Vyšší odborná škola zdravotnická (Německá zemská vyšší reálná škola)

Trojkřídlá školní budova se suterénním polopatrem a čtyřmi podlažími byla vystavěna v letech 1910 (první výkop 15. června) a 1911 (závěrečný kámen vsazen 2. prosince) na Kounicově ulici 16 (tehdy Giskragasse 40, došlo k přečíslování) téměř ve stejné době jako Německá lidová a měšťanská škola na ulici Křenové 21 od téhož architekta. Franz Holik u těchto blokových staveb usiloval o soulad mezi konstrukcí a dekorem, monumentalitou a zdobností, přičemž největší důraz kladl na členitost střešních partií. V autorském komentáři ke stavbě reálky z roku 1912 chválil volbu stavebního místa „uprostřed školního okrsku“, v sousedství sadu na místě zrušeného městského hřbitova, což mu umožnilo realizovat volně stojící objekt mezi starými stromy. Napsal, že krajinnému okolí se přizpůsobuje malebná silueta budovy s členitým půdorysem a výškovým odstupněním při různém počtu podlaží, jakož i s nápaditou skladbou střech, střídavě sedlových a mansardových. Výtvarný efekt členitých střech je zvýrazněn tvarem (původních) střešních oken, na hřebenech čtyřmi špicemi a třemi věžičkami (ty slouží jako vývody ventilačního zařízení). Největší z nich korunuje mansardovou střechu středového rizalitu, v níž byl na straně do ulice umístěn hudební sál osvětlený třemi okny ve zvlněném štítu a na protější straně otevřená terasa. I tato, dvorní strana je výrazně pročleněna, zejména předsazeným tělesem trojramenného schodiště, k němuž jsou připojeny bloky toalet, završené trojúhelnými štíty, a ani zde nechybí dekor. Pokud jde o pojetí fasád, Holik napsal, že mají „moderně barokní charakter“. To by platilo spíše pro gradaci hmot až scénograficky vystupňovanou ke středové dominantě než pro dekor, u nějž lze vysledovat syntézu různých podnětů – od baroka a biedermeieru až po předstupně art dèco – v konturách aktuálního středoevropského „stylu 1910“. Štukové ozdoby na parapetech oken prvního patra či pod korunní římsou bočních křídel vypadají jako kovové desky upevněné čtyřmi šrouby s plastickými hlavicemi, a jsou tak ukázkovou ilustrací materiálové transformace dekoru, o níž uvažoval architekt Gottfried Semper. Dominantními dekorativními prvky – s jasně čitelnou symbolikou – jsou rohy hojnosti po stranách střešního polopatra. Franz Holik jako první městský architekt rád využíval motiv brněnského znaku; na hlavní fasádě budovy se objevuje jednak uprostřed, na kolorovaných kartuších pod hlavní římsou a pod plastickými vázami na pylonech hlavního portálu, a jednak – překvapivě – na levé straně u suterénních oken. Holikův autorský rukopis nesou také dubové dveře hlavního vstupu, prosklené a kryté ozdobnými mřížemi. Stěny a strop vstupní schodišťové haly člení štukové rámy a věnečky (s aluzí na biedermeier). Navazující vestibul podpírají dva železobetonové sloupy s dříky pokrytými imitací zeleného mramoru ze štukolustra. Školní budova má dvoutraktovou dispozici s učebnami v předním traktu. Krátká dvoupatrová, původně symetrická boční křídla se obracejí do Tyršova sadu, přičemž na jižní navazuje přízemní tělocvična s komorou pro vybavení; její sál ukončuje odsazená apsida, neboť býval využíván také k bohoslužbám. Severní křídlo bylo v padesátých letech prodlouženo přibližně v hloubce tělocvičny. Na suterénní polopatro hlavního křídla navazuje ve dvoře přízemní přístavba. Rozsáhlý dvůr se vzrostlými stromy původně zaujímal plochu asi 3 400 m2 a byl určen pro letní cvičení a hry. Náklady na stavbu v režii městského stavebního úřadu (vrchní inženýr Robert Bortsch) dosáhly 380 tisíc korun. Po zrušení německé reálky nepřestala sloužit jako škola, nejdéle (1952–2013) v ní sídlila elektrotechnická průmyslovka, od níž ji převzala Vyšší odborná škola zdravotnická. Budova se vyznačuje vysokou mírou zachování autentických stavebních a výzdobných prvků. Aleš Filip