Jaroslav Josef Polívka
Jaroslav J. Polívka po studiích stavitelství na pražské české technice krátce praktikoval ve stavitelské firmě Flixe Kvetinga a Antonína Kotka. V letech 1912–1916 ale nejprve pokračoval v dalším studiu na Federálním technickém institutu v Zurichu (ETH Zurich) a pak také samostatně stavěl ve Švýcarsku. Do Švýcarska odešel Jaroslav J. Polívka v roce 1912 i se svou ženou a narodil se jim tam nejstarší syn. Záhy vedl curyšskou filiálku firmy Società italiana cemento armato (Italská společnost pro armovaný beton). Ve Švýcarsku a Itálii Polívka realizoval řadu inženýrských staveb – závodní automobilovou dráhu v Oerlikonu, továrny v St. Gallen, most v Civitella, je autorem projektu regulace řek Muota a Seez či nádraží v Sissachu, ale navrhoval také obytné stavby či školy. Když se v roce 1918 Jaroslav J. Polívka vrátil z války a přišel zpět do Prahy, měl poměrně velký kapitál ze své stavitelské činnosti ve Švýcarsku. Nakoupil tak řadu pozemků v Bubenči, které zhodnotil výstavbou činžovních i rodinných domů. Postavil zde v letech 1920 až 1925 nejméně pět luxusních vil, jeden čtyřdům a později tři činžáky v blokové zástavbě. Do jedné z vil se také nastěhoval. V roce 1927 se spojil s mladým architektem Josefem Havlíčkem, spolu nejprve navrhli revoluční projekt přemostění Nuselského údolí s devíti odhlučněnými obytnými věžáky nesoucími mostovku. Tento projekt se nerealizoval. Tentýž rok začali se stavbou paláce Chicago na Národní třídě pro zemědělského velkopodnikatele Jindřicha Kolowrata-Krakowského a stavěli spolu také palác Habich ve Štěpánské ulici. V letech 1929–1933 spolupracoval Polívka s Oldřichem Tylem na paláci Klazar v Panské ulici.
Polívka také podporoval umění, mladé básníky a sběratelství, začátkem 20. let byl redaktorem Stavitelských listů.
Mezi válkami Jaroslav J. Polívka realizoval několik staveb v Brně, v letech 1928–1930 jezdil do Brna téměř každý týden. Vedle reprezentativního a velkoměstského paláce Jalta s prodejní pasáží a kinem navrhl sousední činžovní dům se sídlem firmy Siemens, čímž uzavřel severní frontu Dominkánského náměstí. Na místě dnešního kina Scala vystavěl v letech 1928–1929 sídlo Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců v internacionálním stylu s kavárnou a víceúčelovým sálem. Realizoval činžovní dům čp. 549 na rohu Kotlářské a Bayerovy, minimální byty v ulici Merhautova a Sýpka a navrhoval ještě další šestiposchoďový činžovní dům s předsunutými balkony ve Vranovské ulici v Zábrdovicích, který se nakonec nerealizoval. Podílel se také na výstavbě prvních pavilonů na brněnském výstavišti (restaurační pavilon a pavilon Svazu národních jednot a matic). Multifunkční palác Jalta však zůstává patrně nejprogresivnější stavbou Jaroslava Polívky v Brně, představuje nový stavební typ, který se tou dobou rozvíjel v Praze i v moravské metropoli.
V letech 1935–1940 realizoval jeden ze svých nejrozsáhlejších projektů: budovu Rotterdamské burzy obilovin, zastřešenou samonosnou sklobetonovou konstrukcí o ploše bezmála 14 tisíc metrů čtverečních. V roce 1937 se Polívka podílel na realizaci modernistického pavilonu Československa na Světové výstavě v Paříži, který navrhl Jaromír Krejcar. Díky této spolupráci začal o rok později pracovat s architektem Kamilem Roškotem na konstrukčním řešení pavilonu pro Světovou výstavu v New Yorku, která byla otevřena ve výstavním areálu ve Flushing Meadows v Queensu. Na realizaci Pavilonu Československa, Česko-Slovenska a nakonec Protektorátu Čechy a Morava pracoval Polívka i se svým synem Milošem mezi lety 1938–1939. Do Spojených států postupně přišla celá jeho rodina, jako poslední až po druhé světové válce jeho dcera. Polívka hned v roce 1940 získal profesorské místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley a začal se věnovat i konzultační, projekční a stavitelské činnosti. V letech 1952–1957 učil také na Stanfordově univerzitě. Nejprve přestavěl v roce 1943 svůj dům na Arch Street v severním Berkeley v duchu jednoduchého modernismu, následovaly další rodinné a řadové domy včetně domu pro syna Miloše a prototypového domu z monolitického betonu na Arch Street. Z roku 1947 pochází prosklený administrativní objekt Tioga Building v Berkeley, nesený větvenými diagonálními piloty. V roce 1949 spolupracoval s architektem Williamem Patrickem na domě v Redwood City, inspirovaném usonskými domy Franka Lloyda Wrighta. V roce 1952 spolunavrhl čínský metodistický kostel v Oaklandu, kde se rovněž inspiroval Wrightovou syntézou mezi východní a západní kulturou. V San Franciscu projektoval betonové etážové garáže se spirálovou rampou na ulici Van Ness. Za války pracoval pro námořnictvo – stavěl doky a sklady v Sanfranciském zálivu, později pracoval pro oaklandskou korporaci Kaiser.
Z Polívkovy rozmanité a rozsáhlé činnosti ve Spojených státech je nejznámější jeho spolupráce s architektem Frankem Lloydem Wrightem. Mezi lety 1946 a 1959 spolupracovali na osmi projektech, z nichž byly realizovány dva: Guggenheimovo muzeum v New Yorku a dostavba věže sídla firmy S. C. Johnson & Son v Racine ve Wisconsinu. Hned na prvním setkání s Wrightem v květnu 1946 začal Polívka pracovat na odstranění vnitřních podpor spirálové rampy v Guggenheimově muzeu, což se mu nakonec povedlo. Polívka inicioval projekt nejprve dvou, nakonec jednoho mostu přes Sanfranciský záliv, na němž později také spolupracoval s Wrightem. Vznikl utopický projekt mostu, jehož mostovka se měla uprostřed vyvýšit, rozdělit a mezi ramena, která takto vznikla, navrhl visutý odpočinkový park. Záměr vystavět pod Sanfranciským zálivem podzemní dráhu v roce 1957 však plány na výstavbu Polívkova a Wrightova mostu zhatil. Polívka pro Wrighta navrhl konstrukční řešení druhé verze půlkruhové vily dřívějšího Wrightova klienta V. C. Morrise, která měla viset ze skály nad oceánem v oblasti Sea Cliff v San Franciscu. Vztah Wrighta a Polívky byl ambivalentní: přestože Polívka Wrighta obdivoval a vážil si jej, jejich spolupráci provázely konflikty, jež se týkaly Polívkových kompetencí při prosazování projektů a hlavně nezaplacených honorářů Polívkovi.
Jaroslav Josef Polívka seznámil Wrighta se španělským inženýrem Eduardem Torrojou, jehož knihu Filozofie struktur přeložil se svým synem do angličtiny. Všichni tři, Wright, Torroja a Polívka, společně navrhli utopický projekt Mile High Building, míli vysoký mrakodrap, který měl pojmout všechny funkce města do jedné výškové stavby. Polívka v posledních letech pracoval na nikdy nedokončeném projektu encyklopedie nejvýznamnějších soudobých stavebních inženýrů, kam chtěl zařadit také Torroju, a neustále prohluboval svůj výzkum fotoelastické metody a pracoval na patentech typizovaných betonových stavebních prvcích, které měly mít univerzální použití. Polívka zemřel jen několik měsíců po Wrightovi v roce 1960.
LZL
Architekt/ka
Jaroslav Josef Polívka
Datum narození
20. 4. 1886 Praha
Datum úmrtí
9. 2. 1960 Berkeley
Literatura
Barry Bergdoll,
Jennifer Gray (eds.),
Frank Lloyd Wright: Unpacking the Archive,
New York 2017, s. 209–225
Susana Tejada (ed.),
Engineering the Organic. The Partnership of Jaroslav J. Polivka and Frank Lloyd Wright,
Buffalo: State University of New York 2000
Ladislav Zikmund-Lender,
Lístek do Nového Světa / Ticket to the New World,
Praha 2018, s. 28–43
Paul V. Turner,
Frank Lloyd Wright and San Francisco,
New Haven and London 2016
Yvonne Janková,
Architektura ČSR,
1986, s. 228
