Jaroslav Josef Polívka
Jaroslav J. Polívka po studiích stavitelství na pražské české technice krátce praktikoval ve stavitelské firmě Flixe Kvetinga a Antonína Kotka. V letech 1912–1916 ale nejprve pokračoval v dalším studiu na Federálním technickém institutu v Zurichu (ETH Zurich) a pak také samostatně stavěl ve Švýcarsku. Do Švýcarska odešel Jaroslav J. Polívka v roce 1912 i se svou ženou a narodil se jim tam nejstarší syn. Záhy vedl curyšskou filiálku firmy Società italiana cemento armato (Italská společnost pro armovaný beton). Ve Švýcarsku a Itálii Polívka realizoval řadu inženýrských staveb – závodní automobilovou dráhu v Oerlikonu, továrny v St. Gallen, most v Civitella, je autorem projektu regulace řek Muota a Seez či nádraží v Sissachu, ale navrhoval také obytné stavby či školy. Když se v roce 1918 Jaroslav J. Polívka vrátil z války a přišel zpět do Prahy, měl poměrně velký kapitál ze své stavitelské činnosti ve Švýcarsku. Nakoupil tak řadu pozemků v Bubenči, které zhodnotil výstavbou činžovních i rodinných domů. Postavil zde v letech 1920 až 1925 nejméně pět luxusních vil, jeden čtyřdům a později tři činžáky v blokové zástavbě. Do jedné z vil se také nastěhoval. V roce 1927 se spojil s mladým architektem Josefem Havlíčkem, spolu nejprve navrhli revoluční projekt přemostění Nuselského údolí s devíti odhlučněnými obytnými věžáky nesoucími mostovku. Tento projekt se nerealizoval. Tentýž rok začali se stavbou paláce Chicago na Národní třídě pro zemědělského velkopodnikatele Jindřicha Kolowrata-Krakowského a stavěli spolu také palác Habich ve Štěpánské ulici. V letech 1929–1933 spolupracoval Polívka s Oldřichem Tylem na paláci Klazar v Panské ulici.
Polívka také podporoval umění, mladé básníky a sběratelství, začátkem 20. let byl redaktorem Stavitelských listů.
Mezi válkami Jaroslav J. Polívka realizoval několik staveb v Brně, v letech 1928–1930 jezdil do Brna téměř každý týden. Vedle reprezentativního a velkoměstského paláce Jalta s prodejní pasáží a kinem navrhl sousední činžovní dům se sídlem firmy Siemens, čímž uzavřel severní frontu Dominkánského náměstí. Na místě dnešního kina Scala vystavěl v letech 1928–1929 sídlo Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců v internacionálním stylu s kavárnou a víceúčelovým sálem. Realizoval činžovní dům čp. 549 na rohu Kotlářské a Bayerovy, minimální byty v ulici Merhautova a Sýpka a navrhoval ještě další šestiposchoďový činžovní dům s předsunutými balkony ve Vranovské ulici v Zábrdovicích, který se nakonec nerealizoval. Podílel se také na výstavbě prvních pavilonů na brněnském výstavišti (restaurační pavilon a pavilon Svazu národních jednot a matic). Multifunkční palác Jalta však zůstává patrně nejprogresivnější stavbou Jaroslava Polívky v Brně, představuje nový stavební typ, který se tou dobou rozvíjel v Praze i v moravské metropoli.
V letech 1935–1940 realizoval jeden ze svých nejrozsáhlejších projektů: budovu Rotterdamské burzy obilovin, zastřešenou samonosnou sklobetonovou konstrukcí o ploše bezmála 14 tisíc metrů čtverečních. V roce 1937 se Polívka podílel na realizaci modernistického pavilonu Československa na Světové výstavě v Paříži, který navrhl Jaromír Krejcar. Díky této spolupráci začal o rok později pracovat s architektem Kamilem Roškotem na konstrukčním řešení pavilonu pro Světovou výstavu v New Yorku, která byla otevřena ve výstavním areálu ve Flushing Meadows v Queensu. Na realizaci Pavilonu Československa, Česko-Slovenska a nakonec Protektorátu Čechy a Morava pracoval Polívka i se svým synem Milošem mezi lety 1938–1939. Do Spojených států postupně přišla celá jeho rodina, jako poslední až po druhé světové válce jeho dcera. Polívka hned v roce 1940 získal profesorské místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley a začal se věnovat i konzultační, projekční a stavitelské činnosti. V letech 1952–1957 učil také na Stanfordově univerzitě. Nejprve přestavěl v roce 1943 svůj dům na Arch Street v severním Berkeley v duchu jednoduchého modernismu, následovaly další rodinné a řadové domy včetně domu pro syna Miloše a prototypového domu z monolitického betonu na Arch Street. Z roku 1947 pochází prosklený administrativní objekt Tioga Building v Berkeley, nesený větvenými diagonálními piloty. V roce 1949 spolupracoval s architektem Williamem Patrickem na domě v Redwood City, inspirovaném usonskými domy Franka Lloyda Wrighta. V roce 1952 spolunavrhl čínský metodistický kostel v Oaklandu, kde se rovněž inspiroval Wrightovou syntézou mezi východní a západní kulturou. V San Franciscu projektoval betonové etážové garáže se spirálovou rampou na ulici Van Ness. Za války pracoval pro námořnictvo – stavěl doky a sklady v Sanfranciském zálivu, později pracoval pro oaklandskou korporaci Kaiser.
Z Polívkovy rozmanité a rozsáhlé činnosti ve Spojených státech je nejznámější jeho spolupráce s architektem Frankem Lloydem Wrightem. Mezi lety 1946 a 1959 spolupracovali na osmi projektech, z nichž byly realizovány dva: Guggenheimovo muzeum v New Yorku a dostavba věže sídla firmy S. C. Johnson & Son v Racine ve Wisconsinu. Hned na prvním setkání s Wrightem v květnu 1946 začal Polívka pracovat na odstranění vnitřních podpor spirálové rampy v Guggenheimově muzeu, což se mu nakonec povedlo. Polívka inicioval projekt nejprve dvou, nakonec jednoho mostu přes Sanfranciský záliv, na němž později také spolupracoval s Wrightem. Vznikl utopický projekt mostu, jehož mostovka se měla uprostřed vyvýšit, rozdělit a mezi ramena, která takto vznikla, navrhl visutý odpočinkový park. Záměr vystavět pod Sanfranciským zálivem podzemní dráhu v roce 1957 však plány na výstavbu Polívkova a Wrightova mostu zhatil. Polívka pro Wrighta navrhl konstrukční řešení druhé verze půlkruhové vily dřívějšího Wrightova klienta V. C. Morrise, která měla viset ze skály nad oceánem v oblasti Sea Cliff v San Franciscu. Vztah Wrighta a Polívky byl ambivalentní: přestože Polívka Wrighta obdivoval a vážil si jej, jejich spolupráci provázely konflikty, jež se týkaly Polívkových kompetencí při prosazování projektů a hlavně nezaplacených honorářů Polívkovi.
Jaroslav Josef Polívka seznámil Wrighta se španělským inženýrem Eduardem Torrojou, jehož knihu Filozofie struktur přeložil se svým synem do angličtiny. Všichni tři, Wright, Torroja a Polívka, společně navrhli utopický projekt Mile High Building, míli vysoký mrakodrap, který měl pojmout všechny funkce města do jedné výškové stavby. Polívka v posledních letech pracoval na nikdy nedokončeném projektu encyklopedie nejvýznamnějších soudobých stavebních inženýrů, kam chtěl zařadit také Torroju, a neustále prohluboval svůj výzkum fotoelastické metody a pracoval na patentech typizovaných betonových stavebních prvcích, které měly mít univerzální použití. Polívka zemřel jen několik měsíců po Wrightovi v roce 1960.
LZL
Architekt/ka
Jaroslav Josef Polívka
Datum narození
20. 4. 1886 Praha
Datum úmrtí
9. 2. 1960 Berkeley
Literatura
Yvonne Janková,
Architektura ČSR,
1986, s. 228
Barry Bergdoll,
Jennifer Gray (eds.),
Frank Lloyd Wright: Unpacking the Archive,
New York 2017, s. 209–225
Susana Tejada (ed.),
Engineering the Organic. The Partnership of Jaroslav J. Polivka and Frank Lloyd Wright,
Buffalo: State University of New York 2000
Ladislav Zikmund-Lender,
Lístek do Nového Světa / Ticket to the New World,
Praha 2018, s. 28–43
Paul V. Turner,
Frank Lloyd Wright and San Francisco,
New Haven and London 2016
