Po vzniku únorové ústavy v roce 1861 byly v korunních zemích Habsburské monarchie zřízeny Zemské sněmy. Jednalo se o volené samosprávné orgány, které rozhodovaly o četných vnitřních záležitostech jednotlivých zemí. Jako jejich sídla byly v některých zemských hlavních městech adaptovány starší objekty, v jiných byly zbudovány nové sněmovní paláce. Touto cestou se vydalo také Brno, kde byl po polovině 70. let 19. století vystavěn Zemský dům (Zemská sněmovna) v ulici Joštově. Jednalo se o významnou veřejnou stavbu, která měla prostřednictvím architektury reprezentovat Moravu jako zemi a zároveň se stát výraznou součástí vznikající okružní třídy. „Přejeme sobě, aby sněm náš, aby zemské naše úřady, aby zemský archiv, museum atd. měly budovu úhlednou, statečnou, důstojnou, – důstojnou krásné naší vlasti, aby stála, jak to v jiných zemích obyčejem, na místě prostorném, i aby velkolepý její zevnějšek povzbudil v pozorovateli onen cit vážný, jenž se shoduje s vážností idey, s domem tím spojené.“ (Moravská orlice, roč. I, č. 54, 13. 5. 1863, s. 2.)
Geneze vzniku budovy těchto kvalit však byla značně komplikovaná. Moravský zemský sněm zpočátku sídlil v nevyhovujících prostorách Místodržitelského paláce a moravská samospráva zvažovala rovněž možnost pro účely sněmovny adaptovat Stavovský dům na Dominikánském náměstí, časem však převážil hlas zastánců novostavby. Koncem roku 1867 se konala první architektonická soutěž na podobu zemské sněmovny. V porotě, která hodnotila 14 došlých návrhů, zasedali přední vídeňští architekti. Největšího uznání dosáhl s dvojicí návrhů v neogotickém a neorenesančním stylu architekt August Prokop. Soutěž však skončila neúspěchem a žádný ze soutěžních projektů nebyl vybrán k realizaci.
Počátkem roku 1871 začala být opět rozpracovávána možnost rekonstrukce Stavovského domu. Projekt na ni dokonce vypracoval věhlasný architekt Theophil Hansen, opět však nebyl realizován. V roce 1872 moravský zemský výbor zakoupil pozemky v tzv. IV. stavební skupině vedle evangelického kostela. Na dalším návrhu budovy začal pracovat Arnold Weber, který měl využít podkladů, jež zpracoval Anton Ullrich. I jeho návrh však byl znovu zamítnut.
Následně se koncem roku 1872 konala druhá soutěž na podobu budovy, k účasti v ní však bylo vyzváno pouze několik předem oslovených architektů z Vídně. Odbor pro vystavění Zemského domu z trojice předložených plánů (Antona Heffta a Roberta Raschky, Lothara Abela a Ludwiga Zettela), vybral k realizaci návrh Antona Heffta a Roberta Raschky. Anton Hefft byl v době konání druhé soutěže už na konci své kariéry, bylo mu skoro 60 let. O generaci mladší Robert Raschka byl Hefftovým zetěm, manželem jeho dcery Ernestiny.
Robert Raschka, který byl hlavním autorem architektonického řešení, se při návrhu zjevně inspiroval budovou polytechniky v Curychu, postavenou v roce 1864 podle projektu Raschkova učitele Gottfrieda Sempera, na níž sám Raschka rovněž studoval. Obě stavby vykazují velmi podobné řešení hmot, průčelí i půdorysných dispozic. Vznikla tak vůbec největší budova brněnské okružní třídy, jejíž hlavní průčelí má délku 88,18 m, a zároveň jedna z nejlepších semperovských staveb na Moravě. Sněmovnu, která byla po mnoha průtazích postavena v letech 1875–1878, realizovala firma Josefa Arnolda. Od počátečních jednání do jejího otevření uběhlo patnáct let.
Zemský dům byl navržen jako monumentální bloková stavba, v níž čtyři obvodová křídla vymezují čtveřici vnitřních nádvoří. Dovnitř do středu obdélného bloku byl vložen velký sněmovní sál s galeriemi, napojený vnitřními trakty. Kolem nádvoří obíhala obslužná chodba, okna úřadoven směřovala do ulic. Hlavní průčelí bylo orientováno do ulice Joštovy, vstup pro poslance však byl veden zboku z ulice České, kde byl vybudován krytý příjezd pro kočáry a schodiště vedoucí do patra přímo k sněmovnímu sálu. Fasády všech čtyř symetricky komponovaných průčelí byly navrženy v italizujícím neorenesančním stylu. Hmoty byly vertikálně členěny rizality, u nichž byla použita obloukově zaklenutá okna, která byla na rozdíl od pravoúhlých okenních otvorů určena pro důležitější prostory. Důvodem bylo, že v prostorech rizalitů sídlily kanceláře významnějších osob.
Neorenesanční plášť budovy pokrývá figurální i ornamentální sochařská výzdoba, jejíž program navrhli architekti stavby. Sochařské a kamenické práce dodali tehdejší společníci Adolf Loos st. a Johann Tomola. Adolf Loos zhotovil model stavby, který vystavil ve svém ateliéru, a na něm názorně předvedl změny v dekoraci fasád oproti původnímu návrhu architektů. Cvikly nad okny prvního a druhého patra vyplňuje čtrnáct ženských a čtrnáct mužských alegorií, které se na fasádách různě opakují. Ne u všech byl význam dosud určen, některé z nich představují například jednotlivé druhy umění – tedy architekturu, malířství, hudbu a umělecký průmysl – jiné jsou alegoriemi výchovy a vzdělání či lovu, na fasádě se objevuje bájný hrdina Herkules či mladík s deskou připomínající jména tří velkých antických zákonodárců (Lykúrgos, Solón a Numa Pompilius).
Mezi okny se nacházejí rovněž antikizující portrétní medailony ve shodném formálním zpracování jako medailony na Německém gymnáziu. Na atice hlavního a protějšího průčelí bylo osazeno šest velkých ženských soch představujících Mír, Spravedlnost, Historii, Blahobyt, Řemeslnou píli a Lásku k vlasti. Pro atiku jižního hlavního podélného průčelí směřujícího do dnešní ulice Joštovy vytvořil originály těchto monumentálních vápencových figur Loosův bývalý učitel, vídeňský sochař Josef Schönfeld. Firma Loos & Tomola pak kompozici zopakovala mírně variovanými kopiemi na atice severního podélného průčelí směřujícího do dnešního Žerotínova náměstí.
Bohatá sochařská výzdoba měla nepochybně oslavit Moravu jako zemi, její historii, význam a přednosti a poukázat na všechna bohatství a znalosti, kterými Moravané oplývají. Některé její motivy se týkaly rovněž témat zákonodárství a spravedlnosti a poukazovaly na funkci budovy coby sídla instituce zákonodárné moci. Tytéž myšlenky měla vyjádřit také samotná architektura budovy svou vážnou a monumentální formou.
Pro Zemský dům zhotovila firma Loos & Tomola také dekorativní závěrečný kámen tzv. Schlussstein, jehož osazením byla výstavba slavnostně završena 22. prosince 1878 a který je dodnes umístěn ve vestibulu budovy. Lipová a dubová ratolest, jež rámují spodní partii obdélného monumentu, měly vyjadřovat spolupráci a pevný svazek obou zemských národů – Čechů i Němců. Bohužel se však jednalo spíše o zbožné přání než o realitu, v době, kdy národnostní soupeření v Brně i celé Moravě stále více eskalovalo.
Pavla Cenková
