V roce 1897 byla nově probourána dnešní ulice Smetanova, v jejím ústí do ulice Lidické byl zbořen jeden ze starších domů a celý okolní prostor byl nově urbanisticky upraven. Brněnský stavitel Johann Zoufal tehdy zakoupil dva starší městské domy, nechal je strhnout a na jejich místě postavil stávající nárožní blok dvou sousedních nájemních domů, zbudovaných mezi lety 1897‒1898 podle návrhů dalšího významného brněnského stavitele Franze Pawlu. Pawlu se po roce 1900 proslavil především svými secesními stavbami, tyto domy však patří ještě k jeho rané tvorbě, ve stylu pozdního historismu. Oba náročně provedené nájemní domy byly situovány na prestižní parcele s výhledem na park Lužánky a byly jakousi „výkladní skříní“ kultury tehdejšího německého Brna. Roku 1902 v dražbě zakoupil dům č. 39 Anton Deutsch a dům č. 41 firma Brüder Deutsch podnikající ve výrobě likérů a lihovin a obchodující s voly. Členové rodiny Deutsch byli vlastníky obou objektů v dalších desetiletích. Třípatrový nájemní dům Lidická 39 má šestiosé palácové průčelí, hmotově členěné v klasické skladbě. Horizontálně je rozčleněno na masivní soklovou zónu opatřenou bosáží, piano nobile a dvojici horních podlaží. Obě krajní osy jsou zdůrazněny vznešenými formami dórských a iónských sloupů a ukončeny atikovými štíty. Bohatá štuková výzdoba včetně figurální složky, provedená ve vysokém reliéfu, stylově čerpá ze severské renesance a manýrismu. Formální důraz byl položen zejména na hlavní vstup, opatřený majestátním obloukovým portálem s dvojicí mužských „atlantů“ podpírajících balkón v ose. Jejich expresivně pojaté svalnaté postavy prohýbající se pod tíží hmoty, kterou nesou na bedrech, kontrastují s křehkým půvabem ženských karyatid, zdůrazňujících okna prvního podlaží. Jemné štukové florální prvky v úrovni piana nobile – realisticky pojaté stonky a květy vlčího bobu mnoholistého, již předznamenávají nastupující secesi, stejně jako typický secesní motiv kouřových linek, použitý ve frontonech oken. To, že dům vznikl na samém sklonku éry historismu, prozrazuje také netypické řešení obou horních pater s rozsáhlými hladkými plochami neomítaného režného zdiva, kde tmavé a okrové cihly tvoří vzor kosočtvercové sítě. V období secese oblíbené keramické obklady na fasádách zastupují parapetní výplně oken posledního patra, dekorované pásy pestrých obkladaček. Architekturu navazujícího nárožního domu Lidická 41, charakterizuje zejména pohledově exponované nároží akcentované polygonálním arkýřem zakončeným vysokou věžičkou. Obě uliční průčelí jsou historizující variací na severskou pozdní renesanci. Prostorovou hloubku formuje osově komponovaná sestava arkýře, lodžie a balkonu, výrazně vystupující z plochy průčelí, a také rizality v krajních osách. Fasádu ozvláštňuje také kombinace omítaných částí a ploch neomítaného červeného cihlového zdiva, z nichž ostře vystupuje světlý štukový dekor s florálními, antropomorfními i zoomorfními prvky (vegetabilní střapce a pletence, ženské maskarony, lví hlavy). Pozoruhodným bájným motivem jsou draci v obdélných výplních nad okny prvního patra. V přízemí domu č. 41 bylo roku 1918 zřízeno kino Moravia se vstupem v nároží. Bylo raritní tím, že se jednalo o zřejmě nejmenší biograf v Brně, který měl v době otevření pouze 149 sedadel. Kino provozovala Marie Morgensternová, provdaná Christová, její manžel Vojtěch zde byl promítačem. Kino bylo ozvučeno 27. března 1931. V roce 1945 bylo po válečné pauze znovu otevřeno pod názvem Kino aktualit, následně během roku 1947 bylo zrušeno. A přízemí je dodnes využíváno jako prodejna. Oba domy si dodnes uchovaly svůj původní charakter, neboť do roku 2020 byly kulturními památkami.
Pavla Cenková
