Díky emancipačním snahám české inteligence vzniklo v roce 1908 Úřední stavební družstvo v Brně, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. Jeho jednacím jazykem byla výhradně čeština a členy družstva se mohli stát pouze státní nebo zemští úředníci české národnosti. Jako edukační materiál pro své členy vydalo družstvo dokument Stavba – teoretická i praktická doporučení pro stavebníky s odkazy na soudobé tendence při stavbě anglických zahradních měst či vilových čtvrtí ve Vídni. Klienti tak byli kultivováni v otázkách moderních trendů bydlení a jeho estetické úrovně. Filozofii stavebního družstva vystihuje věta: „Domky mají být jednoduché, aby se nezdály ničím jiným, než skutečně jsou.“ I když dnes se může tehdejší „jednoduchost“ zdát poněkud složitější, vily představují kvalitní architektonický i typologický standard, adekvátní postavení stavebníků, příslušníků vyšší střední třídy. Členům družstva byli doporučeni architekti Papež a Hrdlička a stavitelé Němeček a Hrdina ze Žabovřesk. Celkem deset pozemků, které prodali družstvu převážně rolníci, se nacházelo při horní části Císařského lesa (dnes Wilsonova). Na konci března 1912 bylo družstvo zřejmě již v úzkém kontaktu s architektem Valentinem Hrdličkou, který se později stal hlavním projektantem a v letech 1912–1914 zde navrhl šest rodinných domů: Krondlova 4, 14, 24, 26, 28 a Foustkova 4. Stavebníky vily na Krondlově 28 byli manželé Jaroslav Štěpán (1871–1966), zemský sekretář, a jeho žena Marie (1878–1956)). Dle smlouvy z 15. května 1912 prodalo družstvo manželům Štěpánovým parcelu, a ti se zavázali postavit na ní nejpozději do konce ledna 1915 rodinný dům. Na základě Hrdličkových plánů byl zpracován rozpočet, který si stavebník zadal formou oferty u několika stavitelů. Realizaci poté svěřil staviteli Antonínu Müllerovi, který ji provedl za osm měsíců, v termínu od 5. října 1912 do 3. června 1913 (konečná cena domu činila 22 120 korun). Obsah a podmínky smlouvy uzavřené 4. října 1912 mezi stavebníkem a zhotovitelem jsou vzorovou ukázkou solidnosti tehdejších stavebních podnikatelů. Volně stojící rodinná vila „vídeňského střihu“ je situována na samém konci Krondlovy ulice u Wilsonova lesa s hlavním průčelím orientovaným na jihozápad. Jednopatrová stavba téměř na půdorysu čtverce je dispozičně řešena jako příčný dvoutrakt s hlavním vstupem v bočním severozápadním průčelí. Uliční průčelí předstupuje ve zvýšeném přízemí otevřená veranda z bílého režného zdiva, prolomená valeně zaklenutými oblouky. Z bílých režných cihel je také průčelí patra, které je při nárožích a mezi okny výtvarně akcentováno šachovnicovým keramickým obkladem. Výrazným výtvarným motivem v průčelí patra jsou třídílná okna s geometrickým členěním ventilačních křídel a s dřevěnými žaluziovými okenicemi. V pravé ose severovýchodního průčelí předstupuje v přízemí i v patře rizalit prolomený úzkými obdélnými okny. Na fasádě přízemí jsou dřevěné treláže na popínavé rostliny. Stanová střecha s tvrdou pálenou krytinou a vysokým dekorativním hromosvodem ve vrcholu je prolomena vikýři. Stylový rámec domu dotváří oplocení z bíle natřených dřevěných latí mezi pilířky z bílých režných cihel. Tradiční dispoziční řešení přízemí i patra bylo identické – třípokojový byt s pokojíkem pro služku, koupelnou a kuchyní se spíží. V suterénu, který vystupuje nad úroveň terénu a je obložen kamenem, byla prádelna, sklad potravin a jednopokojový byt domovníka. Ze stavebnětechnického hlediska stojí za zmínku užití korku, uvedené ve všech nabídkách rozpočtů pro Štěpánovu vilu. Zda byla tato technologie skutečně aplikována, nelze potvrdit. Známá je především ze stavby vlastní vily architekta Dušana Jurkoviče, u něhož Valentin Hrdlička v letech 1907–1911 praktikoval. Původní vnitřní vybavení není známé, ale lze předpokládat Hrdličkovo autorství, neboť většina jeho klientů požadovala i komplexní řešení interiérů včetně zajištění dodávky vnitřního zařízení (nábytek, bytové doplňky – osvětlovadla, koberce, textilie, záclony). K tomu měl Hrdlička také díky svému ateliéru Jizba ty nejlepší předpoklady.
Jaroslav Štěpán byl rodák z Neplechovic u Opavy a jeho žena Marie Stracková pocházela z Brumovic u Opavy. Stavba rodinné vily byla financována penězi získanými prodejem statku ženiných rodičů. Manželé měli dvě dcery, Vandu (1900–1986) a Marii (1903–1927). V roce 1928 se starší dcera provdala za inženýra Přemysla Mášu (1895–1945), syna Jana Máši (1867–1933), dlouholetého brněnského místostarosty a jednoho z hlavních iniciátorů Výstavy soudobé kultury v Československu (1928). Mladí manželé Mášovi se nastěhovali do patra vily, které Štěpánovi žijící v přízemí předtím pronajímali. Dům zůstal ve vlastnictví potomků až do roku 2007, kdy byl prodán. Až do této doby se zde také zachovala část zařízení pánského pokoje z produkce Spojených uměleckoprůmyslových závodů (UP), navrženého architektem Jaroslavem Gruntem pro místostarostu Jana Mášu (nábytek byl do vily přenesen z bytu Mášových na Jaselské ulici). Nový majitel dům zmodernizoval, přičemž se téměř zcela změnila vnitřní dispozice, ale průčelí včetně oplocení zůstala pietně zachována.
Dagmar Černoušková