Ve všech hlavních zemských městech habsburské monarchie byly po polovině 19. století budovány reálné školy. Reálky byly zvláštním typem škol na pomezí mezi všeobecně zaměřenou školou a technickým učilištěm; poskytovaly vzdělání všeobecné a zároveň odborně průmyslové. Byl v nich kladen důraz na přírodovědné a technické obory a sloužily především k přípravě budoucích kvalifikovaných zaměstnanců průmyslových podniků. Nová budova reálné školy v Brně byla vybudována v letech 1858‒1859 podle návrhu vídeňského architekta Ludwiga von Förstera na místě vyhořelého městského pivovaru a sladovny. Stavbu realizoval stavitel Anton Onderka, základní kámen byl položen 23. června 1858, slavnostní otevření se konalo 31. října 1859. Budova reálky byla první velkou veřejnou stavbou brněnské obce po vzniku Velkého Brna v roce 1850 a v té době to byla také první moderní školní budova ve městě. Stala se vzorem pro další honosné školní novostavby, jimiž bylo město postupně vybavováno. Reálky byly dvoustupňové – odlišovala se tzv. nižší reálná škola a vyšší reálná škola, přičemž v budově sídlily oba stupně. Na brněnské reálce působil Johann Gregor Mendel, který Vyšší státní reálné škole vyučoval v letech 1854‒1868 fyziku a přírodovědu a v roce 1865 zde formou přednášky oznámil svůj převratný objev zákona dědičnosti.
Budova bývalé německé reálky je charakteristickým příkladem architektury tzv. arkádového stylu (obloukového stylu či Rundbogenstilu), který vznikl ve 30. letech 19. století v prostředí mnichovské akademie výtvarných umění, kolem teoretika Heinricha Hübsche jako jeden z pokusů vytvořit nový univerzální stavební sloh pro dobu 19. století. Arkádový styl byl německou variantou neorománského slohu, který se však opíral také o další historické předlohy, především o architekturu florentských a benátských renesančních paláců 15. století, kterou tvůrčím způsobem přetvářel. Ideově byl tento styl spojen s německým vlastenectvím a vyhraněným katolicismem. Bavorský rodák Ludwig von Förster na akademii v Mnichově dva roky studoval, než přešel k dalšímu studiu do Vídně. V brněnském prostředí je vstup tohoto specifického stylu tedy spojen především s jeho jménem. V letech 1857‒1859 byla podle Förstrova projektu postavena také reálka v Opavě, v podobných formách jako brněnská škola.
Architektura školní budovy vychází z tvaru nárožní parcely – stavba má dvě křídla svírající ostrý úhel, která v nároží spojuje oktogonální věž, nahoře završená pavilonem s astronomickou observatoří, která sloužila rovněž jako hodinová věž. Náročná výzdoba průčelí vycházela z románské architektury a italské palácové renesance. Horizontálně komponovaná, klasicky dělená průčelí vertikálně člení vysoké lizény, horizontálně pak kordonové římsy oddělující patra. Průčelí korunuje mocná římsa na konzolách. Dvojici vstupů z ulice Jánské zvýrazňují kamenné portály, završené balkóny s kamennými parapety. Okna budovy jsou oblouková – byly to právě obloukové záklenky oken, které daly osobitému slohu budovy jeden z jeho názvů – „obloukový styl“. Jemný, romantizující dekor variuje motivy složené z čtyřlistů vepsaných do čtverců či kruhů, s dalšími organicky tvarovanými či vegetabilními ornamenty. Celou fasádu s výjimkou soklu pokrývá jemná rustika, světle okrová barva fasád odpovídá původní barevnosti.
Dispoziční řešení bylo zvoleno jako trojtrakt se dvěma rameny širokých chodeb, které ve středu budovy ústily do rozlehlé sloupové haly s trojramenným schodištěm. V prostorech nárožní věže se nacházely místnosti na půdorysu šestiúhelníku s litinovým sloupem uprostřed, které díky dobrému osvětlení byly využívány jako kreslírny a rýsovny. Budova měla na svou dobu nejlepší možné technické vybavení a byla zařízena velkorysými učebnami, kreslírnami, laboratořemi, modelovnou, sálem se sbírkami modelů staveb a strojů, sálem s přírodovědnými sbírkami, knihovnou, čítárnou, zkušebnou, 26 třídami, 14 kabinety, konferenčním sálem, kanceláří a byty ředitele, školníka a domovníka. Nebylo divu, že dobové komentáře budovu označovali jako chrám vědění a vzdělání a oslavovali její „velkolepost a smělost…vlídnost a půvab“.
Pavla Cenková
