Trend okrašlování veřejných prostranství pomocí meteorologických pavilonů a sloupů (německy označované jako Wetterhäuschen nebo Wettersäulen) se zrodil kolem 70. let 19. století v německy mluvících oblastech Střední Evropy. Souvisel s modernizací měst, rozvojem meteorologie i popularizací vědy a na českém území zaznamenal největší rozmach kolem přelomu století. Iniciované místními přírodovědnými společnostmi, lázeňskými a turistickými spolky, tyto drobné architektury vznikaly až do konce druhé světové války. Veřejnosti umožňovaly kromě aktuálního času sledovat základní meteorologické údaje a ve své době byly nejen důležitým technickým, didaktickým, dekorativním, ale také orientačním a společenským prvkem městského prostoru. V lázeňských městech (jeden z nejstarších stojí dodnes ve Františkových Lázních), na náměstích, v parcích i na promenádách se staly oblíbenými zastávkami a místy k setkávání. Nejčastěji měly formu dřevěných či litinových, čtyřbokých, šestibokých nebo osmihranných kiosků se střechou ve tvaru kopule či jehlanu zakončenou větrníkem, směrovkami nebo hodinami; v jiných případech se jednalo o kamenné či litinové sloupy s kruhovou vitrínou. Uplatnilo se na nich historizující, později i secesní tvarosloví. Často byly nabízeny prostřednictvím firemních katalogů, ačkoliv řada měst volila originální řešení. Dodnes se dochovaly na mnoha místech bývalé monarchie i Německa – ve Vídni (Stadtpark, Rathauspark), Quedlinburgu, Liberci, Znojmě či Lázních Jeseník.
Brno svůj meteorologický pavilon získalo v roce 1886 jako dar brněnského měšťana a cestovatele Karla Wawry, společně s nedalekou tzv. Wawrovou kašnou s pitnou vodou. Vzniknul podle návrhu architekta Aloise Prastorfera, přičemž technické plány dodal ředitel státní průmyslové školy v Salcburku Konrad Lueff, sochařské práce provedl Johann E. Tomola a zahradnickou úpravu městský zahradník Malý. Stánek byl postaven v nově budovaném parku na Kolišti, kde od 70. let vznikal podél nově založené okružní třídy široký pás městské zeleně, který postupně nabyl podobu reprezentativního městského parku s alejemi a početnými drobnými architektonickými prvky. Historizující pavilon, stojící původně zhruba v místě dnešní fontány před Janáčkovým divadlem, měl podobu litinové šestiboké kapličky s kupolí na kruhovém podstavci, po jehož obvodu byly vyznačeny zeměpisné údaje a nápisy, včetně nadmořské výšky „216 m nad Jadranským mořem“. Na vrcholu se nacházel větrník, zatímco v jednotlivých výklencích byly instalovány přístroje pro měření tlaku, teploty, vlhkosti a síly větru, doplněné o hodiny, ukazující čas v různých městech světa. Jeho architektonická forma je téměř k nerozeznání od taktéž zaniklého pavilonu v městském parku v rakouském Grazu. Vedle pavilonu stál menší domeček na „muší nožce,“ kde byl automaticky zapisující teploměr a barometr. Přístroje i nápisy byly v němčině, co odpovídalo jazykové situaci města v 80. letech 19. století. Po roce 1918 zůstal pavilon formálně beze změny, avšak postupně ztrácel svou původní prestiž a začal chátrat. V roce 1927 jej novinové zprávy popisují jako zabedněný a bez přístrojů, ačkoli krátce předtím byl znovu natřen. Jeho funkce zanikla a existence se stávala spíše sentimentální vzpomínkou na „domeček, kde se denně zastavilo mnoho lidí, aby si opravilo čas na kapesních hodinkách a zjistilo, jak je v Brně teplo, sucho nebo vlhko, a jaké je nebo bude počasí.“ Během bojů o Brno v dubnu 1945 byl pavilon vážně poškozen a krátce poté odstraněn, stejný osud potkal i Wawrovu fontánku.
Karolína Králiková
