minimálního bydlení byl dvojdům (Bráfova 109 a 111) v kolonii Nový dům. Její stavba byla iniciována v rámci Výstavy soudobé kultury v Československu v roce 1928. V brněnských Žabovřeskách vznikla na základě návrhů významných českých architektů skupina malých rodinných domů s úsporným stavebním programem. Wiesnerovi se podařilo využít malou plochu způsobem, který umožňoval pohodlné a praktické bydlení. Proto také jeho dům jako jeden z mála objektů v kolonii unikl pozdějším výrazným stavebním zásahům obyvatel.

V letech 1928–30 došlo při stavbě Moravské banky na nám. Svobody ke spolupráci dvou výrazných osobností brněnské architektury. Soutěžní porota vyzvala na základě předložených návrhů Ernsta Wiesnera a Bohuslava Fuchse, aby společně realizovali stavbu, která představovala další významný krok na poli konstrukčních inovací – obě uliční fasády byly zavěšeny na železobetonové konstrukci, jejíž nosné články jsou patrné jen v interiéru stavby.[3] 

Poslední významnou realizací Ernsta Wiesnera v Brně byla přestavba tzv. Doretova dvora na Malinovského náměstí, který přiléhal k již dříve realizovanému paláci Morava. Architektovi se podařilo dokonale sjednotit svou budovu paláce Morava s novostavbou pomocí kompaktní fasády z režného zdiva, akcentovanou světlým obložením nároží stavby.

Před nacistickou okupací uprchl Ernst Wiesner teprve na jaře roku 1939 do Londýna. Tam působil jako správce budov české exilové vlády a dohlížel na dostavbu poškozených objektů. Po válce se nakrátko vrátil do Brna, a zjistil, že jeho dům byl pobořen, byt vykraden a plány, výkresy a písemnosti zničeny. V roce 1948 odešel kvůli politickému vývoji natrvalo do Anglie, kde získal pedagogické místo na prestižní Škole architektury na univerzitě v Liverpoolu. Zde působil až do své penze a byl za svou práci  odměněn prestižním vyznamenáním – titulem Master of Architecture. Jedinou větší architektonickou zakázkou v Anglii však byla stavba římskokatolické střední školy sv. Mikuláše v Liverpoolu.

Wiesnerovy kontakty s Brnem byly navázány až v polovině 60. let díky iniciativě arch. Bedřicha Rozehnala. Wiesnerovi byla udělena stříbrná medaile Univerzity J. E. Purkyně a čestný doktorát, významný teoretik architektury Zdeněk Kudělka o něm začal připravovat monografii. Rozvíjející se vztahy mezi liverpoolskou a brněnskou univerzitou architekta nadchly natolik, že zamýšlel věnovat Brnu  ročně částku 1 000 liber jako stipendium pro studenty a pedagogy. Podobným účelům měl sloužit také jeho dům v Liverpoolu, který chtěl po své smrti věnovat na ubytování českých studentů. Slibně se rozvíjející spolupráci, stejně jako plánovaným návštěvám Brna, však učinila přítrž změna politického klimatu v roce 1968. K tomu se přidala nemoc, která upoutala architekta na invalidní vozík a které Wiesner definitivně podlehl 15. července 1971.

PH

 


[1]     Architektonické tvarosloví, architektonická kresba, malířská perspektiva – prof. Karl Mayreder, kresba aktů – prof. Eduard Weith, nauka o stavbě a proporcích lidského těla – dr. Hermann Heller, starokřesťanská a středověká architektura – prof. Max von Ferstel, architektonická kresba, dějiny architektury – dr. Josef Neuwirth, památková péče – dr. Holey.

[2]     Ohmannova škola stála v opozici k novátorskému ateliéru Otto Wagnera, který prosazoval nový pohled na architekturu a na rozdíl od Ohmanna nepřikládal takový význam studiu historických stylů. Zajímavé je i dochované výstupní hodnocení, které Ohmann uděloval na závěr studia každému studentovi: „...Umělecky nadaný pan Wiesner se osvědčil během studia jako snaživý a pilný. Jeho poslední projekt, hotel v Brně (nezachoval se – pozn. aut.), ukazuje prakticky myslícího architekta. Zvláště je nutno zdůraznit jeho plynulé začlenění stavby do okolní zástavby, a proto je možno co nejvřeleji doporučit ho jako spolupracovníka.“ (Kudělková – ABK – Protokoly o vysvědčeních).  Závěrečná hodnocení se zřejmě příliš nelišila, podobné obdržel i arch. Karl Lehrmann, který byl pravděpodobně Wiesnerovým spolužákem a jehož architektonické směřování na rozdíl od Wiesnera zůstalo věrné historizujícím zásadám Ohmannovým.

[3]     S Bohuslavem Fuchsem se Wiesner zúčastnil ještě soutěže na Všeobecný penzijní ústav v Brně v Burešově ulici v roce 1930, ale ten byl nakonec postaven podle projektu Emila Králíka. Ve 30. letech se Wiesner zúčastnil i soutěže na Nejvyšší soud v Husově ulici (soutěž později zrušena a vypsána znovu na stavbu v ulici Veveří  naproti budově České techniky – stavba nakonec nebyla realizována). Nejpodivněji se však jeví situace kolem soutěže na Úřední budovu města Brna, která byla později vypsána pro stejný pozemek v Husově ulici. Porota nakonec pověřila architekty Fuchse, Kumpošta, Wiesnera a Babánka k vytvoření finálního návrhu, v průběhu prací však docházelo ze strany města k zásahům a změnám zadání takovým způsobem, že se přes usilovnou práci architektů do začátku války nepodařilo projekt dokončit.