V závěru 19. století se české i německé ženské hnutí na Moravě, dosud rozdrobené do desítek spolků, začalo organizovat do větších svazů – v případě českého obyvatelstva šlo o Moravskou ústřední ženskou útulnu (1900), v případě německého o Německý ženský svaz (Deutscher Frauenbund, 1899). Cíle českého sdružení značně převyšovaly starší plány spolku Vesna ze 70. let a posléze 90. let 19. století na vytvoření útulny, jakéhosi azylového domu a současně „úřadu práce“ pro služky. Koncepce útulny byla značně široká, kladla si za cíl pokrýt některé sociální služby, které ve městě citelně chyběly – zařídit noclehárnu pro pracující ženy a dívky a současně nabídnout lepší péči o chudé děti či sirotky.
Počátky brněnské Ženské útulny byly fakticky položeny v září 1899, kdy si jednatelka Vesny Eliška Machová pronajala na současném Mendlově náměstí dvoupokojový byt. Ustavující schůze spolku se konala koncem roku 1900 v prostorách Vesny. U jejího vzniku stálo asi 70 členů a členek brněnské české společnosti, některé členky byly manželkami lidoveckých politických předáků (např. Karla Stránská, Miloslava Přikrylová), spolek byl zpočátku podporován širokou sítí vlastenecky smýšlejících osob z celé Moravy. Je potřeba dodat, že podobných ústavů bylo po celých českých zemích více, ale byly zpravidla vydržovány kupříkladu charitativními organizacemi, které byly v kontaktu s křesťanskými socialisty. Azylový dům pro brněnskou německou dívčí mládež zřídil v roce 1906 rovněž Německý ženský svaz.
Ženská útulna se zaměřila na budování kontaktů s ostatními moravskými ženskými spolky, a to i proto, aby zajistila financování vybudování dívčího penzionátu a zprostředkovatelny práce pro ženy z nižších vrstev. Tyto cíle se jí postupně dařilo plnit. Statistiky z roku 1903 uváděly, že do té doby dokázala opatřit práci více než 600 služkám, pro něž vydržovala noclehárnu s veřejnou kuchyní, provozovala penzionát pro české dívky a děti, pořádala nejrůznější praktické kurzy, šití prádla či vaření, ale také národních tanců. Útulna se stala organizační základnou pro řadu nacionálních projektů, včetně pěstování vazeb se Slovenkami, jež roku 1904 podpořila v protimaďarských demonstracích. Spolek pořádal s dalšími organizacemi například i kurzy pro matky. V roce 1906 se po požáru v budově na nynější ulici Křížová, kam se ústav záhy po svém vzniku přestěhoval, útulna definitivně usídlila na dnešní ulici Gorkého v objektu stavitele Františka Hudce.
Přestože se Moravské ženské útulně nepodařilo založit původně plánovanou síť svých poboček po celé Moravě a zůstala omezena ve své působnosti na Brno, jednalo se o velmi progresivní projev spolkového řešení tehdejších sociálních problémů – rakouský stát totiž nevytvářel dostatečnou záchytnou síť pro řešení kupříkladu přílivu venkovských dívek do měst za službou. Původně skromná instituce se pod vedením ředitelky Marie Steyskalové, která v útulně pracovala již od roku 1900, stala nedílnou součástí systému sociální péče o nezaopatřené děti a mládež, ale též o ženy bez prostředků. Vedle „zprostředkovatelny práce“ a azylového domu pro služebné vydržoval spolek taktéž sirotčinec, jesle, dívčí penzionát a síť více než deseti dětských ozdravoven na Moravě a na Vysočině a jedné v dnešním Chorvatsku. Po roce 1948 garanci za sociální péči o sirotky převzal stát a spolek se stal součástí Rady československých žen. V roce 1955 definitivně zanikl. V jeho bývalých prostorách dnes sídlí Masarykův domov mládeže – budova stále slouží jako internát.
Hana Krutílková, Moravské zemské muzeum
