Mezi nejvýznamnější rezidenční objekty brněnské okružní třídy náleží Pražákův palác. Tento novorenesanční nájemní dům byl postaven v letech 1872–1874 pro předního politika moravských Čechů, právníka a pozdějšího ministra JUDr. Aloise Pražáka, a to na prestižní parcele u ústí Husovy ulice. Volba architekta Theophila Hansena, hvězdy vídeňské architektury, zdaleka nebyla náhodná. Pražák se s Hansenem setkal již při prosazování stavby Zemské nemocnice u sv. Anny a pak v souvislosti s budováním sousedního Besedního domu. Pražákův palác s Besedním domem urbanisticky přímo souvisí, Hansen je navrhl jako dva komplementární solitéry v areálu se sdíleným dvorem. Pražákův palác je volně stojící blokovou budovou s vnitřním nádvořím, které zajišťovalo osvětlení interiéru. Typologicky tak odpovídá tradičnímu vídeňskému typu „Hof“ (dvůr), určenému k trvalému či pohostinskému bydlení. Najdeme tak u něj vedle vnitřního dvora i reprezentativní formální tvarosloví na fasádě a akcentaci nároží. V Hansenově tvorbě je Pražákův palác vyvrcholením jeho snah o dosažení optimální podoby tohoto stavebního typu. Fasádu pojatou v duchu severoitalské pozdní renesance horizontálně člení kordonové římsy. Přízemí je opatřeno bosáží, zatímco patra jsou odlehčeně rýhována. Okna prvního patra jsou akcentována trojúhelníkovými frontony, nároží budovy zpevňuje armování, nárožní okna jsou zdvojená. Dominantním prvkem je mohutná korunní římsa zdobená lvími maskarony, kterou nesou dekorativní konzoly přecházející v pilastry s ženskými karyatidami. Hlavní vstup je zdůrazněn balkonem na polopilířích. Zatímco průčelí při Husově ulici mají tři nadzemní podlaží, fasáda do Besední ulice je v reakci na terénní zlom čtyřapůlpatrová. V brněnském kontextu inovátorské je dispozičním řešení paláce, Hansen uplatnil motiv odkazující na renesanční arkádové dvory čili centrální komunikační halu, do které propojil schodiště se zrcadlově orientovaným světlíkem. Poměrně úzké podkovovité schodiště je klíčovým komunikačním prvkem, v jednotlivých patrech ústí do pilířovitých atrií. Pozdější dílčí stavební úpravy v interiéru i exteriéru prováděli na začátku 20. století architekti Josef Karásek (1905–1907) a Alois Prastorfer. Po roce 1948 palác přešel do státní správy. V roce 1985 objekt získala Moravská galerie a v letech 1990–1994 prošel rekonstrukcí podle projektu Zdeňka Michala a Jiřího Kopřivy, která prostory adaptovala pro galerijní účely. Dnes slouží jako výstavní prostor pro expozice moderního a současného umění, knihovnu a administrativní zázemí galerie.
Veronika Lukešová
