Nájemní dům Josefa Flora byl postaven v roce 1865. Jeho majitel, brněnský velkoobchodník Josef Flor, si nechal svou rezidenci zbudovat v rámci tzv. VIII. stavební skupiny brněnské okružní třídy, na pozemcích, které byly dříve součástí pevnostního pásma a byly brněnskou radnicí uvolněny k prodeji. Projektem a realizací novostavby pověřil již renomovaného stavitele Josefa Arnolda. Sochařské práce, stejně jako u většiny Arnoldových realizací, zajistil Adolf Loos st. Vznikl tak jeden z Arnoldových neorenesančních městských paláců, které vycházely ze stavebního typu obytného dvora (Wohnhof) a byly určeny pro objednavatele z řad brněnských průmyslníků.
Od poloviny 60. let 19. století přechází brněnská architektura k přísnému neorenesančnímu historismu. V úseku brněnské okružní třídy určenému primárně k bydlení měla mezi starým vnitřním městem a zeleným Kolištěm vyrůst zóna historizujících nájemních domů, vytvářejících iluzi renesanční florentské či římské čtvrti. Italská renesance, sloh italské protoburžoazie, měl sloužit jako předobraz pro nastupující buržoazii současnou. Záměrné přihlášení se k renesanci evokovalo „…pomyšlení na úctyhodnou starobylost domu a rodu jeho stavebníka a také jeho kulturnost, opírající se o klasiku.“ (Zatloukal 2006, s. 55) Mimořádně hodnotná budova v nároží urbanisticky exponovaného bloku s náročně dekorovanými neorenesančními průčelími byla patrně nejreprezentativnějším z těchto objektů, které byly výrazem dobové snahy o harmonii a stylovou čistotu, a které měly posílit pozici nové buržoazní vrstvy, která se ve 2. polovině 19. století etablovala jako hlavní socioekonomická síla.
Florův palác je třípatrová nárožní budova, která se obrací dvojicí sedmiosých průčelí (klasicky strukturovaná průčelí pracovala se lichými čísly 3, 5, 7), do ulice Jezuitské a do zeleně parku Koliště. Jeho architektonická forma nese všechny charakteristické znaky staveb Josefa Arnolda té doby. Základ robustních italizujících fasád tvoří těžká soklová zóna členěná bosáží. Je prolomena obloukovými okny, nad kterými se u Arnoldových budov opakují klenáky s figurální sochařskou výzdobou - u Florova paláce jsou to dětské figury puttiů, držící střídavě svitek či zavřenou knihu.
U všech Arnoldových paláců se uplatňuje obdobný sled architektonického orámování oken v jednotlivých podlažích, které je uspořádáno tak, aby směrem vzhůru postupně opticky odlehčovalo stavbu. Trojúhelníkové frontony v prvním a segmentové ve druhém patře jsou ve třetím patře střídány jednoduchými přímými římsami. Horizontální architektonické články jsou neseny elegantně tvarovanými volutovými konzolami s akantovými listy. Průčelí završuje mocná, výrazně vyložená korunní římsa, která je vynášena volutovými konzolami.
Osově umístěný vstup je vložen do obloukově zaklenutého portálu, přičemž dominantní vstupní partie je zvýrazněna balkonem na mohutných konzolách. U paláce Josefa Flora jsou tyto velké konzoly, podpírající balkón, suverénně modelovány do podoby zoomorfního motivu okřídlených lvů. Okno za balkónem je rámováno dvojicí půvabných dívčích karyatid, osazených na pilastrech pokrytých květinovými závěsy. Na čestném místě v ose nad oknem se mezi květinovými festony nachází kartuš s monogramem stavebníka „J F“. Bohatý antropomorfní, zoomorfní a vegetabilní dekor, motivicky čerpající ze vzorů vrcholné a pozdní italské renesance, zahrnuje zejména ženské a mužské maskarony, květinové a ovocné festony a akantové listy.
Vznešenou formu patricijských paláců renesanční Itálie napodobovaly rovněž interiéry. Na rozlehlý vestibul s náročnou štukovou výzdobou navazovala honosná schodišťová hala s čtyřramenným schodištěm. Budova je v exteriéru a částečně i v interiéru autenticky dochovaná a představuje významnou památku brněnské architektury z období historismu 19. století. V současnosti v paláci sídlí Nejvyšší státní zastupitelství.
Pavla Cenková
