Ivan Ruller
Významný brněnský architekt a vysokoškolský pedagog Ivan Ruller se narodil 17. listopadu 1926 v Brně do rodiny Čeňka Rullera a jeho ženy Marie, rozené Ševčíkové. Jeho otec byl významným brněnským stavitelem, který se podílel mimo jiné i na stavbě kolonie Nový dům a měl mnoho kontaktů v architektonickém prostředí. Přátelil se například s Jaroslavem Syřištěm, Bohuslavem Fuchsem nebo Ottou Eislerem. Ivan Ruller bydlel od roku 1935 na Kalvodově ulici v Brně, vyrůstal v prostředí nově vznikající moderní meziválečné architektury. Tvůrčí atmosféra, jíž byl v mládí obklopen, jistě ovlivnila jeho pozdější profesní rozhodování. Již během studií na 1. reálném gymnáziu bylo jasné, že se chce stát architektem. Krátce po osvobození Brna v roce 1945 dokončil gymnazijní vzdělání a nastoupil na tehdejší Vysokou školu technickou dr. Edvarda Beneše (dnešní VUT) na obor Architektura a pozemní stavitelství, pod vedením prvního poválečného rektora Jaroslava Syřiště a děkana Jiřího Krohy. V pedagogickém sboru působilo mnoho významných architektů, mezi nimi také Bohuslav Fuchs nebo Bedřich Rozehnal. V nich našel své první vzory a již během studií se stal Rozehnalovým asistentem. Absolutorium složil s vyznamenáním u profesora Bohuslava Fuchse, se kterým po studiích spolupracoval na projektu Vysoké školy zemědělské v Nitře a na směrném územním plánu Nitry.
Po dokončení studia pracoval krátký čas v Komunotechně (1952–1954), později v Potravinoprojektu Brno. Následně se na VUT vrátil a mezi lety 1954–1959 zde zastával místo odborného asistenta u profesora Miroslava Kopřivy a prohluboval si své znalosti konstrukcí a materiálů. V této době získal mnoho příležitostí spolupracovat na projektech s Miroslavem Kopřivou nebo Bohuslavem Fuchsem. Se svými spolužáky z ateliéru Bedřicha Rozehnala založil autorský kolektiv a s Jaromírem Sirotkem a Zdeňkem Řihákem získali v roce 1957 odměnu v mezinárodní soutěži na náměstí Národů v Ženevě. Přestože politická situace po roce 1948 signalizovala neblahý vývoj i v architektonickém prostředí, poválečná generace stále usilovala o mezinárodní spolupráci a kontinuitu s avantgardní architekturou. Inspirováni Le Corbusierem, Oscarem Niemeyerem a Alvarem Aaltem se snažili navázat na slavnou éru brněnského funkcionalismu.
Na konci padesátých let začaly na fakultě architektury pod rektorským vedením profesora Vladimíra Meduny kádrové čistky, které měly za následek nedobrovolný odchod mnoha učitelů i studentů. Sám Ivan Ruller byl nucen školu opustit roku 1959, neprodleně po odchodu svých učitelů, a na několik desetiletí se akademické půdě naprosto vzdálil. Do roku 1979 pracoval v různých projektových ústavech. Postupné působení ve Stavoprojektu (1959–1964), Chemoprojektu (1964–1968) a v letech 1968–1979 v Ústavu hlavního architekta (po reorganizaci Investprojekt Brno, později Brnoprojekt) vystřídala léta samostatné činnosti, kdy byl registrován ve Svazu výtvarných umělců. Přesto byl nucen rok a půl pracovat na cizí jméno, protože neměl registraci, a Svaz architektů ho odmítl přijmout.
Díky práci pro Stavoprojekt se dostal k dokončení původního Víškova návrhu Janáčkovy opery (1965) v kolektivu O. Oplatek, V. Zavřel a B. Písařík, v němž nabyl své první zkušenosti s projektováním velkých veřejných staveb. Přechodem do Chemoprojektu získal v roce 1965 možnost zúčastnit se pětiměsíční zahraniční cesty do Paříže spojené s prací na projektech chemického průmyslu projekční organizace TECHNIP a k realizaci učiliště Slovnaftu v Bratislavě (1965–1972).
V roce 1968 založil pod hlavičkou UHA ateliér R (později delimitován ve Stavoprojekt a následně Brnoprojekt), který fungoval v původním složení až do roku 1979, kdy byl Ivan Ruller odvolán z funkce. V době vedení ateliéru měl možnost v Brně realizovat mnoho veřejných staveb, mezi kterými je důležité připomenout zejména provozní budovu Ingstav na Vídeňské ulici (1968–1970), provozní budovu zlatnického družstva Karat na Orlí ulici (1973–1976) a projekt zimního stadionu Ingstav – hala Rondo (1971–1989). Ze soukromých zakázek jsou nejznámější realizace rodinného domu pro Miloslava Petráčka (vedoucího Chemoprojektu) na Preslově ulici (1968–1972) nebo rodinného domu pro Josefa Drápala v Ivanovicích u Brna (1970).
Ivan Ruller se celý svůj život zajímal o veřejné dění a nebál se k němu vyjadřovat. V politicky uvolněné době kolem roku 1968 inicioval petici za odvolání rektora Vladimíra Meduny z VUT a za znovupřijetí Bedřicha Rozehnala, Bohuslava Fuchse a Miroslava Kopřivy. Doba normalizace bohužel znemožnila všechny pokusy o obrodu oboru. Za svůj protirežimní postoj byl společně s dalšími podobně smýšlejícími kolegy roku 1970 vyřazen ze Svazu architektů a do roku 1989 nesměl publikovat a učit. Přesto se mu dařilo dále tvořit a projektovat. Díky spolupráci s Janem Jelínkem z UNESCO se dostal roku 1976 k projektování Muzea historie v Tripolisu v Libyi a několikrát do roka cestoval do Afriky. Komunistický stát měl z těchto staveb finanční zisk a spolupráci s nepohodlným Ivanem Rullerem tiše toleroval. Jednou z nejdůležitějších realizací této doby je smuteční síň v Brně-Židenicích (1977–1983), kterou začal projektovat ještě jako zaměstnanec Brnoprojektu, nicméně interiéry dokončil prostřednictvím Českého fondu výtvarných umění. V roce 1985 nastoupil do projektového ústavu Elektroprojekta Brno, kde setrval až do sametové revoluce roku 1989. V tomto období byly realizovány zejména jeho návrhy interiérů a rodinných domů.
Po pádu komunistického režimu se Ivan Ruller vrátil na fakultu architektury (1990), kde se stal na čtyři roky děkanem a byl jmenován profesorem. Pro udržení kvality stavitelství v uvolněné porevoluční době byla jeho přítomnost na fakultě architektury zásadní. V roce 1992 inicioval společně s Vladimírem Preclíkem založení Fakulty výtvarných umění při VUT, první vysoké výtvarné školy na Moravě. Celý život se zajímal o kulturní dění a byl členem mnoha skupin a spolků, mimo jiné výtvarné skupiny Brno 57, Sdružení Q Brno nebo Skupiny 13, jejímž byl mluvčím. V roce 1997 se dokonce stal korespondentem drážďanské sekce Saské akademie umění. Až do své smrti v březnu 2018 pracoval a tvořil. V roce 2017 vyhrál se svými spolupracovníky mezinárodní architektonickou soutěž na revitalizaci nábřeží řeky Svratky v Brně.
Za svoji práci získal i celou řadu ocenění. Od cen za dílčí projekty, mezi kterými je nutno upozornit zejména na Krajskou cenu Antonína Procházky za interiéry Janáčkova divadla (1968) a Cenu Vladimíra Karfíka za realizaci pavilonu E v areálu BVV (1994), přes Zlatou medaili VUT v Brně za přínos v oblasti pedagogické činnosti (1994) a Cenu města Brna za celoživotní dílo (1995) až po ocenění 2. stupně prezidenta republiky za zásluhy v oblasti umění (2003).
Ivan Ruller se stal pro mnoho lidí symbolem masarykovské spravedlnosti a humanismu. Jeho optimistická pracovitá povaha ovlivnila velké množství studentů i jeho blízkých spolupracovníků a přátel. Během svého života vytvořil široký soubor prací, který čítá více než 500 různorodých návrhů, z nichž mnoho budov bylo postaveno v jeho milovaném Brně.
BB
Architekt/ka
Ivan Ruller
Datum narození
17.11.1926 Brno
Datum úmrtí
25.3.2018 Brno
