Vila Löw-Beer (Palác Morize Fuhrmanna)

Luxusní secesní vila v těsné blízkosti Lužáneckého parku a tzv. nejstarší vilové kolonie nad Lužánkami je dnes známa jako vila Löw-Beer. Jejím stavebníkem byl však jiný podnikatel v textilním průmyslu – Moriz Fuhrmann. Ten byl v době výstavby vily již movitým a váženým majitelem firmy, který usiloval o ukotvení své rodiny mezi brněnskou elitou, k čemuž mu novostavba reprezentativního a technicky inovativního domu v atraktivní lokalitě mohla napomoci. Na spodní hranici pozemku s vinohradem a zahradou, na níž již stálo obydlí zahradníka (1860), skleník a zahradní domek (1868), si nechal Fuhrmann v letech 1903–1904 postavit rodinnou vilu podle návrhu architekta Alexandra Neumanna, usazeného ve Vídni. Ten pro Fuhrmanna a jeho takřka dospělé syny Hanse a Heinricha navrhl reprezentativní dům se čtyřmi byty a také samostatný objekt stájí a kočárovny v zahradě. Realizovaný řadový dům má polozapuštěný suterén, dvě nadzemní podlaží a prostorné podkroví. Vnitřní třítraktovou dispozici s centrální schodišťovou halou prosvětluje shora světlík, který se v pohledu ze zahrady projevuje jehlancovou skleněnou střechou, jež domu dodává punc výjimečnosti. Dům v sobě snoubí dvě odlišné tváře, uliční svázanější řadové průčelí a směrem do rozsáhlé zahrady rozvolněnější, charakteru příměstské vily. Průčelí o pěti okenních osách je do ulice Drobného rozepjato mezi rizality rozdílné šířky. Fasádu v dolní partii člení pásová rustika, první patro od druhého odděluje kordonová římsa s vejcovcovým motivem a vše završuje pletencová korunní římsa. V rizalitech jsou v suterénu osazeny vstupní dveře – vpravo hlavní vstup a vlevo služební vchod. Architekt užší pravý rizalit pro jeho reprezentativní roli akcentoval: Dveře hlavního vstupu jsou součástí převýšených vrat, která při plném rozevření křídel sloužila pro průjezd kočáru do kočárovny v zahradě. Nad vraty Neumann navrhl segmentově zakončené okno a v druhém patře hluboce zanořenou lodžii s tepaným zábradlím. Pravý rizalit nad korunní římsou vyvrcholil zvoncovou střechou s vloženým segmentově zakončeným oknem. Velkorysou šíři levého rizalitu Neumann prolomil v prvním patře velkým segmentově zakončeným oknem. V druhém patře volnou plochu vyhradil pro rozsáhlou a mimořádně kvalitní štukovou výzdobu. Po stranách čtvercového okna se pnou větve hortenzií, které vykvétají nad korunní římsou na úrovni podkroví. Rouška nad oknem spojuje dva věnce zdobené růžovými květy a stuhami. Korunní římsu lemuje girlanda kombinující vavřínový feston s vavřínovým věncem se stuhou. Směrem do zahrady se půdorys domu z řadové zástavby vymaňuje, ustupuje z těsného sousedství okolních nájemních domů a získává tak vilový charakter, který podtrhuje asymetričností a členitostí svého půdorysu. Řešení fasády je totožné jako do ulice, opakuje se i štuková girlandová výzdoba pod korunní římsou. Pozornost na zahradním průčelí poutá mimo jiné předložené schodiště s terasou a věž. V prvním patře se z terasy skrze „věž“ vstupuje do hlavního prostoru domu, centrální haly, která se na fasádě projevuje rozměrným ateliérovým oknem s markýzou. Věž, která prostupuje domem a není funkční schodišťovou věží, ale čistě estetickým prvkem, je pro Neumannovo dílo typická. Vegetabilní štuková výzdoba domu, jakož i četné prvky kovové (tepané zábradlí, plot, střešní kování, kovové prvky na oknech a dveřích) a dřevěné (rámy oken, dveře a zárubně), jsou kvalitně provedenou uměleckořemeslnou prací. V interiéru byl zvláštní důraz na vstupní prostory vedoucí z průjezdu do centrální schodišťové haly. Zdobí ji secesní vegetabilní motivy na tepané mříži kryjící radiátor, na zábradlí vstupního schodiště a na keramické dlažbě (Rako). A rovněž i jemné štukové girlandy totožné s těmi na fasádě. Dochovaly se i parketové podlahy, textilní tapety na stěnách máme pouze doloženy. Dřevěné výplně zábradlí na ochozu schodišťové haly zdobily dřevořezby piniových šišek. Inovativnost Neumannova technického řešení domu spočívala v systému jeho teplovzdušného vytápění, který využíval výměníku tepla v suterénu a soustavy průduchů, jimiž byl do interiéru mřížkami vháněn temperovaný vzduch. Nepřehlédnutelným je světlík, který sloužil jak k přivádění přirozeného světla dovnitř domu, tak i k odvětrávání. Celý systém doplňovaly žaluzie a markýzy, které v létě zabraňovaly přehřívání a v zimě únikům tepla. Když v roce 1910 Moriz Fuhrmann zemřel, byl mužem vysoké společenské prestiže, nositelem řady vyznamenání a poct. Ještě 24. srpna 1913 se přímo v centrální hale domu odehrál svatební obřad jeho syna Hanse. Nicméně nastupující generace odmítla život v přepychu reprezentativního domu, potomci se rozhodli jej prodat a peníze investovali do nové tovární budovy (Cejl 72). Nemovitost od Fuhrmannů zakoupil textilní podnikatel Alfred Löw-Beer (1872–1939) ze Svitávky, jehož sestra Cecílie již od roku 1909 vlastnila nedalekou vilu Josefa Arnolda. A od roku 1929 si Alfredova dcera Greta Tugendhatová stavěla svou vlastní (dnes světově proslulou) vilu, podle návrhu architekta Miese van der Rohe, v horní části pozemku, na parcele, která původně patřila k domu na Drobného 22, a Alfred jí ji za tímto účelem věnoval. Löw-Beerovi v roce 1934 dům modernizovali patrně podle návrhu vídeňského architekta Rudolfa Baumfelda (1903–1988), který pro ně v té době pracoval i na dalších projektech. Úpravy se dotkly centrální schodišťové haly, jejíž stěny pokryl celoplošný hladký obklad z tmavohnědě mořeného dřeva, který byl použit i na schodiště a zábradlí ochozu v patře, kde krycí panely skryly původní výplně se secesní dřevořezbou. Rozšířen byl i vytápěcí systém, nově byl ve schodišťové hale instalován mramorem obložený plynový krb s keramickými „poleny“, zasazený mezi dvě nízké skříně s otevřenými policemi. Rodina na konci třicátých let 20. století byla nucena dům – kvůli svému židovskému původu – opustit, ve čtyřicátých letech v něm sídlilo gestapo, po roce 1945 byl znárodněn a od roku 1954 v něm byla provozována pobočka Domova mládeže. Ačkoliv se v roce 1958 stal nemovitou kulturní památkou, byly ve druhé polovině osmdesátých let při úpravách pro internátní provoz zničeny četné prvky v interiéru (např. dřevěná intarzovaná knihovna, litinové radiátory s původními dřevěnými kryty a mramorovými římsami), dům postupně chátral bez větších úprav až do roku 2012. V letech 2013 a 2014 se dočkal komplexní památkové obnovy, a od té doby je ve správě Muzea Brněnska, v majetku Jihomoravského kraje. V roce 2016 zde byla veřejnosti otevřena expozice s názvem Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat, kterou v roce 2023 vystřídala expozice Židé na Moravě. Vila a její obyvatelé. Veronika Lukešová