V polovině 50. let 19. století byla na Moravě zahájena příprava výstavby několika velkých areálů ústavů pro choromyslné, přičemž první měl být postaven v Brně. V té době již ve městě fungovala dvě lůžková psychiatrická zařízení – v nemocnici Milosrdných bratří a v nemocnici u svaté Anny. Tehdejší primář oddělení pro choromyslné v nemocnici u sv. Anny, Josef Ignác Čermák, byl průkopníkem moderní psychiatrie. Usiloval o to, aby se duševně nemocným dostalo nejen specializované lékařské péče, ale i humánního zacházení. Právě jemu svěřil zdravotní referent Zemského úřadu v Brně, A. Engel, přípravu stavebního programu nového areálu, a po jeho dokončení se měl stát jeho prvním ředitelem. Cílem bylo vybudovat v Brně moderní ústav, který by sloužil jako vzor pro podobná zařízení v celém Rakousku-Uhersku.
Na základě Čermákových podkladů se v roce 1856 projekčních prací ujal zemský stavební ředitel Josef Seifert, který však o rok později zemřel. Po jeho smrti v roce 1861 upravil plány Ludwig von Zettl (1821–1891) z vídeňského ministerstva vnitra. Pro výstavbu byl vybrán pozemek na volné ploše za městem, nedaleko tehdy samostatné obce Černovice, což umožnilo vytvořit rozsáhlý areál s 336 lůžky, obklopený parkem, bez omezení okolní zástavbou. Areál realizoval Josef Arnold v letech 1861–1863. Veškeré sochařské a kamenické práce v exteriérech, interiérech budov i v ústavní kapli zajistil Adolf Loos st., zatímco okolní park upravil Anton Schebanek. Velkolepé stavební dílo bylo vysvěceno 24. října 1863 a o dva týdny později začalo sloužit svému účelu. Dne 1. listopadu 1863 byli do ústavu přeloženi první pacienti z nemocnice u sv. Anny (114 mužů a 94 žen), a během roku 1863 bylo do nového ústavu přijato celkem 228 pacientů.
Josef Seifert patřil ke generaci architektů, kteří v období Bachova absolutismu v Rakouském císařství navigovali mezi pozdním klasicismem a romantickým historismem. Jejich stavby měly působit důstojným dojmem, který odpovídal požadavkům státní správy, a charakterizovala je velkorysost rozměrů, mohutný stavební objem, symetrické půdorysy, souměrné členění celku i jednotlivých částí, a monotónnost opakování stavebních článků. Tato architektura kasáren a věznic (Seifert byla např. také autorem adaptace káznice na Cejlu), formovala rovněž podobu Moravského zemského ústavu pro choromyslné. Monumentálně řešený zdravotnický komplex se skládal z rozlehlé hlavní budovy s vnitřním nádvořím a ústavní kaplí Povýšení sv. kříže, za nimiž se nacházely další objekty. V letech 1881 až 1885 bylo v parku postaveno několik menších samostatných pavilonů.
Hlavní budova ústavu je jedním z posledních příkladů staveb úřední architektury doby předbřeznové, charakteristických přechodem mezi pozdním klasicismem a počínající neorenesancí. Její velkolepé čelní průčelí, které lze považovat za klasicistní s neorenesančními náznaky, měří 121 m. Zcela symetrický objekt se vyznačuje strohou pádností kubické hmoty, doplněnou pouze velmi střídmou výzdobou. Centrální část tvoří osový rizalit, jehož kompozice je postavena na čísle tři. Horizontálně je členěna na tři zóny – sokl a dvě patra. Vertikálně je také rozdělena do tří dílů – na trojosou střední část, sevřenou postranními osami. Vstupní portál je rovněž tvořen třemi oblouky. Průčelí završuje mohutná korunní římsa a atika s pískovcovým figurálním sousoším alegorií Psychiatrie a Zdraví a moravským zemským znakem od Adolfa Loose st. Zadavatelem zakázky byl moravský zemský výbor a sochař za svou práci obdržel 3 649 zlatých. Materiál pro zhotovení sousoší Loos získal z pískovcových lomů u rakouského Sankt Margarethen. Dokončené dílo bylo nejprve vystaveno v sochařově ateliéru, kde si jej 17. dubna 1863 prohlédli moravský místodržící Adolf Freiherr von Poche a moravský zemský hejtman hrabě Emmanuel Dubský z Třebomyslic. Slavnostní odhalení monumentu se konalo 19. června 1863 ve čtyři hodiny odpoledne za účasti významných osobností.
Pavla Cenková
