Rudolf Stockar

Architekt a návrhář, který dokázal reagovat na rychlou proměnu stylů první poloviny 20. století a nebál se zakázek jakéhokoliv rozměru – od malých chat přes školní budovy a nemocnice až po urbanistická řešení. Jeho láska k uměleckému řemeslu se propsala do návrhů interiérového zařízení i do ztvárnění předmětů denní potřeby. Po patnáct let stál v čele uměleckořemeslného hnutí Artěl, jehož zlatá éra bývá spojována s českým kubismem.

Rudolf Stockar, křtěný Rudolf Stockar von Bernkopf, se narodil do rodiny správce doloplazského cukrovaru Rudolfa Marii Jana Stockara von Bernkopf a jeho ženy Vojtěšky, roz. Filipové. Kořeny původně švýcarského a rakouského šlechtického rodu Stockarů sahají až do 15. století.

V letech 1904‒1909 Stockar vystudoval odbor pozemního stavitelství u profesorů Jana Kouly, Josefa Schulze a Rudolfa Kříženeckého na C. K. českém vysokém učení technickém. Zde také získal vztah k drobnému umění a cit pro řemeslný detail, který ještě umocnila návštěva Anglie. Stál také u zrodu Artělu (1908), významného uměleckořemeslného sdružení, inspirovaného právě anglickým hnutím Arts & Crafts, německými ateliéry školy Bauhaus nebo rakouskými dílnami Wiener Werkstätte. Nadšení pro bydlení ve stylu anglických zahradních měst se promítlo do jeho návrhů bydlení, čehož příkladem je i vlastní vila v Praze na Hradčanech z let 1910–1911.

Při své práci na stavebním úřadu města Prahy se seznámil s architekty Josefem Chocholem, Vlastislavem Hofmanem a Pavlem Janákem, s nimiž sdílel zálibu v kubismu. Ten se dokázal na našem území prosadit nejen v malířství či sochařství, ale proniknul i do dalších uměleckých odvětví včetně architektury a uměleckého řemesla. Stockarovým kubistickým příspěvkem byly zejména interiér cukrárny v paláci Ligna v Praze (s Františkem Kyselou), poválečná vila Františky Lipčíkové v Olomouci či továrna F. J. Materny v Praze. 

Mnohem výrazněji se propsal do dějin uměleckého řemesla svými návrhy nábytku, skla, porcelánových servisů či módních doplňků. Kromě spolupráce s Artělem, jehož se stal v roce 1915 ředitelem (do r. 1930), pracoval např. také pro Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Stockarova tvorba se vyvíjela od ornamentální a geometrické secese přes kubismus, rondokubismus až k purismu a funkcionalismu, které ovládly závěr dvacátých let. 

Tento vývoj kopírovala i jeho architektonická činnost. V roce 1919 odešel ze služeb města Prahy a věnoval se převážně vlastní praxi, na čas se usadil v Brně. Je třeba zmínit projekty školních budov z let 1920‒1924 v Prachaticích, Vimperku, Hodějovicích a Hrádku nad Nisou, domy státních zaměstnanců v Přerově a ve Vimperku a nemocnice a ústavy ve Spišské Nové Vsi, Teplicích, Nitře, Trnavě a Trenčíně. Velkou pozornost si vysloužilo zejména rozšíření lázní ve Sliači, jež započalo výhrou v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví roku 1924. Stockar je autorem regulačního plánu, kolonády a komplexu hotelových, společenských i léčebných zařízení, realizovaných postupně během 20. a 30. let. Lázně Sliač patří mezi unikátní příklady funkcionalismu na Slovensku a od roku 1998 jsou národní kulturní památkou. 

Stockarova předválečná činnost zahrnovala široké spektrum architektonických zakázek – od veřejných staveb, včetně Nemocenské pokladny a Okresního úřadu v Přerově, přes nájemní domy a vily až po malé chaty. Po roce 1948 Stockar krátce pracoval ve Státním projektovém ústavu, po roce 1952 ještě uplatňoval svoje znalosti ve správní službě Ministerstva místního hospodářství. Ačkoliv nepatřil k levicově smýšlejícím architektům, komunistické represe se mu vyhnuly. Nasnadě byla příbuzenská vazba na Zdeňka Nejedlého, manžela jeho švagrové. Rudolf Stockar zemřel v Praze v roce 1957. Architektonicky činný byl též bratr Jaroslav (1880‒1977).

KJ (zveřejněno 25. 1. 2025)

Architekt/ka
Rudolf Stockar

Datum narození
28.05.1886 Doloplazy

Datum úmrtí
19.12.1957 Praha