Krátce po svém příchodu do Brna na pozici mimořádného profesora Německé vysoké školy technické získal vídeňský architekt Ferdinand Hrach zakázku na rozšíření původní budovy této instituce na Komenského náměstí. Objekt z roku 1860 od architekta Ignaze Latzela doplnil o jedno patro, rozšířil stavbu o dvorní trakt a následně také o novostavbu tzv. Chemického institutu.
Ovšem v krátké době se i tyto nově získané prostory ukázaly jako nedostačující. Díky obecnému rozvoji technických věd, vzniku elektrotechnického oddělení a zřizování nových specializací a kateder přirozeně narůstal počet uchazečů o studium. Stálý zájem studentů s sebou nesl zvyšující se nároky na prostory poslucháren a vybavení pracoven jednotlivých kateder.
Již roku 1902, tři roky po dokončení předchozích stavebních prací, získala škola pozemek k výstavbě nové budovy v místech bývalého předměstí Švábka. Trojúhelníková parcela se nacházela na reprezentativním prstenci brněnské okružní třídy v bezprostřední blízkosti stávajících školních budov. Na stavebním pozemku ovšem stála starší zástavba, povolení ke stavbě bylo vydáno až se zpožděním a vzhledem k průtahům kvůli rozsahu a nákladům bylo možné s výstavbou začít až od konce května roku 1907.
Architekt Ferdinand Hrach zhotovil projekt, prováděcí plány i rozpočet čtyřpatrové budovy koncipované jako samostatný blok, tedy s maximálním využitím stavební parcely. Hrach se částečně podílel i na řízení stavebních prací, nicméně vedoucím stavby se stal Josef Nebehosteny a hlavním inženýrem byl Josef Matzenauer. Již po prvním roce stavby bylo možné budovu částečně využívat, dokončena a slavnostně otevřena byla na podzim roku 1910.
Zadání počítalo s vytvořením několika poslucháren větších než v původních budovách, se zřízením slavnostního sálu s vestibulem, s umístěním kateder, laboratoří a pracoven chemie, elektrotechniky, pozemních staveb a architektury a účelným propojením vzájemně souvisejících oborů. Samostatné prostory měla mít pracovna fotografie a meteorologická stanice.
V přízemí se nacházel hlavní vstup s vestibulem, ze kterého byl přístup do soukromých bytů správců budovy, na hlavní schodiště vedoucí do vyšších pater a na chodbu probíhající kolem vnitřního dvora, ze které byl přístup do jednotlivých místností. Ve druhém patře se nacházely reprezentativní prostory – přijímací a zasedací místnost a slavnostní sál. Do zkosené hrany půdorysu, v místě, kde se setkávají ulice Joštova a Marešova, umístil Ferdinand Hrach tzv. velkou posluchárnu, která, stejně jako slavnostní sál procházela i přes třetí patro.
Vnější fasáda je pomocí velkých okenních ploch, vysokých rizalitů, lizén a mohutně vyložené hlavní římsy tvarována do podoby výrazného reliéfu. Pro použití ornamentální i figurální výzdoby a všech dekorativních detailů byl určující účel stavby. Architekt Hrach při řešení fasád kladl důraz na charakter školní budovy, na kvalitu a solidnost bez zbytečného přepychu. Stylově se zvolenými formami hlásil k přísné renesanci. Dominantním figurálním prvkem jsou maskarony s patrnými portrétními rysy nad okny přízemí a tři ženské postavy umístěné v nikách východní fasády, které představují alegorie technických oborů – strojírenství, architektury a chemie. Reliéfy athénských sov s věnci dubového listí odkazují k vysokoškolské instituci a k německé nacionální symbolice při snaze vyvarovat se všech motivů, které by evokovaly fasády nájemních domů.
Srovnání tří sousedících školních budov navržených a dokončených Ferdinandem Hrachem v určitém časovém odstupu prozrazuje směřování jeho architektonické tvorby k postupnému očišťování fasád a patrnému propisování stavební konstrukce, tedy jádra stavby, navenek. Podporuje to i Hrachův kontinuální důraz na vzájemné propojení vnitřního i vnějšího řešení stavby. Díky tomu lze novostavbu Německé vysoké školy technické v Brně řadit k realizacím, které patří k počátkům rozvoje moderního architektonického výrazu.
Ten je na fasádách dochován dodnes, v rámci rozsáhlé rekonstrukce objektu v roce 2005 došlo k zaklenutí nádvoří a řadě dispozičních změn. Budova je sídlem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
ŠS
