Moritz Kellner (od roku 1883 s predikátem von Brünnheim) spolu s Franzem Neubauerem v roce 1862 vyhrál v poslední soutěži na urbanistické řešení okružní třídy. Již v té době patřil mezi zavedené architekty a stavitele a majitele realit, tudíž se mu roku 1865 podařilo zakoupit cennou parcelu naproti kostelu sv. Tomáše, kde stávala vojenská pekárna. V letech 1869–1871 zde postavil nájemní dům palácového typu sloužící k bydlení vyšších společenských vrstev zejména německojazyčného Brna. V mnohapokojových bytech se sloužícími tu od roku 1875 bydlel například penzionovaný polní maršál Josef Krautwald von Annau s dětmi, včetně pozdějšího generála Josefa ml. V roce 1880 zde žil první rektor německé techniky, matematik Carl Prentner a dlouhá desetiletí i jeho kolega Gustav Niessel von Mayendorf, astronom a mykolog. O deset let později dům obýval mecenáš Karl Wawra nebo primář brněnské interny a osobní lékař d’Elvertů a Offermannů Franz Brenner. V roce 1900 bychom zde našli významného tiskaře a propagátora turistiky Leopolda Karafiata. V letech 1873–1883 v domě našlo azyl nově založené Uměleckoprůmyslové muzeum, než získalo novou budovu na dnešní Husově. Navzdory mohutné výstavbě 2. poloviny 19. a počátku 20. století v Brně stále chybělo dostatek kancelářských prostor pro státní úřady, Kellnerův dům proto roku 1902 zakoupil stát, aby zde sídlilo okresní hejtmanství Brna venkova. Okresnímu úřadu a dalším institucím dům sloužil až do roku 2006, kdy se po rekonstrukci stal sídlem Nejvyššího správního soudu.
Během stavby domu se urbanistická struktura tehdejšího Lažanského náměstí teprve utvářela. Čtyřposchoďový monumentální dům sice nekonkuroval dominantě kostela sv. Tomáše a vedle stojícího Místodržitelského paláce, v porovnání s protější frontou přízemních domů ulice Solniční však vyvstal výrazný kontrast. Kellner svůj nájemní dům (ačkoliv zde patrně nikdy nebydlel) koncipoval jako kombinaci městského paláce s moderním nájemním domem typu Hof – podobně jako Městský dvůr na Šilingrově náměstí, který podle projektu Franze Fröhlicha na začátku 50. let 19. století realizoval. Symetrickým fasádách vévodí mírně vystupující nárožní arkýře s balkony a především ústřední vstupní osa s monumentálním portálem. Jeho rámování utváří reprezentativní novorenesanční architektura využívající pozdně antické tvarosloví korintských sloupů a pilastrů rozehrávající na ploše tří podlaží dynamickou hru. Ta vrcholí novobarokní kartuší nesoucí nyní českého lva, původně však s velkou pravděpodobností iniciálu stavitele, se kterou se v podobě písmene K setkáváme nad okny druhého patra arkýřů. Po zakoupení budovy státem proběhla adaptace projevující se zejména nástavbou posledního podlaží provedenou patrně až ve 20. letech 20. století. Nástavba má podobu ryze památkářské kontextuální architektury – nejen, že rozvržením navazuje na stará patra a využívá i novorenesanční detaily, ale dokonce zachovala celou korunní římsu s atikovými štíty, kterými vrcholí nárožní osy. Patro se totiž podařilo vměstnat namísto půdního polopatra otevírajícího se ven pouze malými obdélnými okénky, která nahradila velká okna.
Matěj Kruntorád
