Architekt Maxim Johann Monter pobýval v Brně pouhých šest let, a to v době, kdy působil jako profesor státní německé průmyslové školy v Brně. Za tuto krátkou dobu však zanechal zřetelnou stopu ve vnitřním centru města. Na příkladu jeho zdejší architektonické tvorby lze sledovat plynulou konverzi stylových forem od historismu a secese směrem k vlastnímu originálnímu stylu se zřetelně modernistickým výrazem.
Dvojice nájemních domů pro brněnskou rodinu Jaumann vznikla, stejně jako ostatní Monterovy brněnské stavby na pozemcích uvolněných asanací. Císařský rada Wilhelm Jaumann zakoupil dvě protilehlé parcely v ulicích Kobližné a Dvořákově, na nichž si nechal vystavět dva obdobně koncipované nájemní domy propojené dvorními trakty. Podle návrhů M. Montera je realizoval stavitel Adolf Bacher, který s architektem pravidelně spolupracoval. Oba domy, Kobližná 13 (tehdy Krapfengasse 19) a Dvořákova 8 (Wiesergasse 10), byly dokončeny v letech 1908‒1909 a jejich majitelkou se stala manželka stavebníka Fanny (někde psáno Fanni) Jaumann, v jejímž vlastnictví se nacházely až do závěru dvacátých let 20. století.
V rámci Monterova brněnského díla patří nájemní domy Fanny Jaumann k pozdním realizacím, jejichž formy spěly k více modernistickému výrazu. Zatímco průčelí domu v ulici Kobližné bylo pozměněno pozdějšími zásahy, dům v ulici Dvořákově zůstal v exteriéru i interiéru autenticky dochován. Monterův návrh byl publikován v architektonickém časopise Wiener Bauindustrie-Zeitung, kde byl velmi kladně hodnocen: „Hlavní zřetel kladl architekt na vytvoření útulných bytů. Toho dosáhl praktickým rozčleněním půdorysu a doplněním všech bytů o arkýře, lodžie či balkony, což je pro nájemníky žijící v centru města nutnost. Díky těmto motivům působí vnější uspořádání domu malebně, což výrazně podtrhuje užití hrubé omítky s mramorovou drtí a modrošedými míšeňskými obkladačkami a květinovými parapety. Lité cementové ornamenty běžné u nájemních domů nebyly použity. Stěny vestibulu byly obloženy stejnými kachlemi jako na fasádě. Práce byly provedeny velmi solidně brněnským městským stavitelem Adolfem Bacherem.“
Čtyřosé výrazně vertikální asymetricky komponované průčelí člení v krajních osách obdélné arkýře a soustava zděných a dřevěných balkonů a lodžií, provedených ovšem v uměřeném geometrizovaném tvarosloví bez četného dekoru, se kterým se setkáváme na Monterových dřívějších stavbách. Malebnou hru objemů doplňuje vysoký stupňovitý štít. Monter zde zjednodušením tradičního formálního aparátu dosáhl na svou dobu radikálního modernistického výrazu, kdy fasáda byla redukována téměř jen na strohý geometrický tvar a otvor. Dekorativní složka byla omezena na nejnižší možnou míru a ornament byl zcela potlačen; pouze ústupkové parapetní výplně oken třetího patra a modernisticky tvarované prolamované zděné parapety lodžie a balkonu v levé krajní ose představují dekorativní detail. Vizuální atraktivitu střídmému celku naproti tomu dodávají plochy a pásy z blankytně modrých keramických obkladaček. Důležitou součást architektonického záměru tvořila také zeleň – parapety s florálními porosty jsou zachyceny již v Monterově návrhu a na dobové fotografii dokončené novostavby je zjevné, že skutečně byly dle jeho představ osázeny.
Architektonicky hodnotný nájemní dům Fanny Jaumann má částečně dochován obchodní parter i interiéry. Ve vestibulu ústícím na schodiště s kovovým ornamentálním zábradlím zůstaly dobové dlažby a štukový dekor, původní modré obklady stěn se nedochovaly. Některé zámečnické prvky či drobné detaily jsou totožné jako na dalších brněnských nájemních domech tvůrčí dvojice architekta Montera a stavitele Bachera. Stavba tvoří pozoruhodný komplet se sousedním domem Benedikta Škardy od Dušana Samo Jurkoviče. V ulici Dvořákově tak můžeme na těchto domech pozorovat, jak se s úlohou moderního nájemního domu v téže době vyrovnal dva přední architekti, jeden z tehdejší české a druhý z německé jazykové komunity.
Pavla Cenková
