Ve 2. polovině 19. nacionalismus rozbil dosud fungující zemskou identitu obyvatelstva, což se v městské zástavbě projevilo mimo jiné tzv. národními domy. Některé z brněnských německých spolků se od roku 1868 scházely v Prokopově tělocvičně pod Špilberkem. Česká brněnská menšina si postavila spolkový (Besední) dům v letech 1870–1873 v reprezentativní poloze na okružní třídě, což přirozeně k větší aktivitě vybudilo i spolky německé. K realizaci směřoval až třetí pokus německý spolkový dům postavit. Roku 1883 založil průmyslník, politik a mecenáš Friedrich Wannieck se svými přáteli spolek Deutsches Haus a roku 1886 bylo pro stavbu národního domu definitivně vybráno místo uprostřed dnešního parku na Moravském náměstí, zvaném tehdy Kiosk. Další rok vytvořili architekti a členové spolku August Prokop a Josef Nebehostenny podklady pro architektonickou soutěž, které jasně definovaly požadavky spolku na funkční uspořádání domu i směřování hlavní fasády k jihu, k plánované pohledové ose končící na Velkém náměstí (dnes Svobody). Před průčelí byl navržen pomník císaře Josefa II., na který byla roku 1888 vypsána vlastní soutěž pod kuratelou k tomuto účelu roku 1880 založeného spolku. Soutěž na Německý dům byla otevřena německým architektům z celého světa – podklady si vyžádalo 336 zájemců, porota, v níž měli kromě Wanniecka a Prokopa zasedat i vídeňští architekti Friedrich von Schmidt, Karl von Hasenauer a Theophil von Hansen, nakonec vybírala pouze z dvaceti dvou návrhů. Ve všech kritériích zvítězil návrh berlínských architektů Wilhelma Böckmanna a Hermanna Endeho. Hlavní slovo měl nepochybně August Prokop, jenž požadoval stavbu v německém duchu, kterému nejlépe odpovídal renesanční styl hanzovních měst. Böckmann a Ende přesně takový návrh nabídli – rozlehlý objekt o několika křídlech se ježil strmými obloučkovými štíty a věžičkami, fasády kombinovali červenou neomítanou cihlu s pískovcovými výzdobnými prvky, panorama na požadavek Prokopa v realizaci doplnila štíhlá věžička. Velký objem stavby musel pojmout několik navzájem propojených funkcí, aniž by se návštěvnictvo mířící do různých prostor muselo potkávat. V domě sídlily německé spolky včetně recesistické Schlaraffie s vlastním sklepním výčepem, restaurace, kavárna, hospoda, knihovna s čítárnou, výstavní prostory a především hlavní sál určený koncertům, plesům, přednáškám a později i divadlu. Na stavbě se programově podíleli pouze němečtí řemeslníci a výtvarníci, malby dodali například Emil Pirchan nebo sestry Görlichovy, brněnské německé ženy tkaly gobelíny a kolorovaly porcelán, bronzové sochy mýtických králů a královen zhotovil Carl Wollek.
Nepřekvapí, že poněkud cizorodá architektura Německého domu byla trnem v oku brněnských Čechů, kteří se o něm vyjadřovali s opovržením a posměchem. V roce 1919 byl italskými legionáři stržen pomník Josefa II. O dům, který byl nejen fakticky, ale i symbolicky centrem brněnských Němců, se na konci druhé světové války svedl boj, jenž zapříčinil požár objektu a jeho výrazné poničení. Po válce se o obnově stavby neuvažovalo, naopak vyhánění brněnští Němci museli před odchodem z města pomáhat s jeho demolicí. Při poslední rekonstrukci parku na Moravském náměstí byly objeveny části sklepů Německého domu a došlo k jejich zakonzervování.
Matěj Kruntorád
