Rozvoj rodinného podniku se sklem a porcelánem a proměny v životě rodiny Sternových přivedly v polovině 20. let 20. století brněnského podnikatele Emila Sterna k rozhodnutí opustit bydlení spojené s obchodním domem na Minoritské ulici a vybudovat pro svou rodinu samostatnou vilu v rozvíjející se rezidenční oblasti Pisárek. Firma Albert Stern, zastoupená Emilem Sternem, zakoupila v prosinci 1924 od brněnské továrny na obuv Brünner Schuhfabrik nezastavěné pozemky při Hroznové ulici. Žádost o stavební povolení byla podána v červnu 1925, stavba byla zkolaudována v červnu 1927 a 15. července téhož roku získala povolení k užívání. Realizací byla pověřena brněnská stavební firma bratří Eislerových.
Stavebník vily Emil Stern (1872–1941) představoval druhou generaci významné brněnské židovské podnikatelské rodiny. Jeho otec Albert Stern založil roku 1867 na Minoritské ulici obchod se sklem a porcelánem, který Emil na přelomu 19. a 20. století převzal a během následujících desetiletí výrazně rozšířil. Z původní prodejny vznikl reprezentativní obchodní podnik nabízející vedle porcelánu a užitkového skla také luxusní umělecké sklo, osvětlovací tělesa a předměty uměleckého řemesla. Firma zastupovala významné výrobce, mezi nimi sklárny Moser či francouzskou produkci Émila Gallého, a ve 30. letech disponovala vedle obchodních prostor v centru Brna také skladem v Komárově, vlastními dílnami a pobočkou v Moravské Ostravě.
Otázkou zůstává autor architektonického návrhu vily. Původní signovaná projektová dokumentace nebyla dosud nalezena. Pozornost však přitahuje vídeňský architekt a designér Carl Witzmann, s nímž Stern prokazatelně spolupracoval již v roce 1922 při adaptaci uměleckého salonu firmy Albert Stern na Minoritské 10. Witzmann, absolvent vídeňské školy užitého umění, se vedle architektury zabýval rovněž návrhy interiérů, nábytku, svítidel a dalších předmětů užitého umění. Jeho autorství Sternovy vily může podporovat předchozí spolupráce s investorem i některé formální paralely s jeho vilovými realizacemi ve Vídni, bez přímého archivního dokladu však tuto atribuci nelze považovat za prokázanou.
Architektonicky představuje Sternova vila poměrně konzervativně pojatou rezidenci, která se výrazně odlišuje od funkcionalistických vil vznikajících v Brně ve druhé polovině 20. let. Rozložitá, symetricky komponovaná stavba je završena soustavou nízkých valbových střech krytých pálenou taškou. Uličnímu průčelí dominuje převýšený střední rizalit zakončený trojúhelným štítem, který zdůrazňuje hlavní osu stavby a vstup. Symetrii průčelí podporují postranní části s pravidelně rozmístěnými okenními otvory a výraznými dřevěnými okenicemi. Charakteristickým prvkem stavby jsou různorodě tvarovaná okna. Vedle tradičních pravoúhlých otvorů se na hlavním průčelí uplatňují trojice úzkých oken zakončených půlkruhovými záklenky, před nimiž jsou osazeny subtilní kovové mříže s dekorativními prvky. Jejich vertikální rytmus kontrastuje s horizontálním charakterem bočních částí stavby. Výrazný motiv představuje také velké obdélné okno v horní části středního rizalitu. Hladké omítané fasády jsou téměř zbaveny tradičního historizujícího dekoru a architektonický účinek domu je založen především na kompozici hmot, proporcích otvorů, kontrastu střech a fasád a na drobných řemeslných detailech. Současný vzhled uličního průčelí zároveň výrazně dotváří popínavá vegetace, která pokrývá značnou část fasády. Přestože vila působí z ulice poměrně tradičně, její vnitřní uspořádání odpovídalo nárokům zámožné podnikatelské rodiny druhé poloviny 20. let. Centrálním vstupem z Hroznové ulice se vstupovalo přes zádveří do haly s hlavním schodištěm. V levé části přízemí byla soustředěna kuchyně, přípravna a pokoj služky, na něž navazovalo samostatné provozní schodiště. Obytné a společenské místnosti byly naproti tomu orientovány především do zahrady. Součástí domu byla také garáž. První patro bylo obdobně organizováno kolem centrální haly a nacházela se zde rovněž kuchyně a veranda či zimní zahrada. Oddělené provozní schodiště propojující suterén, přízemí a patro umožňovalo pohyb služebnictva nezávisle na hlavní komunikační trase domu. V podkroví se nacházely další tři obytné pokoje, koupelna, komora a sušárna. V suterénu byl vedle hospodářského a technického zázemí situován také menší dvoupokojový byt. Velkorysé prostorové řešení, dvojice schodišť, samostatné prostory pro služebnictvo, zimní zahrada i garáž vypovídaly o životním standardu stavebníků.
Do nového domu se Emil Stern přestěhoval v létě 1927 společně s manželkou Idou a dětmi Erichem a Marianne. Ve stejném roce se Erich Stern oženil s Hedvikou (Hedou) Naschovou, která se rovněž stala obyvatelkou vily. Dům tak od počátku sloužil jako společné sídlo dvou generací rodiny. V roce 1928 se Erichovi a Hedě narodil syn Johann a roku 1933 dcera Edith Ruth. Po předčasné smrti Idy Sternové v roce 1929 a dalších změnách rodinných poměrů se měnilo také využití jednotlivých částí domu. S některou z pozdějších adaptací patrně souvisí nedatovaný půdorys přízemí opatřený razítkem brněnského stavitele Hermanna Mainxe, přesný rozsah ani datování této úpravy však zatím nelze určit. Rodina Sternových žila ve vile pouhých dvanáct let. Po nacistické okupaci Brna v březnu 1939 byli její židovští obyvatelé nuceni dům opustit. Již 16. března změnili bydliště Emil i Erich Sternovi a následujícího dne také Emilova sestra Gizella Feitlerová. Přímý dokument o okamžiku zabavení domu se dosud nepodařilo nalézt, souběh těchto změn však svědčí o bezprostředním zásahu okupačních orgánů. Osudy rodiny se poté rozdělily. Erich Stern s manželkou Hedou a dětmi uprchl přes Prahu do Šanghaje a po válce rodina pokračovala do Spojených států. Emil Stern zůstal v Brně a v říjnu 1941, v době stupňující se protižidovské perzekuce, spáchal sebevraždu. Jeho sestra Gizella Feitlerová byla v roce 1942 deportována přes Terezín do Treblinky. Nacistická perzekuce zasáhla i další členy širší rodiny. Někdejší rodinné sídlo mezitím získalo zcela nové obyvatele. Od roku 1940 je ve vile doložen dr. Oskar Hofmann, vládní rada I. třídy a představitel německé civilní okupační správy. Protektorátní adresář z roku 1942 zde uvádí také dalšího německého vládního radu. Poválečné dokumenty pak ukazují další zásadní proměnu funkce domu. V listopadu 1945 se sem přestěhoval divizní generál Zdeněk Novák a vila byla v následujících letech spojena především s armádním prostředím. Roku 1952 přešla do správy ministerstva národní obrany; ještě v letech 1952–1953 se mezi jejími uživateli objevuje plukovník Antonín Mátl a pravděpodobně také pozdější armádní generál Bohumír Lomský.
Po roce 1989 usilovala o navrácení domu Edith Ruth Sternová, provdaná Argabrite, která zde jako dítě před nacistickou okupací žila. Vila ji nakonec v roce 1994 byla v rámci restitučního řízení navrácena. V současné době je v soukromém vlastnictví.
Michal Doležel
