Když se kolem poloviny 19. století rozproudila diskuse o podobě brněnské okružní třídy na místě zrušeného městského opevnění, novostavba městského divadla měla ve všech regulačních plánech samozřejmé místo. Koncepce nové Ringstraße L. Förstera (1960) i J. Lorenza (1961) již divadelní budovu poměrně přesně situovali na prostranství před bývalou Novou bránou zvané Ovocný trh, dnešní Malinovského náměstí. Potřeba vybudování nové reprezentativní kulturní instituce německé městské elity se stala ještě naléhavější po požáru stávající divadelní budovy na Zelném trhu v červnu 1870. Poněvadž však ještě nebyly vytvořeny podmínky na stavbu nové budovy, bylo rozhodnuto zřídit Prozatímní divadlo na Raduitově (dnešním Žerotínově) náměstí. Ze soutěže vzešel vítězný návrh dřevěného neorenesančního divadelního objektu od mladého vídeňského architekta Ferdinanda Fellnera ml., realizovaný během pouhých čtyř měsíců. Právě Fellnera, který od roku 1873 spolupracoval s architektem Hermannom Helmerom pod značkou Fellner & Helmer, si zastupitelé města zvolili v roce 1881 i pro stavbu kamenného divadla. To se tak stalo pouze třetím (po Budapešti a Augsburgu) z téměř padesáti společně navržených divadelních objektů v celé monarchii i okolních zemích.
Stavba Německého městského divadla proběhla od července 1881 do listopadu 1882 pod dohledem jednoho z nejvýznamnějších brněnských stavitelů – Josefa Arnolda. O konečnou podobu divadla se ale velkou mírou zasloužil také tehdejší brněnský starosta Gustav Winterholler. Nezajišťoval pouze financování novostavby, ale díky jeho víře v nové technologie se brněnské divadlo stalo prvním divadlem na evropském kontinentu, které bylo osvětleno výhradně elektrickým osvětlením. V roce 1881 se v Paříži zúčastnil První mezinárodní elektrotechnické výstavy a v červnu 1882 obecní rada schválila, že brněnské divadlo bude osvětlováno pouze elektrickým proudem. Původně plánované plynové osvětlení nebylo vůbec instalováno, v důsledku čeho musely být původní plány přepracovány. Instalaci systému zajišťovala společnost Edison Electric Light Company prostřednictvím své evropské filiálky a doprovázela ji stavba parní elektrárny v dnešní Vlhké ulici pouze pro potřeby divadla. Jedna žárovka byla symbolicky umístěna v měděném pouzdře do závěrečného kamene – dnes je vystavena ve vitríně u hlavního schodiště. Další změny projektu byly provedeny v reakci na několik požárů evropských divadel v průběhu roku 1881, zejména tragický prosincový požár Ringtheater ve Vídni, po němž rakousko-uherské úřady zpřísnily směrnice pro navrhování divadelních staveb. Brněnské divadlo tak bylo opatřeno protipožární oponou, protipožárními nátěry podlahy, bezpečnějšími únikovými cestami i nezávislým požárním telegrafem.
Architektonické řešení solitérní budovy divadla je eklektickou kombinací italských neorenesančních vzorů na průčelích a neobarokní dekorativnosti interiérů. Hlavní vstup je kromě květinového parteru, sevřeného dvěma kočárovými rampami ve tvaru lyry, akcentován motivem antického chrámu, jehož tympanon je vyplněn alegorickým zobrazením boha Dionýsa ve voze taženém lvy a pantery, doplněným o postavy múz Kalliopé a Melpomené. Kompozici završuje střešní oblouk se znakem města, na jehož vrcholu na labuti přistála múza Thálie. Dnes prázdné štíty na nárožích, držené dvojicemi putti, nesly do roku 1945 německé nápisy: Kráse stánek – múzám domov. Sochařská výzdoba průčelí je dílem Theodora Friedela, stálého spolupracovníka ateliéru Fellner a Helmer. Střídmější boční průčelí rytmizují sgrafitové výjevy, jejichž autorem je malíř Adolf Roth. Budova je v půdorysu i v hmotě rozdělena na tři funkční celky: foyer, hlediště a jeviště, čemuž odpovídá i členění střech. Dispozice reflektuje obecnější typ Fellner-Helmerova městského divadla. Hlediště s půdorysem ve tvaru podkovy je doplněné o lóže a balkony ve čtyřech pořadích, původní kapacita byla přibližně 1200 míst. Méně zvyklá je vysoká schodištní hala vložená mezi vestibul a hlediště, inspirovaná Garniérovou operou v Paříži. Autorem bohaté sochařské výzdoby interiérů je Franz Dressler, oválný strop hlediště zdobí cyklus šesti lunet s alegoriemi tragédie, komedie, lyriky, zpěvu, tance a hudby, dílo malířů Julia Schmidta a Olgy Fialkové. Nedochovanou původní oponu s náročnou figurální kompozicí vytvořil malíř Franz Lefler.
Po roku 1918 do budovy přesídlil český divadelní soubor, ačkoli dva dny v týdnu v Divadle Na hradbách i nadále hrálo německé divadlo. Za okupace existovalo jako výhradně německé Brünner Stadttheater, od roku 1945 bylo pod názvem Janáčkovo divadlo sídlem opery a konečně po otevření nového operního divadla v roce 1965 získalo své současné pojmenování podle spisovatele a dramaturga Jiřího Mahena. Rozsáhlá rekonstrukce objektu proběhla v letech 1971–1978, kdy byla obnovena původní výzdoba interiéru, současně však došlo k modernizaci jevištní technologie a provozního zázemí.
Karolína Králiková
