Stavební blok vymezený dnešními ulicemi Rooseveltova a Sukova získal svou nynější podobu na samotném konci 19. století, kdy na Sukově ještě stála řádka malých domků sledujících průběh dřívější hradby, a blok utvářel jen jeden větší dům neznámé podoby. Naproti v parku Koliště bylo v roce 1882 otevřeno divadlo od vídeňské dvojice Fellner&Helmer, což výstavbu nejbližšího okolí značně podnítilo. Pozemek zde získal stavitel Johann Zoufal a podle návrhu Germana Wanderleye v letech 1888–1889 jako výhodnou investici postavil nájemní dům. Až po několika letech na něj navázaly Baumannův dům zvaný Včelín a Hypoteční a zemědělská banka od Antonína Tebicha, která blok uzavřela od severu. Hned po dostavbě v listopadu 1889 v domě otevřela restaurace Johanna Huttera nabízející, vyjma čerstvé kuchyně za přiměřené ceny, rakouská a maďarská vína nebo pivo ze Starého Plzence. Vzhledem k situování naproti divadlu si klientelu jistě našla. Už v roce 1895 se dům nacházel v majetku obchodníka s kůžemi Maxe Schimetschka a postupně se stává bydlištěm zejména židovských rodin z vyšší společenské třídy. V roce 1900 zde žila rodina vlnařského továrníka Viktora Hechta nebo advokáta Phillipa Ellingera. Nejpozději v roce 1921 dům vlastnil zakladatel a provozovatel prvních brněnských kin Dominik Morgenstern. V té době v domě sídlila banka pro pivovarnický průmysl a nábytkářská firma Gustava Reichnera. Po druhé světové válce dům připadl státu, dnes je v majetku České národní banky. Zkušený architekt a profesor brněnské německé průmyslovky Germano Wanderley nájemní dům Johanna Zoufala, s kterým často spolupracoval, navrhl ve stylu pozdního historismu. Na přízemí otevřené trojicí oblouků navazují další tři podlaží, z nichž každé definuje odlišné architektonické členění. První patro zaplňuje až téměř přehršel dekorem obalených konzol a volut vynášejících kordonovou římsu oddělující hlavní druhé podlaží. To se do ulice otevírá obloukovými okny ve vyřezávaných rámech, ústřední osa zahrnuje balkon s novobarokní rokajovou mříží. Ačkoliv je poslední podlaží výzdobou nejstřízlivější, přesto i zde zůstalo minimum ploch nepojednaných štukovou výzdobou. Hlavní římsu v ústřední ose završuje oplechovaný vikýř, pod kterým se mezi festony nachází letopočet 1889 poukazující na dokončení domu. Přízemí bylo původně přepásáno hmotnou nepravou bosáží, v letech 1995–1998 nahrazenou obkladem z leštěné červené žuly. Adaptaci domu na součást ČNB provedli architekti Zdeněk Žilka, Jan Němec a Ivo Bílý v sebejisté bankovní architektuře 90. let – kromě úpravy fasád přízemí byl zcela přestavěn interiér.
Matěj Krunorád
