Václav Dvořák stavitel
Významný brněnský stavitel Václav Dvořák se narodil v roce 1900 v Brně, kde také v letech 1917–21 absolvoval studium na České státní průmyslové škole. Poté působil v několika stavebních firmách a také v kanceláři pro výstavbu Masarykovy univerzity pod vedením architekta Miloše Lamla. V polovině 20. let získal místo v oddělení architektury brněnského Stavebního úřadu, kde spolupracoval s architektem Bohuslavem Fuchsem. Pracoval také ve firmě stavitele Františka Hrdiny a po složení stavitelské zkoušky v roce 1925 založil společně s Ervínem Grünhutem vlastní stavební firmu, zakrátko se však zcela osamostatnil. Jeho první zakázky se týkaly hlavně stavby rodinných domků, které byly pro začínající stavitele cenově dostupnější než velké činžovní domy[1] a jejichž stavbu podporoval také brněnský Stavební úřad. Podle ideje anglického zahradního města tak ve
20. a 30. letech v redukované podobě vznikaly celé kolonie jednopatrových řadových domků s úzkou uliční fasádou a vlastním pozemkem, tvořící pravidelný rastr ulic lemovaný chodníky se stromořadím, který určil podobu mnoha brněnských vilových čtvrtí.[2]
V roce 1928 se spojil Dvořák ve svém stavebním podnikání se stavitelem Aloisem Kubou a společně vybudovali jednu z nejvýznamnějších projekčních kanceláří meziválečného Brna. Jejich společná činnost se ze začátku týkala také převážně stavby malých rodinných domů. Stálým rozvíjením typové zástavby vznikl propracovaný koncept pojetí individuálního bydlení středních vrstev. Domy se např. stavěly na úzké parcele v řadové zástavbě, což eliminovalo stavební náklady i pozdější údržbu fasády a chodníků. Ve 30. letech se firma začala zaměřovat na stavbu velkých nájemních domů. Na parcelách bývalých továren a průmyslových objektů v blízkosti dnešní Kotlářské ulice začaly vyrůstat nové ulice kvalitních činžovních domů postavených podle racionálních a ekonomických zásad a s moderním technickým vybavením. V domech bylo například zaváděno ústřední topení a výtahy se objevovaly už u třípatrových staveb. Kvalitní architektonické návrhy zajišťoval bratr Aloise Kuby, architekt Vilém Kuba, který se stal po studiích zaměstnancem firmy. Typickými prvky těchto staveb, které dodnes prozrazují jejich autorství, jsou výrazně přetažené kazetové korunní římsy, průběžné arkýře a schodišťová okna nebo opaxitové a šamotové obklady přízemí a chodeb.
V roce 1932 se stavitel Dvořák a bratři Kubové osamostatnili. Václav Dvořák pak až do začátku války spolupracoval převážně s architektem Jaroslavem Brázdou. Výjimku tvořila Dvořákova vlastní vila ve Foustkově ulici z roku 1936, která vznikla podle návrhu Sergeje Medvěděva a Mojmíra Kyselky, autorem vybavení interiéru byl Jaroslava Grunt. Velkorysé pojetí vily, kde byla vystavena Dvořákova sbírka obrazů, byla protipólem strohé racionality zmíněných nájemních domů. (Dvořákova sběratelská činnost měla v kontextu avantgardního umění nemalý význam. Koncem 30. a hlavně během 40. let shromáždil množství významných soudobých děl českých umělců různých generací.[3] )
Za druhé světové války činnost firmy pokračovala a v rámci záchrany zaměstnanců před nuceným nasazením získávala zakázky na stavbu sídlišť v Rakousku. Vztah Václava Dvořáka k jeho zaměstnancům byl v tomto ohledu opravdu nadstandardní. Z přebytků z těchto staveb (asi 3 miliony korun) byl např. zřízen speciální fond, který hradil jejich vlastní potřeby.
Po skončení války se Václav Dvořák, kterého pojilo k Brnu silné citové pouto, podílel s velkým nasazením na jeho obnově. K jedné z jeho zásluh patří záchrana poničeného Domu německých umělců (dnešní Dům umění) na Malinovského nám. před zbořením a prosazení jeho obnovy, kterou provedl architekt Bohuslav Fuchs. Poúnorové události a komunistický převrat však Václavu Dvořákovi – velkopodnikateli a „třídnímu nepříteli“ – nepřinesly nic dobrého. Jeho stavební firma byla znárodněna a Dvořák poslán na nucenou práci na stavbu Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Kunčicích. Poté bydlel s rodinou na chatě v Babicích u Brna. Velké starosti mu však dělala jeho sbírka obrazů, kterou nakonec ze strachu z perzekucí začal rozdávat přátelům. V roce 1959 byl odsouzen za nelegální prodej uměleckých předmětů na tři roky vězení v Praze na Pankráci a zkonfiskovaná díla se stala součástí sbírek Moravské galerie v Brně. V 60. letech působil v OSPAP (tehdejší Odbytové sdružení papírenského průmyslu) v Brně a v Ústavu pro doškolování středních zdravotnických pracovníků v Brně. Václav Dvořák zemřel v září roku 1984 v Brně.
PH
[1] Stavitelské firmy v této době většinou stavěly domy na vlastní náklady a teprve potom pro ně sháněly kupce.
[2] Černá Pole, Žabovřesky, Pisárky, Královo Pole.
[3] Vlastnil obrazy Jana Preislera, Karla Špillara, představitelů Osmy – Antonína Procházky, Emila Filly, Willyho Nowaka, Otakara Kubína, Tvrdošíjných – Josefa Čapka, Václava Špály, Alfreda Justitze, Rudolfa Kremličky, Otakara Marvánka, dále díla Josefa Šímy, Georga Karse, Oldřicha Koníčka, Jana Trampoty, Františka Tichého, Jana Baucha, Jana Slavíčka, Vladimíra Sychry, Miloslava Holého, Aloise Fišárka, Josefa Krále, Františka Foltýna, Petra Dillingera, Otakara Nejedlého, Ludvíka Kuby, Bořivoje Žufana, Eduarda Miléna a Františka Doubravy, a plastiky Josefa Kubíčka, Vincence Makovského, Jana Laudy a Karla Pokorného. Na výstavě Umění republikánského Španělska roku 1946 získal díla Oscara Manuela Domingueze, Antoniho Clavého, Josého Palmeira a Picassův obraz Šedá hlava (1941, dnes NG Praha). Viz Lubomír Slavíček, Stavitel Václav Dvořák jako sběratel a mecenáš umění, in: Václav Dvořák, Vilém a Alois Kuba. Brněnští stavitelé 30. let, Petr Pelčák, Ivan Wahla (eds.), Obecní dům Brno, 2002.
Architekt/ka
Václav Dvořák stavitel
Datum narození
20.9.1900 Brno
Datum úmrtí
21.9.1984 Brno
Literatura
Petr Pelčák,
Ivan Wahla (eds.),
Václav Dvořák, Vilém a Alois Kuba. Brněnští stavitelé 30. let,
Brno 2002
