Na počátku 60. let 19. století, v době bouřlivého projednávání návrhů regulačního plánu urbanistického rozvoje Brna po odstranění bastionového opevnění města, se na některých parcelách nově vymezovaných bloků kolem brněnské okružní třídy již pilně stavělo. V letech 1860–1863 byla na prominentním místě v ústí ulice Lidické, jedné z hlavních radiál vybíhajících z historického jádra města, vybudována pozoruhodná stavba, která již v době svého vzniku vyvolala velký ohlas. Mladý vídeňský architekt Heinrich von Ferstel (1828–1883) navrhl pro úspěšného podnikatele v kožedělném průmyslu Johanna Bergla palácovou rezidenci v neogotických stylových formách.
Neogotický styl, v profánní oblasti dosud výrazně spojený se světem aristokracie a jejich venkovských sídel, zde byl tvořivě aplikován na patricijský palác majetného podnikatele. Téměř souběžně (1860–1865) projektoval Ferstel ve Vídni v neogotických tvarech Pollakův nájemní dům pro hraběte Dominika Kinského a vlastní letní vilu ve vídeňském Grinzingu (1863). Od roku 1862 se pak na předním místě nového brněnského urbánního rozvrhu začíná stavět – rovněž dle Ferstelova projektu – evangelický kostel, dílo, které rovněž získalo velkou publicitu. Nikoli na posledním místě dodejme, že v 70. létech 19. století Ferstel vedl puristickou neogotickou restauraci brněnského městského dómu, kostela sv. Jakuba Většího.
Vstup neogotického historismu do prostředí městské architektury Brna byl sice triumfální, ale do vkusu brněnských stavebníků a stavitelů hluboko nepronikl a v následujících desetiletích představoval výrazně minoritní vyjádření formálně estetických a kulturních preferencí (například tělocvična Německého tělocvičného spolku na ulici Údolní od Augusta Prokopa, nájemní dům Hedviky Kuberové na Cejlu 35 či skupina staveb Maxe Montera na Jakubském náměstí doplňujících svatojakubskou faru od Germano Wanderleye).
Ferstel na Moravském náměstí navrhl členitou stavbu z režného cihlového zdiva s kamennými architektonickými články doplněnou dvorem, volně stojícími stájemi a zahradou. Architektonický návrh volně užíval inspiraci prvky stavitelství přelomu středověku a novověku – ve vnitřní dispozici schématy severoitalských renesančních městských paláců, na vnějším plášti záalpskou pozdní gotikou.
Vlastní palác vyplnil rohovou parcelu pětiúhelného tvaru, jež stavbě určila základní nepravidelný tvar. Jednalo se o dvoupatrovou budovu asymetrického půdorysu se zkoseným nárožím, které bylo ještě zdůrazněno ustoupením stavebních hmot v patře ve prospěch terasy lemované prolamovaným parapetem, na níž byl vztyčen velký skleník ukončený rovněž skleněným polygonálním věžovitým altánem završeným kopulí. Na protější, dvorní straně tvořil určující architektonický prvek paláce věžovitý rizalit otevřený po stranách kolmo k ose lomeně zaklenutými otvory průjezdu. Do průjezdu opatřeného křížovou žebrovou klenbou se svorníkem s reliéfním letopočtem 1860 ústil hlavní vstup do palácového vestibulu kamenným portálem. Lapidárním uličním fasádám paláce členěným plochými gotizujícími arkaturami dodaly dekorativní výraz ornamentálně pojednané kamenné arkýře vysunuté na profilovaných krakorcích s četnými motivy gotických kružeb. V interiéru se v nárožní části přízemí nacházela pozoruhodná výrobní hala pro kožedělný provoz, architektonicky nejcennějším prostorem ale byla schodištní dvorana lemovaná v patře ochozem s gotizující arkádou uzavřená dřevěným kazetovým stropem otevřeným velkým skleněným světlíkem. V interiéru s uplatnily luxusní materiály – mramorové obklady, dřevěná profilované obklady, ornamentální štukové stropy či barevné vitráže ve velkých lomeně zaklenutých okenních otvorech.
Brněnský rodák Johann Bergl (1822–1885) zdědil se svým bratrem po svém otci Franzi Berglovi firmu na zpracování kůže a vytvořil z ní jeden z nejvýznamnějších podniků v tomto výrobním segmentu v rakouské monarchii. Po smrti bezdětného Bergla se palác dostal do vlastnictví nobilitovaného textilního továrníka Edmunda Bochnera von Stražisko, který si jej roku 1888 nechal rozšířit a upravit významným architektem a historikem umění, Augustem Prokopem. Palác získal dostavbou dvě nová křídla směrem do Moravského náměstí, která pohltila vstupní věžovitý rizalit, a na místě zrušeného skleníku na terase vyrostlo další subtilní křídlo směrem do Lidické.
August Prokop ve svém publikovaném přehledu uměleckohistorického vývoje Moravy uvádí v pasáži věnované Berlově paláci (Palais Bergl), že „Tato budova patří k nejkrásnějším v Brně a Ferstel tak nalezl mimořádně šťastné řešení; dům je vzorem hezkého, pohodlného a honosného rodinného sídla.“ Architekt zde rovněž popisuje své úpravy paláce: „Bývalá koželužná hala byla upravena na kavárnu a místo vždy prázdného skleníku bylo nad částí terasy vyvýšeno nové křídlo dekorované kamenným arkýřem navazující na Ferstelovy formy, aby rozšíření a další úpravy vypadaly tak, jak bylo původně zamýšleno.“ Prokop také k Berglovu paláci konstatuje, že „Pollakův dům ve Vídni, rovněž postavený Ferstelem v gotickém slohu, se s výše zmíněnou velkolepou budovou nemůže srovnávat.“
Prokopovou rekonstrukcí byl na místě kožedělné haly vytvořen rozlehlý prostor, v němž dlouhodobě působila kavárna slavného brněnského kavárníka Otto Bibera a později jeho syna Oskara. Kavárnu (v této době již nazvanou Muzeum) v roce 1934 upravil Bohuslav Fuchs, Fuchsovy architektonické zásahy se však nedochovaly.
V roce 1914 palác získal Stefan Haupt von Buchenrode, který jej v roce 1926 prodal Československému zemědělskému muzeu (odtud název výše uvedené kavárny). Instituce spojené se zemědělstvím pak v budově sídlily i v 2. polovině 20. století. Po roce 1989 bylo po určitých peripetiích nalezeno využití paláce jako sídla kulturních a vzdělávacích institucí Francouzská aliance Brno (Alliance française de Brno) a Rakouský institut Brno (Österreich Institut Brno). Nestabilní situace se oproti tomu stále váže k využití a provozování exkluzivních prostor bývalé kavárny, které, žel, nejčastěji zejí prázdnotou.
Aleš Homola
